I když jsme všichni z masa a kostí, přesto je každá bytost na světě jedinečná. Lišíme se nejen vzhledem, ale i schopnostmi, zájmy, kulturou, náboženstvím, názory. S rozmanitostí lidí se setkáváme na každém kroku – ve škole, v práci, při procházce městem a také ve svém oddíle. Ač nejsme šelmy, můžeme připodobnit naši skupinu ke smečce. Zvířecí smečka musí spolupracovat, aby dokázala ulovit potravu. My zase proto, abychom mohli společně fungovat a být součástí něčeho, kde je nám příjemně a můžeme spolu „lovit“ zážitky a zkušenosti.
Smečka se skládá z několika jedinců, kteří by měli dohromady ladit. Také potřebuje vedoucího, takového, který bude skupinu usměrňovat, motivovat a udržovat ji pohromadě. To je celkem těžká výzva pro každého, hlavně proto, že každý člen potřebuje jiný přístup.
Navíc je každý člen oddílu součástí jiného společenství (rodiny, skupiny), která fungují rozdílně (děti z úplné × neúplné rodiny, děti ze slabších sociálních skupin, děti jiných kultur, náboženství, děti z dětských domovů). V naší partě se také mohou nacházet děti se specifickými potřebami (hyperaktivitou, retardací, poruchou pozornosti, fyzickým postižení atp.). Musela jsem si to uvědomit a neočekávat od celé tlupy stejnou reakci. Dle mé učitelské, vychovatelské i oddílové praxe je nezbytné si nastavit jasná pravidla smečky, která každý člen uzná. Jsou v dané skupině důležitá a měla by se v kolektivu neustále opakovat, a tím i připomínat. Navíc podle mých zkušeností je podstatné přizpůsobovat program oddílových schůzek, táborů a výprav podle schopností skupiny.
Měla jsem ve skupině několik hyperaktivních, nepozorných dětí, u kterých bylo důležité, aby obsah pokynů (při hrách, přesunech…) byl sdělován ideálně po jednotlivých krocích. Mám také velmi dobrou zkušenost s prokládáním mluvené a naučné činnosti pohybem, vizualizací, což zaujme každou věkovou skupinu. Někteří lidé potřebují více času, aby pochopili sdělenou informaci a s tím mu mohou pomoci i ostatní členové oddílu. Dle mých zkušeností je nezbytné zapojit všechny členy smečky do fungování a hlavně do vzájemného pochopení. Například když někdo nechápal pravidla hry, nechala jsem ukázat jedince, kteří je pochopili napoprvé, aby hru ostatním předvedli. Pro mě je směrodatné věnovat se členům skupiny individuálně. Snažím se zaměřit pozornost pouze na jedno dítě na určitý čas. V ideálním světě by to bylo alespoň 15–30 minut, což je na oddílových schůzkách neproveditelné, ale na táboře nebo výpravě to možné je.
Snažím se, aby měl každý prostor na vyjádření a také aby uměl druhým naslouchat a respektovat jejich názor. Přikládám velký důraz tomu, dát každému dítěti ve smečce nějakou funkci, aby se cítilo potřebné. Ve smečce se snažím, aby každý člen porozuměl a pochopil ty druhé. Pokud někomu něco nejde, snažit se na něj nezlobit a pomoci mu k úspěšnému dokončení.
Na výpravách a pak hlavně na letních táborech je větší prostor rozmanitou tlupu sjednocovat, ale i pozorovat, více si všímat komunikace mezi jedinci a sledovat, v čem by se skupina měla více rozvíjet. Je dobré si společně zhodnotit průběh celého roku, tábora, schůzky nebo výpravy a vyzdvihnout něco, co se mi líbilo, co se mi nelíbilo, v čem vidím zlepšení a na čem je potřeba společně pracovat. Snažím se dávat více pochval, jelikož děti více motivují (tak jako každého z nás), a prostor, aby se k tomu, co se děje, mohl
každý člen vyjádřit.
Mám zkušenost také s dětmi z dětského domova, které chodily na pravidelné oddílové schůzky. Ačkoliv jsem nebyla jejich vedoucí v oddíle, mohla jsem pozorovat, co jim skaut dává. Měly obrovskou radost, když mohly trávit svůj volný čas s dětmi, které nebyly z dětského domova. Děti z domova o schůzkách nadšeně vyprávěly, těšily se na každou výpravu, výlet či „přespávačku“. Motivovalo je to i více se soustředit na školu, měly mnohem větší zájem o přírodu a pohyb a těšily se z nových poznatků, jež pak využívaly například na společné procházce lesem. I úspěch z vítězství ve vybíjené nebo úspěch na Svojsíkových závodech pro ně byl velmi silný zážitek. Dávalo jim to potřebnou dávku „normálnosti“ a mohly být více v širším okruhu vrstevníků. Rozmanitá smečka má spousty výhod i nevýhod, které jistě napadnou každého. Ale je to také velká výzva a někdy dokonce i bláznivá jízda. Když pak vidím i jen mírně patrný výsledek své práce, snahy stmelit různorodou skupinu, mám radost. A co mi rozmanitá smečka dala? Nejvíc pochopení toho, že každá bytost na světě funguje trochu jinak a ne každý to vidí stejně jako já. Já jako jedinec mohu něčím do své rozmanité smečky přispět a zároveň od ní něco přijmout a radovat se ze společně „nalovených“ zážitků, zkušeností a vědomostí, které jsem díky ní získala.
