Na každém třetím táboře máme už dlouholetou tradici psaní dopisu sami sobě. Jednou za 3 roky se sejdeme v teepee a píšeme si osobní dopis. O tom, co právě prožíváme, v jaké životní etapě se nacházíme, jak se máme. Cokoli, co chceme sdělit sobě. Zároveň si čteme dopis předchozí a každý sám za sebe bilancujeme, kam jsme se za tu dobu posunuli, jak jsme se změnili nebo jak jsme zůstali stejní. Dopisy všech má u sebe pečlivě uschované vedoucí oddílu. Po třech letech si z obálky původní dopis vezmeme, přečteme a píšeme nový, který na nás v obálce bude čekat.
Držím teď v ruce tři poslední dopisy sobě. Odráží se v nich mých posledních 12 let. Z každého čiší přítomný okamžik tak živě, že mám pocit, jako by inkoust na nich zrovna uschnul. I když jsem je psal jen pro sebe, rád bych vám teď z každého z nich něco nabídl. Dobře se v nich totiž zrcadlí můj vztah k osobnostnímu rozvoji, o který bych se s vámi chtěl podělit.
Z prvního dopisu
„Milý Tomku, jsem rád, že mě psaní dopisu sobě zastihlo právě v tomto období, ve kterém se toho děje opravdu hodně. I když není všechno úplně snadné, důležité životní zkoušky a události směřují k úspěšnému cíli. Povedlo se mi dokončil vysokou školu, i když to byl první tři roky velký boj a byl jsem přesvědčený, že až do konce to určitě nedám. Asi před měsícem jsem převzal vedení našeho oddílu. Je mi jasné, že mě v té roli čeká spousta práce, ale mám z toho radost a těším se na to. Popravdě, nikdy předtím jsem neměl z ničeho tak silný pocit, že by můj život dostal tolik smysluplný směr. Mám za sebou první část vůdcovského kurzu, což mi k vedení oddílu nabíjí ještě další energií a nadšením. Krom toho všeho jsem konečně, začal chodit s dívkou svého srdce a nemám pochyb, že je to láska na celý život.“
Bylo to období, kdy jsem svůj rozvoj prožíval jako něco lineárního, přímo v těch dnech možná exponenciálního. Chápal jsem, že pracovat na sobě není lehké, ale vnímal jsem, že s každou překonanou výzvou, překážkou nebo prožitou zkušeností jsem se cítil o něco silnější, zkušenější a zase o krok dál ve svém osobním rozvoji. Měl jsem pocit, že překonávám postupně jeden cíl za druhým a že se blížím ke stavu dospělosti, nebo že v něm už dokonce jsem.
Z druhého dopisu
„Milý Tomku, od minulého dopisu se vlastně nic převratně nezměnilo. Dál se snažím vést náš oddíl, po dokončení diplomky jsem začal jezdit do Prahy a studovat tam doktorát a dál chodím se svou dívkou. Dalo by se říct, že všechno, o čem jsem Ti (si) před třemi lety psal, dál úspěšně pokračuje. Jen musím přiznat, že můj vztah a styl prožívání těch situací se změnil. Už nemám pocit, že bych se nějak blížil k dospělosti, nebo že bych se svým vývojem ubíral k nějakému cíli. Třeba v oddíle vidím, že s každou prožitou zkušeností jsem pořád na začátku. Spíš v sobě donekonečna odkrývám, na čem všem bych měl u sebe pracovat. Ve studiu mě každá získaná znalost nebo dovednost upozorňuje hlavně na to, co všechno zatím vůbec nevím nebo neumím.“
Za tohle období jsem dozrál k vnímání seberozvoje jako živoucího procesu, který může pokračovat do nekonečna. Hlavní kvalitu jsem začal chápat nikoli ve vidině dosažení nějakého cíle, ale v samotném procesu seberozvoje. V otevřenosti a ochotě posouvat se pořád někam dál. K tomu je potřebná pokora, která pramení z uvědomování, že se máme vždycky ještě hodně co učit, a z přiznání si, že třeba zrovna nejdeme správným směrem a děláme nějakou chybu.
V této životní fázi jsem ve spojení s tím začal také jinak chápat význam slova sebevědomí. Vysoké sebevědomí se pro mě dříve rovnalo spíše pocitu síly a jistoty, že něco dělám dobře. Teď už sebe-vědomí vnímám jako vědomí (znalost) sebe. Svého potenciálu, ale také svých slabostí a chyb. Sebevědomí a pokoru považuji pro vlastní rozvoj za nezbytné.
Ze třetího dopisu
„Milý Tomku, když si čtu svůj tři roky starý dopis, vidím, že zásadní události, které jsem tehdy prožíval, dozrály ke svému konci. Možná je čas začít něco nového, jen zatím přesně nevím co. Na tomto táboře se mi konečně podařilo předat oddíl, z čehož mám radost. Snažil jsem se o to už několik posledních let a zpětně vidím, že jsem v roli vůdce v posledních letech několikrát přechodil syndrom vyhoření. Dochází mi, že ne všechno v životě leží v mých rukou. Je to po těch letech nezvyklý pocit být na táboře, ale už ne v roli vůdce. Na jednu stranu je to úleva, na druhou stranu se v tom cítím nesvůj, a jako bych s tou rolí odložil i část smysluplnosti svého života. Kam, a zda vůbec někam, teď na skautské stezce vykročím dál? To zatím nevím, ale těším se. Výrazně bolestnější změna se ale stala v mém osobním životě. Partnerský vztah, o kterém jsem byl přesvědčený, že je osudový a na celý život, se náhle zhroutil. Skončil ani ne rok po svatbě.“
Přestože tato životní fáze mě zaváděla spíše do nejistých, sebe-zpochybňujících a bolestných situací, cítil jsem zároveň, že jsou to zkušenosti pro můj další rozvoj ozdravné a že zkrátka k životu patří. Odložení role vedoucího oddílu i zhroucení mého partnerského vztahu mě upozornilo, že životní vývoj není vůbec lineární. Teď už jsem chápal, že sebe-rozvoj není jen cesta dál a kupředu z bodu A do bodu B, ale že k našemu rozvoji patří také krok zpět a nebo i pád na samotný začátek, kdy si znovu připadáme jako malé dítě, které zatím nic nedokázalo. A že tyto pády pro náš vývoj mohou být nakonec cennější než zdánlivý úspěch. Každý pád můžeme vnímat jako šanci niterněji poznat sami sebe. Po odložení vnějších rolí a zhroucení vnějších jistot, na kterých jsme stavěli svoje zdánlivé sebevědomí se nám otevírá možnost zjistit, kým opravdu jsme. Jaký je náš skutečný charakter a vztah k sobě. Návrat do pocitu malého dítěte nás může upozornit, že věk a zdokonalování se, nás nemusí nutně vést k větší kvalitě života. Jako děti jsme leccos uměli lépe než teď (třeba hrát si, radovat se, smát se, kamarádit se, odpočívat…) a pro náš seberozvoj může být někdy prospěšné nejen jít dál, ale také se vracet.
Rozvíjení sebe považuji za velmi individuální a moje uvědomění, které se zrcadlí v úryvcích mých táborových dopisů sobě můžete vnímat jen jako inspiraci, o kterou se pokouším skrze osobní zkušenosti. Můj dnešní pohled na sebe-rozvíjení se od posledního dopisu zase o kousek posunul. Dochází mi, jak důležité je upřímně přemýšlet nad tím, co vlastně skrze svůj rozvoj chci prožívat a čeho jím chci dosahovat. Poslední dobou na mě doléhá tlak vnějšího okolí, abych byl víc a víc úspěšný, výkonný a lepší. A k tomu neustálému zlepšování nacházím spoustu nástrojů, metodik, kurzů. Uvědomil jsem si ale, že v hloubi duše vlastně netoužím tolik být pořád výkonnější a lepší. Přeji si být prostě zdravý, šťastný a sám sebou. Nechci tím říci, že cesta zdokonalování se a cesta ke zdraví a štěstí jsou dva oddělené směry. Jen cítím potřebu zvědomovat si, jestli mě směr rozvoje, kterým se zrovna ubírám, opravdu přibližuje k sobě a jestli jsem si ho vybral ze své niterné svobodné vůle a nebo jestli něco vykonávám jen automatizovaně pod tlakem v něčem se zlepšit. Kladu si otázku: co je ve mně naučené a převzaté z vnějšího světa a co vyvěrá z mojí vnitřní přirozenosti? K nalézání odpovědí mi pomáhá na chvíli odložit usilování o posouvání se někam dál, zastavit se, ztišit veškeré snažení a jen být. Přiblížit se v tichu zpět k sobě a naslouchat tomu, co vyvěrá přímo ze mě samotného.
