Tomáš Čakloš
Skautík z Brna. Zapálený kuchař. Šéfredaktor Skautingu. Vede hnutí Otevřeno a snaží se s ním proměnit české vzdělávání.
Miloš Říha – Šípek
Už pár let je ředitelem Skautského institutu. Pražský chodec a příležitostný básník, který nikdy neodmítne výzvu k partii šachů.
V jádru všeho sebepřekonání je odvaha. Kdykoli se máme posunout dopředu, kdykoli máme udělat něco, na co budeme opravdu hrdí, potřebujeme sebrat kuráž a vykročit do neznáma. Znáte ty chvíle? Vystoupit na jevišti před stovkou lidí. Odstěhovat se do cizího města. Začít nosit zdravější boty. Pomoct z vody tonoucímu.
K něčemu se odhodlat, rozhodnut se, to bolí. Nejjednodušší je se nerozhodnout. Bloudit duchem ve vlastní obavě tak dlouho, až rozhodne někdo jiný. Sám před sebou se pak hájit zdáním, že ten druhý byl zkrátka rychlejší. Odvaha neexistuje bez rozhodnutí se.
Slibujeme věrnost Pravdě a Lásce, ale nenechme se zmást, nenechme se ukolébat dojmem, že snad pouhým souzněním s nimi naplníme svůj život. Je na nás, abychom k nim přidali ještě vlastní část, abychom zvedli zadek a za Pravdu a Lásku, za sebe i za druhé se postavili. Abychom ta slova proměnili v činy, všechno naše čekání v konkrétní akci, přihlížení ve statečnost, liknavost v odhodlání, zbabělost v hrdinství, váhání v rozhodnost, všechnu malost v nás v sebepřekonání a odvahu.
Občas mi to tak moc vrtá hlavou: co jsou hodnoty? A kde se s nimi člověk potká v životě mimo stránky knih, mimo řádky burcujících článků? Snad nejvíce v konkrétních smělých činech, kterým jsem byl blízko a které bych rád napodobil, ale svírá se mi tělo úzkostí, že bych to nedokázal. Že bych k něčemu podobnému odvahu nenašel.
Odvahu povědět všem na poradě, co si skutečně myslím. Odvahu postavit se nepřátelům a postavit se přátelům. Odvahu poprvé se nesměle dotknout ženy či muže. Odvahu podívat se do zrcadla a říct si: dnes, příteli, dnes to bude jinak. Odvahu odejít odevšad, kde už nechci být, a jít tam, kde být chci. Odvahu být svůj. Odvahu být zranitelný, jít s kůží na trh a nechat se klidně sežrat vší kritikou a trapností, radši než sedět v koutě. Odvahu zpívat falešně, ale se vší vášní, projevit emoce, nechat se zesměšnit, no a co. Odvahu zastat se slabších a neoblíbených, zastat se pravdy, i když zrovna vítr vane jinam. Odvahu podívat se do očí svým největším strachům a podat jim ruku, změnit se k nepoznání, a přitom zůstat sám sebou. Odvahu dělat chyby a normálně je přiznat, podnikat, jít do velkých věcí, jít do malých věcí, prošlapávat cestu, padat na hubu a znovu a znovu se zvedat a jít dál.
Odvahu se omluvit. Odvahu říct ne. Odvahu vzdát se možností a konečně si vybrat.
Odvahu odhodit vyhřátou peřinu a vstát do chladného rána hned teď, ne až za deset minut. Odvahu dát se na zastávce do řeči s cizí paní a jinou pak v autobuse vyzvat, ať si tu hlasitou hudbu ztiší. Odvahu mluvit o těch nejcitlivějších věcech nebo mlčet a nechat čas jen tak plynout, hodit batoh na záda a naslepo vyrazit kamsi, kde ani nevím, jakým jazykem lidé mluví. Odvahu jít na shromáždění, i když mě za to mohou zavřít, postavit se útlaku, riskovat život radši v boji, než o něj zvolna přicházet v ústraní. Odvahu skočit do ledového jezera, bez přemlouvání, jen s vědomím, že jsem připraven.
Jsem nesmírně líný. Lenost je snad největší hřích. Zabíjí čas, tu nejcennější věc, jež nám na světě byla dána. Věřím ve svobodného člověka, který by měl zkusit se svým časem naložit co nejlépe.
Protože přijde smrt. Nám všem, kdo čteme tyto řádky, zbývá na světě méně času, než abychom mohli uskutečnit všechny naše sny.
Smrt člověka zvláštním způsobem neomlouvá. Z jeho jedinečného bytí, jak napsal můj milovaný básník Vladimír Holan, mělo by tu zůstat jaksi navíc. A hledání toho navíc je naloženo na každý jeden den života jako úkol. Mít odvahu něco vytvořit skrze sebe samého, co by jinak nebylo.
Není čas být bábovka, poseroutka, srab. Máme-li změnit sebe, musíme být odvážní. Máme-li udělat svět o kousek lepším místem, musíme být odvážní. Ne jednou, ne zítra, ale ještě dnes. Je třeba dělat věci, kterých se bojíme, vykračovat z komfortní zóny. Je třeba budovat odvahu jako vlastnost, návyk – jedině tak budeme připraveni být stateční, až nás bude potřeba.
Když stojím někdy před výzvou a potřebuju si dodat kuráže, říkám si: dal ses na vojnu, tak bojuj! Když už jsi ředitelem, tak jím skutečně buď. Když už jsi člověkem, tak koukej žít.
Potřebujeme ve skautu vychovávat odvážné lidi. Ano, lidi souznící s hodnotami Pravdy a Lásky, ale také odvážné něco pro ně riskovat. A protože výchova je předně výchovou příkladem, musíme sami takovými odvážnými lidmi být.
Jsme součástí pohybu, skautského hnutí, které si vytklo za cíl výchovou jednotlivců způsobit, aby kdokoliv po nás našel svět o kousek lepší. V posledku to asi znamená být s to se opakovaně vydávat někam na hranici mezi rychle se měnící společností a skautským hnutím coby její subkulturou. Odvážně hledat lidské potřeby, bolesti a zbabělosti, a snažit se vyjít výchovou vstříc, spojovat, léčit, dávat naději.
Na odvaze lze pracovat. Kdykoli a kdekoli můžeme udělat něco kurážného. Oslovit kolemjdoucího s nečekanou otázkou. Zavolat příbuznému a říct mu, že ho máme rádi. Projít se městem s rukama nad hlavou, jen ať se všichni dívají, jen ať si všichni klepají na čelo. Kdykoli a kdekoli se můžeme učit čelit našemu strachu.
Někdy, než vyrazíme, máme sklon počítat, domýšlet do konce, nekonečně dávat na váhy pro a proti. Odvaha nás však směřuje kamsi za hranici pohodlí vědět předem, jak věci dopadnou.
Nebojme se života. Seberme odvahu v maličkostech, seberme ji v celku. Projevme se, vstaňme ze židle.
Konejme.
„For what is a man, what has he got?
If not himself, then he has naught
To say the things he truly feels
And not the words of one who kneels“
Frank Sinatra: My Way
(Zač je člověk, co z toho má?
Ne-li sebe, pak nemá nic,
má říct věci, jež opravdu cítí,
a ne slova toho, kdo je na kolenou.)
„If you can make one heap of all your winnings
And risk it on one turn of pitch-and-toss,
And lose, and start again at your beginnings
And never breathe a word about your loss“
Rudyard Kipling: If
(Když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát.)
„Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše.“
Milada Horáková: poslední dopis nejbližším,
krátce před popravou
„If you want to change the world, start out
with making your bed.“
William H. McRaven: University of Texas 2014
Commencement Address
(Chceš-li změnit svět, začni tím,
že si usteleš postel.)
„Máš všechny trumfy mládí a ruce čistý máš,
jen na tobě teď záleží, na jakou hru se dáš.“
Spirituál kvintet: Za svou pravdou stát
„Když chceš v životě dokázat zdánlivě nemožné
věci, udělej ty věci, které možné jsou.“
Simone Weil ztvárněná v divadelní hře
Mlčky křičet.
