Raději odpovědnost než povinnost
Ve třech základních principech skautingu se hovoří o povinnostech. To v případě celkem doslovného překladu původního anglického duty. Ale jak mnozí z vás vědí (jistě lépe než já), v angličtině vyjadřuje jedno slovo několik různých významů, pro které my v češtině máme také různá slova. V době našeho zakladatele Roberta Baden-Powella vyjadřovalo ono duty to spíš čestnou službu. Tedy něco, co na sebe bereme dobrovolně, dokonce s hrdostí, protože chápeme jak velký smysl té služby, tak určité vyznamenání, že ji můžeme konat. A to je důležité, abychom pochopili dobře smysl našich základních principů, včetně toho třetího (odpovědnosti vůči sobě), o kterém se budeme za chvilku bavit podrobněji.
Abychom posílili ten prvek dobrovolnosti, toho, že se pro život určovaný třemi skautskými principy skaut rozhoduje svobodně, už delší dobu používáme jako jejich spojující charakteristiku slovo odpovědnost. To nejlépe vyjadřuje skutečnost, že to, co žádají naše základní principy, není nějaké nařízení, kterému se jen trpně podvolujeme, ani nás to nestaví do nějakého podřízeného postavení. Naopak: je to vyjádřením naší svobody a tedy volby životní cesty. Samozřejmě tam, kde užíváme svou svobodu, za ni také musíme nést odpovědnost. V případě třetího principu tedy odpovědnost za to, „co ze sebe uděláme“. Náš život je vlastně takovým uměleckým dílem, jehož hlavními autory jsme nakonec my sami. Jistě – musíme vycházet z toho, co nám bylo „naděleno“ – rodiči případně dalšími předky, i takzvaně „shůry“. Ale z těchto výchozích podmínek máme dotvořit skutečný originál – jedinečnou dospělou bytost, jaká tu ještě nikdy nebyla. Tak za toto nám třetí princip svěřuje odpovědnost.
Seberozvoj – a ještě něco navíc
Pro skutečné naplňování této odpovědnosti se dnes nejčastěji používá označení seberozvoj. Docela dobře totiž vystihuje dvojí podstatnou charakteristiku toho, co se to vlastně děje: Je to na nás, co ze sebe vytvoříme, a není to nějaká jednorázová záležitost, ale dlouhodobý proces. V nejlepším případě nás provází celý život. Aspoň u skautů by to tak mělo být. Je přitom jasné, že způsob provádění, obsah i důrazy se budou v průběhu našeho života měnit. Budeme tím reagovat jednak na změny, kterými budeme jako bytosti procházet, i na vlivy, které nás budou průběžně potkávat. Tohle je důležité upozornění: svým seberozvojem musíme účinně reagovat na to, co se děje kolem nás i s námi. Současně to ale neznamená, že máme jen reagovat. Významnou charakteristikou seberozvoje – a s narůstajícím věkem čím dál tím zásadnější – je naše proaktivita. Nečekáme jen na to, co přijde, ale snažíme se leccos předjímat a připravovat se na to, abychom to buď využili, nebo aspoň abychom vůči tomu obstáli.
Výhodou naší příslušnosti ke skautskému hnutí mimo jiné je, že máme dobře definováno, ve kterých rovinách se ten náš seberozvoj má uskutečňovat, abychom nic podstatného nezanedbali. O tom píšou všechny základní dokumenty skautingu. Je to ostatně i v našich stanovách hned v úvodu, kde se píše o našem poslání. Když se na to podíváme postupně, pak první oblastí je náš tělesný život. Možná by se dalo stručně říct: péče o vlastní zdraví. Ale raději hned dodávám: i péče o slušnou kondici. Nemusí z každého být hned Arnold Schwarzenegger, ale určitě bychom neměli jen tak mávnout rukou nad tím, pokud jsme podstatně slabší, než kolik by odpovídalo našemu věku, nebo máme výraznou nadváhu. Kdybych tento článek psal před nějakými patnácti lety, ani by mě nenapadlo v této souvislosti připomenout, že skautský život se neslučuje ani s opíjením se, ani s kouřením. V naší zemi jsme na tom ve srovnání s ostatními zeměmi hodně špatně. A problémy s tím mají dnes bohužel už i někteří skauti a skautky.
Skauting sám o sobě je velkou příležitostí k rozvoji intelektuálního života. Nabízí každému, kdo jím prochází, spoustu podnětů k poznávání. A to nejen z hlediska všemožných jednotlivostí, ale hlavně v hledání a poznávání vztahů, které v našem světě působí. Skauti, kteří naplňují slib služby Pravdě, se vždy ptají po příčinách i po důsledcích, protože jim trvale jde o dobré porozumění světu i životu v něm. A o ničem automaticky neřeknou: „To mě nezajímá.“ Ze všeho totiž může vyplynout důležitý podnět pro náš život i úkoly, které jako skauti vůči světu máme. Ale stejně tak je skauting bohatým zdrojem podnětů pro rozvoj citového života. Málokde se chlapcům a děvčatům dnes nabízí tolik možností, aby prohlubovali i rozšiřovali záběr toho, co se jich dotýká a proměňuje jejich vnitřní život. Stačí uvést život v dotyku s přírodou, vystavování se kráse umění nebo zájem o veřejné dění. A zvlášť se to týká sféry vztahů – tedy roviny sociální. Z hlediska praktického je život v dobrých a pestrých vztazích – a to nejen na úrovni lidské, ale vůči všem tvorům – možná největším bohatstvím skautingu. Je to velmi dobrá prevence proti vyhraněnému individualismu, který zachvacuje naši západní společnost a který člověka mnohdy nakonec uzavře do krunýře samoty a ztráty smyslu života.
Vůči tomu pak hlavní obranu poskytuje kvalitní duchovní život. Ten nemusí být vázaný na nějakou tradiční náboženskou cestu – třeba křesťanskou, židovskou či buddhistickou. Ale 1. princip skautingu nás upozorňuje, že je nezbytné, aby člověk – nejpozději na prahu dospělosti – i za tuto oblast svého života převzal odpovědnost. Aby začal systematicky hledat odpovědi na hluboké otázky, které lidstvo provází desetitisíce let. Hledal svobodně, ale poctivě. Kladl si otázky po systému svých hodnot, po tom, k čemu a kam jeho život směřuje, co by mohlo být jeho posláním. K tomu všemu skauting mladého muže či ženu vyzývá, a to v zájmu nejen jich samotných.
Princip odpovědnosti vůči sobě je totiž odrazem původního biblického „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Takže jsme vyzýváni, abychom vůči sobě zaujali ten nejlepší a nejhlubší vztah. To je víc než soubor všech možných důležitých vlastností, o jejichž osvojení můžeme a máme v procesu seberozvoje usilovat. To všechno má totiž být neseno základním přesvědčením, že jsme opravdu bytosti cenné. A to navzdory všem nedostatkům, slabinám a selháním, které nás každou chvíli více či méně srážejí. To je skutečné východisko třetího základního principu: máme se rádi. Nikoliv nekriticky. Ale s důvěrou v sebe.
Trojnožka základních principů
Možná, že na tomto třetím principu je nejlépe vidět to, jak jsou vlastně v našem životě ty principy vzájemně doslova propletené. Abychom ze sebe udělali všestranně rozvinuté osobnosti, jistě nesměřuje k tomu, abychom se nakonec někde „vystavili“ jako vzor „správného člověka“. Naše schopnosti, kvality, ale i důvěra v sebe a konec konců „dobrý pocit“ ze sebe – to všechno je přece hlavně východiskem k účinné službě ostatním i celé společnosti. Zanechat svět o něco lepší, že? I to sebenáročnější poslání musí být kryto naší schopností obstát vůči samotným nárokům života. Tak jako zodpovědnost za dítě navzdory velkému nasazení nutí maminku k tomu, aby pečovala i o sebe, je stejně i skautské nasazení pro druhé vždy současně úkolem udržovat se v takové kondici, která tu konkrétní službu vůbec umožňuje. To neznamená se „šetřit“. Skautský život vyžaduje plné nasazení. Ale také kondici i ostatní schopnosti, které takové nasazení mohou nést.
A takové nasazení nutně vyžaduje i zdroje, z nichž člověk bere sílu a odvahu pokračovat i tehdy, když se nedaří, když chybí odvaha pokračovat, když přijdou pochybnosti o smyslu. A také tehdy, když sami sebe zklamáváme a dopouštíme se chyb. Zvlášť v takových chvílích se ukazuje, jak odpovědnost vůči nám samým vyžaduje možnost i schopnost opírat se o ty nejhlubší zdroje – tedy zdroje duchovní. Z nich se dá čerpat energie, odvaha i důvěra ve smysl úsilí pracovat na sobě i ve prospěch ostatních. Nikdo nemůže sám sebe vytáhnout z jámy zoufalství a zklamání za vlasy tak, jak to o sobě tvrdil Baron Prášil. Tehdy nám sama Pravda a Láska, jíž jsme slibovali sloužit, spěchá na pomoc – byť to často je i prostřednictvím našich bližních. Ona garantuje smysl našeho usilování i hodnotu jeho plodů. A to navzdory všem možným zádrhelům, těžkostem i neúspěchům. Ona také garantuje, že jsme víc než jen klubíčko chemických či elektrických procesů, garantuje naši svobodu i v konečném smyslu zakládá naši odpovědnost.
Třetí princip ve slibu a zákonu
Onu propojenost, o níž jsem tu teď hovořil, dobře dokumentuje i to, jak se třetí princip promítá do našeho slibu a zákona. Říkáme – „slibuji na svou čest“, čímž hovoříme o kvalitě naší duše, která je nutně výsledkem řady dílčích vítězství, v nichž jsme osvědčili svou pevnost, spolehlivost, ochotu něco vydržet. A současně to propojujeme se slibem, dávaným našim druhům i před „tváří“ Pravdy a Lásky. „Duší i tělem být připraven pomáhat vlasti i bližním,“ – ukázkově svázaný třetí a druhý princip. Sotva to jde vyjádřit jasněji. A „plnit povinnosti vlastní“? V nich je opět spojené „vnější zadání“ – dané povinnostmi – se schopností je opravdu plnit.
V samotném zákoně je hned první bod příkladnou „slitinou“ všech tří principů. Naše pravdivost je jistě kvalita, která je pro nás samotné velmi cenná. Současně je darem ostatním a také velmi podstatnou složkou naší odpovědnosti vůči nim. A samotné uznání zásadní hodnoty pravdivosti – i tehdy, když se nám nehodí, nebo nás dokonce ohrožuje – je pochopitelné jen ve spolehnutí na absolutní primát Pravdy, kterou nikdo nevlastní, nýbrž je světlem pro poznávání nás všech. Podobně je to vidět i u devátého bodu, který nás vyzývá k hospodárnosti. Jelikož jde o schopnost dobrého hospodaření se všemi dary, které máme a byly nám svěřeny – počínaje naším fyzickým fondem přes vrozené duševní dispozice a získané schopnosti až k tomu, co vlastníme nebo co jako čas dostáváme, – je jistě v našem vlastním zájmu, abychom nic nepromarnili. Ale stejně tak máme šetrně zacházet s tím, čím disponují ostatní. Například pozdními příchody je nemáme obírat o čas i nervy. A také naše hospodárnost má být ve prospěch celku – včetně celého světa přírody. A za to všechno neseme základní odpovědnost před Pravdou a Láskou. Právě v hospodaření s těmito všemi prostředky máme osvědčit „věrnou službu v každé době“. Jistě pro vás nebude obtížné najít, jak se třetí princip promítá i do věrnosti a oddanosti, ochrany přírody a cenných lidských výtvorů nebo veselé mysli, pod níž se vlastně skrývá naděje.Třetí princip skautingu je tedy zcela rovnocenný těm dvěma ostatním. A nedivím se, že z hlediska metodického či výchovného se o něm mluví jako o principu prvním. Je totiž určitou „branou“ i k těm dvěma ostatním. A ony mu to pak „vracejí“ tím, že ukazují jeho smysl.
