Většina z rádců, činovníků a vedoucích, kteří dnes v Junáku pracují s dětmi, sama tuto kategorii v dětství nezažila, a tak ani nemůže čerpat z vlastních vzpomínek a zkušeností. Hodně oddílů a skupin benjamínků vychází z potřeby vysloužilých členek a členů mít zase uplatnění, případně místo pro své vlastní děti, a dynamika takové skupiny je jiná. Pro mnohé je představa vedení benjamínků obávaná, protože neví, co od takto malých dětí mají čekat, případně je pro ně frustrující, že nefungují osvědčené postupy z vedení starších věkových kategorií. Toto jsou jen některé z důvodů, proč zapojování benjamínků do střediskové činnosti nebo spolupráce napříč vedením může skřípat.
Zároveň nám může připadat zapojování benjamínků do střediskového života nadbytečné („jsou ještě malí a nic z toho nemají“). Ze zkušeností benjamínkovských vedoucích ale vyplývá, že propojování napříč střediskem má smysl – starší se poznávají s mladšími a učí se díky nim zodpovědnosti, nejmladší zase pomalu a nenásilně pronikají do střediskového života, učí se, jak funguje, a budují si s ním pocit sounáležitosti. Pokusili jsme se proto dát dohromady tipy z praxe, jak nejmladší ze života střediska nevynechávat, ale zároveň tím nikoho nestresovat nebo nezatěžovat.
Tipy dodali Kristýna, Šárka, Imrahil, Tuli, Lentil, Máňa a Koblížek.
Osvědčuje se nám úzká spolupráce zejména s oddíly vlčat a světlušek. Jde o příležitostné společné akce (např. kratší výpravy či jejich část), s důrazem na starání se starších o mladší ve smíšených skupinách. V případě vysoké nemocnosti je vhodná příležitost pro společnou schůzku vlčat a benjamínků (mají schůzku záměrně ve stejný čas). Přechod z benjamínků do VaS je potom velmi přirozený.
Vedení, které s benjamínky pracuje a zná je, by mělo mluvit s ostatními o tom, jak se k nim chovat, na co jsou zvyklí. Dá se tak předejít spoustě nepříjemných situací, které by se děti samotné mohly bát vykomunikovat.
Letos budeme poprvé dělat den otevřených kluboven pro veřejnost. Na něm plánujeme s benjamínky tvořit program pro stejnou věkovou kategorii.
Na zahajovací střediskové výpravě je cílové místo vzdáleno 8 km, s benjamínky a jejich rodiči se ale svezeme o kousek blíže a jdeme úsek cca 3 km a pak zpět. V cíli se hraje celostředisková hra, do které se mohou zapojit i benjamínci. Kdo hrát nechce, může fandit či přihlížet. Důležitý cíl hry je seznámit benjamínky se zbytkem střediska.
Benjamínci se můžou, částečně i díky své bezprostřednosti, zapojovat do akcí pro veřejnost – Betlémské světlo, Tříkrálová sbírka, Den Země… Ideálně ve skupinkách napříč všemi oddíly a věkovými kategoriemi.
Na společných akcích mají benjamínci většinou svůj vlastní zjednodušený program, je ale třeba dbát na to, aby stále alespoň trochu souvisel s tím, co dělají starší děti, a benjamínky tak nevyčleňovat. Vlastně to ušetří práci s vymýšlením programu – většinou stačí jen upravit ten pro starší.
Hlavní společná akce je u nás středisková brigáda. Děti se většinu času spíš motají pod nohy, ale někteří hrabou listí, odváží ho, odnáší nasekané dřevo a dělají jiné drobnější práce. Chceme jim tím ukázat, že klubovna a prostor kolem se neuklidí samy, ale musíme se do toho zapojit všichni.
Benjamínci se účastní střediskových akcí, jako je zahajovací oheň, kde jsou bráni jako plnohodnotní členové (a bývá to i příležitost k jejich šátkování). Jako ostatní mají i oni službu na úklid v klubovně.
Benjamínci stoupli v očích oddílu i sebe samých ve chvíli, kdy na poslední schůzce zvládli připravit oheň, na kterém si všichni opekli buřty.
Některé rodiče benjamínků uklidní vedoucí-vrstevník. Když se s rodiči dětí zná a třeba si i tyká, komunikace je na jiné úrovni. Má víc zkušeností, odhadne krizové momenty (únava na zimní výpravě nebo přespávačce), je nositelem hranic. Mladší vedoucí je oproti tomu spojením s oddílem, často je lépe napojený na potřebu dětí se vyblbnout a má potřebnou energii a nadšení pro věc (např. „uděláme výpravu do jeskyně“).
