„Mluv slušně!“ „Takhle se u nás ve skautu nemluví!“
Asi každý z nás tyhle věty při vedení dětí už vyslovil. Ale kolikrát jsme se upřímně zamysleli nad tím, proč vlastně?
Pokud to nevíme a přesto vedeme děti ke slušné mluvě, bude snadné nám namítnout třeba: Proč bychom měli mluvit slušně – abychom hezky vypadali? Abychom odpovídali nějaké zažité představě o tom, jak se dobří lidé chovají, popsané třeba i ve Foglarových knihách? Ne, my nejsme vylisované obrázky z knížek, jsme živí lidé, máme dobré i špatné stránky. A každý normální člověk se umí někdy pořádně rozčílit, říct něco hezky od plic, trochu drsněji zavtipkovat.
První věcí, kterou je podle mě u sprostých slov nutné vzít v úvahu, je to, že i mluvení je činem, skutkem. Není to jen něco, co děláme jaksi mimochodem, mluvení je skutek jako každý jiný – nějak působí a má své následky. A stejně jako stihneme za den udělat jen omezený počet věcí, je omezený i počet slov, která za den stihneme vyslovit. A proto když se zamýšlíme nad tím, jestli je správné nebo nesprávné používat sprostá slova, musíme se na prvním místě zeptat: jaký má smysl to dělat?
Odpovědí je tolik, kolik hrají sprostá slova v lidské řeči rolí. Používají se k vyjádření sounáležitosti s nějakou sociální skupinou, při vtipech, a také slouží jako způsob, jak si vybít vztek, někomu vynadat.
Začnu u toho nadávání. Nadávání, zvlášť pokud je to jen na věc či situaci (nebo maximálně na člověka, který nás zrovna neslyší), může vypadat jako úplně neškodný způsob, jak se zbavit svého vzteku a přitom nikomu neublížit. Podle mě to má ale háček. Myšlenka, že je dobré si vztek vybíjet tak, abychom nikomu neublížili nám totiž podsouvá, že to, jestli vztek máme, zkrátka nedokážeme ovlivnit. Ano, můžeme se rozhodnout ho v sobě dusit (a ano, to je škodlivé) nebo jej projevit – ale to, že jsme naštvaní, neovlivníme, není tomu jak zabránit. Ale je tomu skutečně tak, že nad svými emocemi nemáme žádnou moc?
Řekla bych, že z dlouhodobého hlediska by tomu tak být nemělo. Dávat průchod svým emocím je jen polovina práce s nimi a asi ani ne ta důležitější. Stejně, jako během života hledáme způsoby, jak pracovat se špatnou náladou, jak svoje smutky prožít a přitom se v nich neutopit, můžeme se učit zpracovávat i svůj vztek jinak než skrze nadávky. Nadávání s sebou navíc nese ještě jedno riziko: pokud jsme zvyklí nadávat pokaždé, když nemůžeme najít klíče, pak si snadněji zvykneme takto řešit větší problémy. Na světě i v našem životě jsou však věci, kvůli kterým bychom se měli umět opravdu rozhněvat, a to hněvem, který povede k činům, hněvem, který se někde skutečně projeví. Zvyk topit tento hněv v planých nadávkách či sklence vína nebo potáhnutí z cigarety… z nás může udělat rezignované lidi, aniž bychom si toho povšimli.
Ještě jiným případem je nadávání sama sobě. To, že tohle nadávání je vždycky škodlivé, tvrdil už Sigmund Freud, ale i další psychologové (doporučuji si přečíst o fenoménu sebenaplňující předpovědi). Jakmile se vám začne chtít sama sebe ponížit nějakou nadávkou, mějte na paměti, že právě teď a tady svými slovy budujete své já a svoji budoucnost. Protože slova mají snad největší moc, pokud slouží k demotivování – nebo naopak k motivaci.
Sprostá slova se kromě nadávání používají i jinak – jako vyjádření sounáležitosti s nějakou skupinou lidí, při vtipech. Člověk je řekne proto, aby u druhých navodil nějaký dojem nebo aby získal prestiž. To mu ale bere svobodu, dostává jej to pod nadvládu slov. Musí to říct, aby zapadl. A někdy to možná musí říct, protože ho nic jiného nenapadá. I tady vnímám použití sprostých slov jako zbytečné. Daleko důležitější mi přijde uhájit si svobodu v tom, co říkáme.
Možná, že celá problematika užívání sprostých slov by se dala shrnout krátkou větou: jde o to mluvit tak, abychom jednou nemuseli litovat všeho toho, co jsme neměli odvahu říct, zatímco jsme plýtvali slovy, která žádný význam neměla.
Co se týče výchovy k slušné mluvě, jednou provždy bychom nejspíš měli zapomenout na známé: „Dej si deset!“, když děti řeknou sprosté slovo. Tím je nic nenaučíme. Lepší je si s dětmi o sprostých slovech promluvit – vysvětlit jejich význam a co znamená je používat. Pokud se sprostá mluva v oddíle rozmůže, není od věci na začátku schůzky dětem sehrát krátkou improvizovanou hádku mezi vedoucími, kteří budou sprostě nadávat například proto, že ten druhý něco zapomněl nebo něco nemohou najít. Děti si pak spíše uvědomí, že sprostá slova jsou něco, co ve skautu ani trochu nechtějí. A nakonec zase nezbude než jít příkladem. Ukázat dětem, že v tom, jaká slova používáme, jsme svobodní. Že nepotřebujeme používat sprostá slova proto, abychom v očích ostatních stoupli, ani proto, abychom sami sebe ponižovali, když něco pokazíme. A ani proto, abychom nějak demonstrovali či zvládali svůj vztek.
