Když řeknu seberozvoj, co si představíte? Možná čtení či otužování, možná cesty do dalekých zemí, snad i háčkování kulíšků. Můžeme se učit tolika věcem. Upéct pizzu, vylézt stěnu, vstřícně komunikovat s druhými. Možnosti jsou téměř nekonečné, chceme-li se rozvíjet. A mezi němi všemi, mezi vší chutí mluvit francouzsky či hrát na ukulele nacházíme oblast tak nějak nevyhnutelně ústřední, jakýsi seberozvoj v užším slova smyslu – totiž rozvoj našich schopností vůbec zacházet sami se sebou.

Znáte to. Vstát ráno z postele, když zazvoní budík. Rozhodnout se, kým chcete v životě být. Žít chvíli naplno, chvíli vstřebávat rány, podívat se na sebe do zrcadla. Znovu z té postele vstát, jít do sebe, žít.

Náš čas je omezený. Jak jej můžu využít co nejlépe? Čemu ho chci vlastně věnovat? Jak to udělat, abych jej tomu opravdu věnoval a nenechal si život utéct mezi prsty? Jak prožít každý den co nejvíc naplno? Jak jít do sebe a být efektivnější? Jak se můžu změnit?

Kladu si tyto otázky už léta a posledních pět, deset let se je celkem usilovně snažím prozkoumávat. Přečetl jsem slušný pár seberozvojových knih a článků, prožil si dlouhé rozhovory, kurzy, koučink – a především si všechno možné i nemožné zkoušel sám na sobě. Nejsem odborník, vím toho pořád jen malinko a mnohé stále nemám vyřešené. Ještě pořád prokrastinuji, ještě pořád se stydím, jak marnotratně plýtvám časem, jenž mi byl dán. Ale posunul jsem se. Docela hodně. Něco jsem se naučil a snad s vámi tak můžu sdílet svou hlavní zkušenost, totiž že to jde, chytne-li se člověk za správný konec. 

Pojďme se společně zastavit u tří oblastí, které se pro naplněné prožívání našeho vymezeného času ukazují jako klíčové:

Těmi třemi doušky nepokryjeme zacházení sama se sebou ani náhodou. Rád bych vyprávěl víc o tom, jak se poznávat a učit, jak být silný a zvládat všechen stres, jak si věřit a upevnit svou vůli, jak být tvůrčí a myslet kriticky. Rád bych sdílel, jak o sebe doopravdy pečovat, jak se vypořádat se vším, co v nás je, jak se respektovat a milovat, jak být sám sebou a rozvíjet svůj charakter. Všechny takové otázky jsou pro naplněné prožití našeho času jistě neméně klíčové, vyprávět o nich však musí jiní.

Ani v tématech, do nichž se tu s vámi pouštím, nepřinesu žádný průlom. Nic jsem nevymyslel, jen pár věcí vyzkoušel a uspořádal do vlastního života a těchto řádků. Nepřicházím s hotovými závěry, jen se zápisky odněkud ze své cesty. Nepřicházím s univerzálním návodem, jen se zprávou, že některé ty věci, o nichž chytré hlavy chytří v chytrých knihách, alespoň v mé zkušenosti skutečně fungují.

Vzít desítky zdrojů a léta pokusů a všechny je shrnout do jednoho textu, to z principu není možné. Beru to jako společnou ochutnávku, jako večerní procházku pod širým nebem, při které si vyměníme pár knih a zážitků. Vybral jsem ty dle mého nejnosnější. Je možné, že nebudou pro vás, je možné, že jste dál než já, že řešíte jiné výzvy. Pro mě byly tyto lekce zásadní. Udělal jsem u nich spoustu chyb a hodně se mi toho pořád nedaří. Ale víte, čeho jsem si všiml? U mě, u mých blízkých a vůbec u lidí bývá pes často zakopaný ani ne tak v představě, co a jak dělat, jakož spíš ve schopnosti se k tomu reálně dokopat. Možná to také znáte. S motivací, vůlí či odhodláním to není vždycky lehké. Věřte však, že volba tří témat následujících stran přece jenom není tak úplně náhodná. Priority, návyky a pozornost jsou přesně to, co pomáhá.

1

Jak si vybrat – priority

Když řeknu efektivita, co si představíte? Pádíme, snad jako by nás to slovo hnalo za výkonem až do posledního dechu. Sám jsem býval k nezastavení. Dělal jsem toho tolik, že jsem sotva stíhal spát. Není však rozumné plést si efektivitu se zaneprázdněností. Že stále něco děláte, ještě neznačí, že jste úspěšní. Efektivita je schopnost proměnit omezené zdroje v co nejlepší výsledky – proměnit náš omezený čas v co nejlepší život.

Nemůžeme stihnout všechno, a tak si vybíráme. Pokaždé, když se do něčeho dáme, jiné možnosti se zříkáme. Napíšu dnes radši článek, nebo připravím poradu? Přidám se do týmu kurzu, nebo budu mít příštích dvanáct měsíců víc času na sport a přátele? A opravdu s nimi půjdu běhat, nebo budu zas od rána do večera pracovat a měnit svět?

Chceme-li proměnit svůj omezený čas v co nejlepší život, potřebujeme v prvé řadě vědět, čemu se chceme věnovat. Je dobré o tom přemýšlet dlouhodobě, ještě důležitější však je, čemu se nakonec rozhodneme zasvětit konkrétní hodiny našich dnů. Žádný dlouhodobý život mimo tyto skutečné hodiny totiž není. Je nesporně mnoho cest, které nám mohou pomoci si dobře vybrat. Já jsem vděčný, že jsem mohl zatím poznat především tyto čtyři:

1. Proaktivní přístup

Nevím, zda umím předat myšlenku, která je pro všechno další tak určující, ovšem zároveň tak křehká. Odpusťte mi, zbude-li z ní jen abstraktní klišé, – aspoň to zkusím.

V základu stojí přesvědčení, že mohu svému životu udávat směr. Zní to tak banálně, až může zůstat skryto, jak pracné to umí být. Jednat iniciativně. Nečekat, až rozhodne okolí, ale převzít odpovědnost za další vývoj. Věřit si. Nevím, jak se takovým věcem lidé učí, snad vlastní zkušeností s tím, co dokážou. Vím však, že právě tudy vedou dveře ke chvílím, které prožívám nejvíc naplno. Snad ze všech nejlépe to vystihl psycholog Viktor Frankl: „Člověk by se neměl ptát po smyslu života – vždyť je to on, kdo je tázán.“

2. Osobní poslání

Tázání po smyslu si žádá odpověď, jakkoli bude vždy jen pracovní a neúplná. Podobně jako si různá lidská společenství tyčí vize, za nimiž pak jdou, můžeme si, každý z nás, vytyčit své osobní poslání. Volím slovo poslání, neboť lépe než vize vystihuje, že spíš než cílovou stanici dává smysl udat směr. Jakými lidmi chceme být, čemu se chceme věnovat, spíš než čeho přesně máme dosáhnout. Je-li smysl v samotné činnosti, potom nás nebude trápit, že jsme jej ještě nedosáhli, ani nudit, že jej už máme v kapse – bude nám motivací napořád. Nejsilněji to přitom platí, pokud nás naše poslání přesahuje, pokud jím přijímáme závazek přispívat světu kolem nás. Jít za takovým ideálem i dle výzkumů přináší člověku více štěstí a spokojenosti než hon za jakýmikoli pozemskými statky či konkrétními úspěchy.

Kdejaký guru osobního rozvoje by vám doporučil, abyste si svou osobní misi sepsali a pravidelně se k ní vraceli. Dělá to někdo a je to k něčemu? Napsal jsem si ji naposledy někdy před šesti lety. Zabírá jednu stranu v mém zápisníku, tak akorát, aby mě jednou za čas zlákalo jej znovu otevřít a ta slova si připomenout. Nedělám to nijak často, možná jednou do roka, přijde mi, že vím, co tam je. Když je teď přece jenom čtu, dochází mi, že bych na nich neměnil ani písmenko. Ten papír pro mě už dávno není důležitý, kdyby se ztratil, mnoho by se nestalo. Ovšem to pojmenování, o co mi v jádru duše jde, to mě posledních šest let žene dopředu a reálně určuje, čemu se většinu svých dní věnuji.

3. Dlouhodobé priority

Dříve mě nelákalo klást si roční cíle, pár let zpátky jsem to však začal dělat. Brzy se z nich staly spíše priority, vyjádření, v čem se chci letos především posunout dopředu. Pravidelně cvičit. Umenšit svou moc v organizaci, kterou vedu. Pět až deset takových cílů, priorit pro každý rok. Ne vždy jim věnuji tolik péče, kolik bych chtěl. Možná si jich nakládám příliš. Možná si je málo připomínám. Většinou je zvládnu naplnit sotva z půlky. I to jsou velká vítězství. Zjistil jsem, že na rozdíl od osobního poslání, které ve mně hoří, si tyto priority musím často připomínat a průběžně vyhodnocovat, abych se jich doopravdy držel. Jsou to věci, ve kterých se chci změnit, mé závazky vůči sobě. Jejich jasné pojmenování, prioritizace a pravidelné kontroly mi pomáhají je, aspoň částečně, plnit.

4. Upřednostnění důležitého

Všechny dlouhodobé záměry jsou bezcenné, pokud nakonec, v oněch skutečných hodinách našich dnů, děláme něco jiného. Ne při spřádání plánů, ale při rozhodování, do čeho se pustím právě teď, se láme chleba. Jak se rozhodnout dobře? Pokusím se popsat princip, který mi pomáhá ze všeho nejvíce.

Co je důležité? Která z možných činností je pro můj život důležitější? Kdykoli volíme, čemu věnovat pozornost, podléháme tendenci sáhnout po věcech, které si o ni naléhavě říkají, a přitom se domnívat, že právě ty jsou nyní podstatné. Pleteme si důležité s naléhavým a často přitom jednáme sami proti sobě. Také už jste kolikrát přerušili důležitou práci, abyste zvedli nepodstatný, leč zvonící telefon?

Představme si všechny záležitosti rozdělené takto:

Kolik času trávíte v jednotlivých kvadrantech? A kolik byste v nich trávit chtěli? Prosím, zkuste si na obě otázky odpovědět, než budete číst dál – napište to třeba v procentech před sebe na papír, za okamžik se k tomu vrátíme.

Je-li před námi něco opravdu důležitého a neodkladného (1), dává smysl věnovat se právě tomu. Ale jinak? Čemu věnujeme čas, když zrovna nic takového není? Často jsou to, zdánlivě logicky, věci naléhavé – odpovídání na zprávy, řešení všech těch drobností, které lze mít z krku ještě dnes (3). Víme sice, že jsou na světě i důležitější věci, třeba zajít si na preventivní prohlídku k lékaři (2), ale ty určitě počkají i na příští týden. A tak zatímco řešíme jednu provozní věc za druhou, otázky pro náš život opravdu podstatné suneme před sebou.

Stojí-li proti sobě naléhavé a důležité, vyplácí se volit důležité. Stojí-li proti sobě schránka plná zpráv, které volají po odpovědi ještě dnes, a preventivní prohlídka, která počká, vyplácí se jít k lékaři. Snadno se to řekne. Pořád se toho tolikrát nedržím, pořád tolik věcí odkládám, dokud se naléhavými nestanou!

Nevím přesně, kolik času trávím v jednotlivých kvadrantech, určitě hodně v tom prvním i druhém a bohužel i ledacos ve třetím a čtvrtém. Jsem si však jistý, jak vypadá můj ideál – po malých krůčcích se snažím přiblížit tomu, abych věnoval všechny své minuty pouze kvadrantu 2 a ničemu jinému. Otázka, již si máme klást, totiž není, jak co nejlépe jednotlivé složky vyvážit, nýbrž proč bychom vůbec měli trávit čas něčím, co není důležité. Pokud něco není důležité, kde se to vzalo v mých úkolech, proč je to ještě v mém kalendáři?

Možná se nám to důležité zdá, a tak toho děláme tolik a nestíháme. Nu, potom je třeba si vybrat, rozhodnout se, co je důležitější. Můžu vzít všechny své činnosti, seřadit je podle toho, jak jsou mi skutečně drahé, a celý spodek mřížky nekompromisně nůžkami odstřihnout, vyhodit jej z života ven. Bude to bolet, bude mi připadat, že to přece nejde. A upřímně, nemusím to dělat, vždy je tu ještě druhá možnost – dívat se, jak mi život z mřížky pozvolna odstřihává její pravou půlku.

Proaktivní přístup k životu je o každodenních vědomých volbách, čemu jej budeme věnovat. Chceme-li častěji říkat ano tomu, co je nám nejcennější, je dobré prvně častěji říkat ne všemu ostatnímu. Hodně se mi vyplácí dělat to hned na počátku – odmítat úkoly dřív, než se stanou mými úkoly a začnou mě pronásledovat. Mé osobní poslání a mé dlouhodobé priority jsou mi pro všechno toto rozhodování dobrým kompasem.

Snad nejprofláklejší knihou osobního rozvoje na světě je 7 návyků skutečně efektivních lidí. Dlouho jsem se jí vyhýbal, dlouho mi byla, snad hlavně tím názvem, příliš podezřelá. Její autor, dnes již zesnulý Stephen Covey, nás v ní bere na nečekanou pouť. Jdeme si pro návody a techniky, ovšem místo nich dostáváme drama, kterak být dobrým člověkem.

Covey jde k podstatě, k charakteru. Jeho návyky jsou ve skutečnosti způsoby, jak přistoupit k celému našemu životu. První tři z nich – buďte proaktivní, začínejte s myšlenkou na konec a to nejdůležitější dávejte na první místo – hlouběji promýšlejí většinu z toho, co se výše snažím shrnout.

Kniha poprvé vyšla v roce 1989 a lze vůči ní vznášet mnohé výhrady. Zvláště všude tam, kde se Covey snaží své myšlenky podpořit psychologickými argumenty, z dnešního pohledu značně klopýtá. Základní teze a zjištění postavené na etice, logice a zkušenostech generací, však zůstávají platné dál. Když vám podtitul nějaké knihy slibuje zásady osobního rozvoje, které změní váš život, je dobré být na pozoru. Toto dílo, troufám si říct, nese potenciál takový slib splnit.

2

Jak se zorganizovat – návyky

Když řeknu disciplína, co si představíte? Mezi všemi moudrými plány a reálnými výsledky leží praktická schopnost věci doopravdy udělat. Akceschopnost. Schopnost držet se toho, co chci. Disciplína.

Cestu k dokončení našich úkolů hradí mnohé překážky, tuhle úsměvné, jindy nezdolné. Některé jsou v nás. Opakují se. Zas, znovu a dokola především dvě konkrétní výzvy, zdá se mi.

Tou první je potřeba nějak si všechny ty úkoly a všechen náš čas uspořádat. Proměnit chaos v řád. Vyznat se ve všech našich povinnostech a tužbách a chytře si rozvrhnout jejich plnění a následování.

Ještě záludnější však bývá nutnost přemoci cosi líného v nás. Poručit si a poslechnout se. Překonat paralýzu a prokrastinaci. Zvítězit sám nad sebou, když rozum chce, ale emoce stávkují.

Bylo by nad kapacity těchto stran i mých schopností pouštět se zde do těchto dvou oříšků. Sám je louskám už dlouho. Mají tuhou skořápku, ale jde to dobře! Čerpám ze zkušeností těch, kdo je rozlouskli přede mnou. Trápí-li vás, jak si vše nejlíp uspořádat, zápasíte-li s vnitřní slabostí, doporučím vám dvě knihy, jež tyto problémy, myslím, adresují nejlépe. Obě přitom staví do středu své pozornosti návyky – pravidelné návyky jako odpověď na ztracenost, nezvládání a odkládání. 

Trochu se uspořádat

Je-li řeč o organizaci úkolů, času a celého systému osobní produktivity, těžko lze minout Davida Allena a jeho proslulou metodu Getting Things Done (GTD), shrnutou do stejnojmenné knihy, v češtině známé jako Mít vše hotovo. Allen vyvinul inspirativní soustavu postupů pro organizaci úkolů, projektů a poznámek, přesto není tím, koho bych dnes sám sobě poradil následovat. Systém GTD stojí na skvělých principech, je do hloubky propracovaný – a bohužel stejně tak složitý. Podobně jako mnozí jiní jsem jej nedokázal a nakonec ani nechtěl udržovat. Vzal jsem si z něj cenné lekce a hledal něco jednoduššího.

Už názvem své knihy Zen a hotovo dává Leo Babauta najevo své tíhnutí k jednoduchosti. Staví na přesvědčení, že o systém vůbec nejde – jediné důležité je, abychom zvládli udělat, co opravdu chceme. V reakci na robustní GTD přichází Babauta s otevřeným souborem desíti vcelku jednoduchých návyků, jež nabízí k následování. Ukazuje, jak si své úkoly shromáždit, roztřídit – a především, jak je co nejrychleji provést a dokončit. Hledáte-li rady, které vás spíš uvolní než zahltí, tato útlá příručka může být dobrým průvodcem, jak si ve svých činnostech udělat pořádek. Autor vás nenutí přistoupit na všech deset návyků, zato však pro každý z nich nabízí cestu, jak jej postupně uvést do života.

Trochu se nakopnout

Všechny racionální postupy a pořádky, jimiž se snažíme zorganizovat, jsou stále velmi krátké na všechno emoční, iracionální, zvířecí v nás. Mohli bychom shromáždit celé regály statí na toto záhadné téma, a stejně bychom byli bez šance naší iracionální povaze opravdu porozumět a ovládnout ji, tak jako to neumí ani celá současná věda. Jsme tvorové emoční a instinktivní, našimi těly proudí hormony, naše chování nebude nikdy zcela pod kontrolou rozumu. Přesto existují způsoby, jak chytnout své neposlušné já pevněji do rukou, – stejně jako existují knihy, které nás o tom mohou mnohému naučit.

Petr Ludwig a jeho Konec prokrastinace už mohou být pro český rybník osobního rozvoje poněkud otravní. Jenomže ta kniha je, přes všechny výhrady, limity a zjednodušení, skutečně dobrá a užitečná. Kdykoli se k ní po letech vrátím, překvapí mě, co všechno v ní celou dobu je. Nepřináší žádné nové objevy, Ludwig není vědec, jen popularizátor a trpělivý kouč. Od začátku počítá s tím, že budete selhávat a klopýtat, že váš zápas s vaším neposlušným já vlastně nikdy neskončí – a nabízí vám metody, jak se pokaždé postavit zpátky na nohy.

Přes své téměř kapesní provedení Konec prokrastinace pokrývá daleko širší záběr než jen odkládání povinností; slůvko prokrastinace je zde spíše zkratkou, leitmotivem. Autor vás bere na výpravu za porozuměním základům motivace a emocí, aby vám následně nabídl osm nástrojů, které fungování naší mysli chytře hacknou. Není nutné brát si z knihy navržený systém sebeřízení, daleko zajímavější je osvojit si zacházení s budováním návyků a vykořeňováním zlozvyků, s překonáváním bezmoci a rozmotáváním smyček paralýz. Tedy, to je zajímavější pro mě – vy si v knize možná najdete ještě mnohem víc.

Co jsem se naučil

Daly by se shromáždit desítky rad, jak se účinně zorganizovat. Ze své cesty k sebeřízení si odnáším mnohá ponaučení – a mezi nimi šest natolik silných, že si je troufám sdílet. Netvrdím, že jsou snad platná i pro vás. Ze všeho, co chytré hlavy v chytrých knihách nachytřily, jsou to však právě tyto principy, které mně opravdu pomáhají:

1. Všechno musí z hlavy někam jinam. Není nic horšího, než pořád dokola myslet na něco, co chci udělat. Chci mít hlavou čistou, a ne se stresovat, zda něco nezapomenu. A tak všechny nejdrobnější úkoly, všechny nejsnovější nápady – jak změnit svět i co říct babičce, až ji uvidím – hned, jak mě napadnou, zapisuji.
2. Čím rychleji se věcí zbavím, tím líp. Nedořešené otázky otravují. Neumím udělat všechno hned, ale kde to jde, tam se snažím ničit úkoly hned v zárodku. Mazat zprávy, ke kterým se stejně pořádně nedostanu, hned, jak přijdou. Také miluji pravidlo dvou minut. Cokoli lze provést do dvou minut, je třeba provést okamžitě a mít to z krku.
3. Času pro sebeorganizaci ať je co nejmíň. Míval jsem tendenci trávit celé hodiny organizací vlastního života, místo abych jej doopravdy žil. Krásně uspořádané seznamy úkolů, vypiplaný systém – prosím, už ne. Čím víc organizujete, tím míň děláte a tím víc pak musíte reorganizovat, nikam to nevede. Nahrubo, quick’n’dirty, se mi žije líp.
4. Pevný denní režim a pravidelné návyky jsou nad zlato. Pořád se mi nedaří držet si je všechny opravdu pevně, občas se mi docela rozkutálí – pak je to zlé. Hodně mi pomáhá vstávat každý den více méně stejně, prožít si svou ranní rutinu, večery a víkendy nepracovat. Dávám si do kalendáře tyto časy pro sebe a snažím si je chránit, jak jen dovedu.
5. Návyky se budují jeden po druhém. Kdykoli jsem se snažil změnit toho u sebe příliš mnoho naráz, selhal jsem. Setrvačnost byla silnější. Tak to zkouším postupně. Chce to tolik trpělivosti! Sbírám nezdary i tak. Ale když se opravdu zaměřím na jednu věc, začnu zvolna a po malých krůčcích přidávám, potom co dřív neexistovalo, je normální.
6. Sledování výsledků je cesta k posunům. Dlouho mi bylo proti srsti snažit se všechno vyhodnocovat, zaznamenávat a měřit. Jenomže bez dat, jak se mi skutečně daří, jen střílím naslepo a hádám podle dojmů. Tak jsem začal. Vím, kdy vstávám, kolik hodin pracuji, jak často jsem v přírodě, jak moc se hýbu. Vím to za každý den posledních tří let. Pomáhají chytré hodinky a další technologie. Už se nemůžu obelhat, zda držím návyky, nebo ne, vidím to černé na bílém. Asi nic mě tolik neburcuje jít do sebe jako pohled pravdě do očí. 

3

Jak se soustředit – pozornost

Když řeknu klid, co si představíte? Možná nekonečně zamlklé pláže na březích oceánu. Možná temnou noční oblohu. Možná běžce zvolna vydechujícího jen okamžiky před startem závodu. Možná chajdu v březovém háji, kde lišky dávají dobrou noc. Podmínky jako stvořené k nerušené, soustředěné aktivitě.

Srovnali jsme si, co chceme, zorganizovali jsme se, jsme s to dát se na věc, nic by nás už nemělo rušit. A přece nás něco ruší. Ruch nás ruší. Hemžení kolem narušuje naši pozornost.

Možná také znáte pojem flow. Značí stav mysli, při kterém se natolik položíme do určité činnosti, že zapomeneme na svět kolem. Zažíváme jej při vtahujících hrách, při intenzivním sportu. Celá naše pozornost míří do jediného bodu, je jenom teď a tady. Schopnosti běží naplno, stavidla tvořivosti explodují, předvádíme své nejlepší výkony.

A vedle toho realita všedních dní mnohých z nás. Shon. Multitasking. Zvonící telefony, bzučící upozornění, nekončící novinky. Míhání očima mezi přednášejícím a displejem, těkání mezi pěti věcmi naráz.

Byla vůbec všechna ta snaha k něčemu? Jsou nám platná naše osobní poselství, naše systémy a návyky, děláme-li pak věci sotva na půl pozornosti?

Chci zpomalit. Zastavit se a nadechnout. Věřím, že dává smysl dávat se do věcí jediným způsobem, totiž naplno a se vší vášní. Celým tělem, jako bych dirigoval ten nejtěžší koncert a bylo to to poslední, co mohu světu sdělit.

Naše schopnost se koncentrovat je omezená. Vše, čím ji rušíme, oslabuje naše schopnosti, naše výsledky, naše štěstí z minut a dní prožitých naplno.

Odstřihnout se od světa

Když mluvím o soustředění se svými přáteli a kolegy, těžce hledám hranu mezi sdílením a poučováním. Je každého vlastní věc, jak zacházíme s něčím tak intimním, jako je naše pozornost, přesto si nemůžu pomoci, tolik mi to rve srdce, tolik mi na tom záleží. Pokusím se naposledy sdílet, co mi pomáhá. Snažím se u toho opírat o poznatky psychologie, třeba tak bude něco z mých zkušeností přenositelné i pro vás.

Abychom se mohli soustředit, potřebujeme podmínky, ve kterých nás pokud možno nic neruší. Chodí světem jedinci, kteří se zvládnou zcela koncentrovat i uprostřed rušné křižovatky; protože mezi ně však zatím nepatřím, pomáhám si tím, že ubírám na věcech, které by mohly moji pozornost odvádět jinam. Zpravidla to přitom ani tak nebývají kolem jedoucí auta, jakož spíš nutkavé očekávání a přísun novinek skrze média, na něž jsme napojeni.

Nepřetržité připojení k médiím je ničivá chiméra. Necháváme se zahlcovat pěnou dní, necháváme si krást pozornost nevyžádanými notifikacemi. Pokud mi něco dlouhodobě nejvíc pomáhá k soustředění a životní rovnováze, je to právě přiměřené odpojení od sítí. Z žádných aplikací mi nechodí žádná upozornění, všechna jsem v systémech zakázal. Pokud mi někdo napíše zprávu, dozvím se to, jen pokud si otevřu příslušnou aplikaci, to je úplný základ, mám-li
být pánem svého času. Jsem-li zabraný do tvůrčí práce, nikdo
mě nedostihne; trávím-li večer s přáteli, nic jiného mě nezajímá; jdu-li dva týdny horami, žádný internet neexistuje; tak jednoduché to je.

Nejsem odpojený pořád. Připojuji se, když chci. V praxi se mi osvědčuje dělit čas na hluboký a mělký, oddělit chvíle, kdy jsem online, od těch, kdy zůstávám offline. Vyplácí se mi vyhradit si hodiny i celé dny pro nerušenou práci, stejně jako mi pomáhá jasně ohraničit čas pro vyřizování pracovních zpráv, ideálně jen jednou denně. Ne vždy se mi to daří, ale snažím se. Podobně se snažím co nejpřísněji oddělit práci od odpočinku a vůbec všechny činnosti od sebe. Chodit na procházky bez mobilu a sluchátek, trénovat všímavost, jen tak být.

Je-li přede mnou tvůrčí úkol, nechci vidět nic jiného. Chci flow, chci jít na ostří svých možností. Dopisuji tento text po čtyřech dnech vzepětí svých sil, téměř jsem zapomněl na svět okolo, jsem jen já a vy, s nimiž vedu tento jednostranný rozhovor, vyhradil jsem si ten čas a málem padám k zemi vyčerpáním – a jsem šťastný. Šťastný, jako když skočím do bazénu a znám jen dech a tempo, šťastný, jako když vedu poradu a žiju tím, co společně řešíme, šťastný, jako když uháním s přáteli kamsi do neznáma a všechny ostatní příběhy si s úsměvem nechávám ujít.

Soustředění – Leo Babauta navazuje na své návyky sebeřízení a přichází s další útlou příručkou, tentokrát prozkoumávající, řečeno s podtitulem, jak nalézt klid a jednoduchost v hektické současnosti. Jde k věci, vysvětluje, že nemusíme všem odpovídat a všechno řešit. Nabízí nástroje, jak překonat rozplylování, trochu se odpojit a užívat si soustředěný život.

Pozornost – Daniel Goleman jde hlouběji. Prozkoumává pozornost
jako komplexní fenomén naší mysli a nasvicuje ji coby nenápadný, leč mocný nástroj rozvoje sebe sama i vedení druhých lidí. Ukazuje, jak pozornost souvisí s pamětí, proč je dobré se občas jen tak toulat či jak dobrým soustředěním posílit naši empatii a souznění s druhými.

Flow – Mihaly Csikszentmihalyi jde ještě hlouběji. Patnáct let poté, co fenomén flow poprvé odborně popsal, vydal tuto knihu, aby shrnul vše podstatné, co o stavu plného plynutí mysli víme. Jeho dílo je pojednáním o radosti, štěstí a smyslu. Demonstruje, že ty nejlepší životní chvíle prožíváme, vložíme-li všechny své síly do něčeho těžkého a hodnotného.

Hluboká práce – Cal Newport bere poznatky o soustředění, pozornosti a flow za své a aplikuje je do způsobů, jak pracujeme a tvoříme. Nabízí cesty k takovému uspořádání našich dnů, abychom se v nich co nejplněji nořili do svých vášní a dosahovali v nich těch nejlepších výsledků. Celou knihu přitom staví na příbězích lidí z mnoha odvětví, od umělců či podnikatelů až po truhláře.

Digitální minimalismus – Cal Newport vrací úder ještě jednou, tentokrát přímo nástrahám neřízené konzumace médií a technologií. Nestraší, ovšem nabádá, abychom své digitální pomocníky dostatečně ovládali, nechceme-li, aby ovládli oni nás. Přibližuje, jak se zbavit nutkání neustále všechno sledovat, jak si svá zařízení chytře zorganizovat a jak i v dobách digitálních prožívat své životy naplno tady a teď.