Jemné praskání utichá, borové dříví pomalu dohořívá, poslední malý plamínek proniká závojem tmy k tuctu párů očí. Sedíme mlčky. Vánek si s námi hraje, tak jako si my hrajeme s myšlenkami. Přicházejí, odcházejí. Míhají se mezi zážitky slunného dne a vzpomínkami na časy, kdy jsme byli mezi těmi, které jsme před chvílí poslali spát. Zakrátko i na nás padne únava, teď jsme však bdělí, ta slova nám vlila krev do žil. Skromné světélko mezi námi plápolá a kdesi uvnitř nás hřeje. Zítra nás čeká poslední táborová neděle. Přemýšlíme. Je sice tma, ale přece si všímáme šibalských úsměvů zvolna se rýsujících v našich tvářích. Někteří už víme, do čeho se dáme, ale nemáme to zatím prozrazovat, tak zněly pokyny vůdkyně, když nám děkovala za naši službu oddílu. Když nás vyzvala, ať se zítra každý uvolníme z jednoho bloku a podnikneme něco jen pro sebe; něco, co jsme si tu vždy toužili dopřát.
Občas se i ve skautu zastavíme, všechnu činnost pro děti dáme na chvíli stranou a svoji pozornost obrátíme k sobě samým. Na stránkách tohoto časopisu jsme to poslední roky příliš nedělali. Zásobujeme vás úvahami, jak lépe zacházet se vším a se všemi – ovšem jak vůbec zacházet sami se sebou?
Víme, že je toho hodně. Klademe na sebe velké nároky a další nám nakládá doba, v níž žijeme. Blíží se léto, snad příležitost trochu se nadechnout.
Chceme se s vámi tímto číslem vrátit k sobě. Na moment zvážit, jací jsme a jací být chceme. Podnítit rozhovor všeho v nás, kam že to vlastně uháníme a jak na sebe, při té divoké jízdě, víc myslet.
Že je to důležité? A jak. Kvůli všem dětem v oddílech, které nás potřebují v kondici a jimž máme jít příkladem, jistě. A kvůli nám samotným, především.
Také jsem se rozhodl jít k sobě a z tohoto místa vás jako šéfredaktor Skautingu zdravím naposledy. Po pěti letech za kormidlem, po všech báječných diskuzích i probdělých nocích, po vší snaze udělat aspoň pár krůčků na cestě k vám, našim čtenářům, přišel čas předat vedení dál.
Nic z toho, co jsem měl tu čest prožít, by nebylo možné bez stovek spolupracovníků, autorů, oponentů, respondentů, konzultantů, korektorů, fotografů, grafiků a dalších fantastických pomahačů, ale především bez našeho redakčního týmu a všech, kdo jím za dobu mého vedení prošli. Anežko, Aničko, Ann, Atlantido, Berny, Bludičko, Boro, Dane, Davide, Deyle, Emčo, Geralte, Hobite, Hugo, Kaktusi, Káro, Káťo, Káťo, Laduš, Lucko, Pavouku, Peťo, Petro, Plamy, Rejže, Simčo, Suri, Taffy, Támhle, Tíťo, Tomku, Twiste, Učňu, Vizuňo – díky, že jste do toho šli a díky za všechno, co jste do toho dali.
Vedení časopisu ode mne pozvolna v posledních měsících a naplno v nejbližších dnech přebírá člověk, který do redakce přinesl mnoho svěžích myšlenek – Libor Brzobohatý, Boro. Čeká jej nelehký úkol, totiž přicházet na to, skrz jaká témata a přes které kanály nejlépe pokračovat v dialogu o skautské výchově s vámi, čtenáři. Přeju ti do něj, milý Boro, vyrovnaný mix urputnosti, lehkosti a radosti.
A vám, vážené čtenářky, vážení čtenáři, milí přátelé, přeju, abyste ve své skautské činnosti nacházeli nekončící štěstí – a v tomto časopise nekončící inspiraci k seberozvoji na naší společné cestě.
