Nedávno jsem si povídala s jedním naším rádcem o tom, jak se na své působení ve skautu dívá. Přišel s tím, že „skaut už není to, co býval“. Jeho tvrzení mě překvapilo, tak jsem se ho zeptala, proč si to myslí. Řekl mi, že má pocit, že se dříve jednalo o výběrové a elitní hnutí, ale dnes se snaží nelogicky vystupovat jako „organizace pro všechny“. Jeho slova mě zaujala a místo toho, abych mu začala názor vyvracet, položila jsem si otázku: „Jak to s tou inkluzí ve skautu vlastně je?“
Mám pocit, že se doopravdy pohybujeme někde na pomezí výběrové organizace a uskupení, které se snaží mít za každých okolností „dveře otevřené“. Máme velké ideály, chtěli bychom začlenit každého, kdo o to projeví zájem, a zároveň dbát na toleranci a respekt odlišností. Myslím si ale, že praxe je složitější.
Našemu rádci jsem se svěřila s tím, že jsme se tímto s vedoucími už víckrát zabývali, ale zatím jsme ohledně přijímání nových členů nenašli žádné perfektní řešení. Přiznala jsem se, že se v tom také často plácáme a snažíme se přijít na to, jestli zvládáme dětem z města pomoci pomalu najít lásku k přírodě a pohybu, nebo jestli je občas prostě „házíme do vody“ a doufáme, že to ustojí a začlení se. Někdy nevíme, kde je hranice práce s dětmi, kterým sice můžeme nabídnout kamarády a přátelské prostředí, ale zároveň nám dělají neplechu v oddíle. Nejsme si jistí, zda máme kapacitu na členy, kteří mají omezené pohybové možnosti, když náš oddíl funguje na náročných výletech a intenzivních fyzických aktivitách. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A jak potom pracovat s inkluzí tak, aby to ničí svobodu neomezovalo? Kde začíná a končí inkluze v jakž takž zaběhnutém oddíle?
V minulosti jsme toto téma u nás v oddíle řešili hodně individuálně. Když někdo, kdokoliv, přišel s tím, že chce chodit do skauta, ve většině případů jsme ho vzali a pozorovali jsme, jak se začlení. Buď zůstal, nebo z různých důvodů odešel. A v tuto chvíli pro nás nevidím možnost, jak to dělat jinak. Než totiž začneme věšet na klubovnu ceduli „Přijďte všichni“, musíme vědět, že umíme vytvořit bezpečné prostředí opravdu pro kohokoli. A tam ještě nejsme.
I vy se rozhodněte zcela svobodně, neexistuje žádné správné řešení. Pokud jste si jistí, že váš oddíl funguje a je připravený otevřít své dveře dokořán, hurá do řízené inkluze! Pokud ne, můžete společně se mnou postupovat po malých krůčcích dopředu. A i to je v pořádku.
