Anketu připravila Arya.
Kristýna Skúpa – Kiki, zástupkyně vedoucí oddílu benjamínků v Úvalech u Prahy
Zralost na přespání mimo domov je individuální a není dána tolik samotnými dětmi jako spíše rodiči – co už svému dítěti dovolili zažít a jak jej vedli. Proto akce začínáme s doprovodem rodiče a postupně děti vybízíme, aby se osamostatňovaly. Některé výpravy jsme naplánovali tak, že děti šly s vedoucími vlastní stezku a rodiče dorazili do cíle jinou trasou. Taky děláme výpravu s rodiči zakončenou přespáním v klubovně pro ty, kteří se odváží. Víkendové výpravy a tábory míváme společné s rodiči i sourozenci. Je to skvělý teambuilding a rodiče si tak zažijí to, co děti čeká při přestupu do vyšší jednotky.
Na táborech dáváme benjamínkům možnost zkusit spát ve stanu s jiným odvážným kamarádem a nabízíme aktivity, které je čekají v následujících letech: vztyčování vlajky, služba v kuchyni, sekání dřeva, koupání v potoce… V případě samostatného přespávání je zásadní telefonní kontakt na rodiče, kteří drží noční pohotovost, kdyby byla nejvyšší nouze. Zatím se nám ale nestalo, že by museli dojet, děti uklidňuje samotná jistota, že tu je ta možnost. K tomu musí být ještě vedoucí schopní dětem pomoct při stýskací krizi – nabídnout popovídání, pomazlení, čtení, uspání, odvedení myšlenek… Vedoucí pak mají taky noční službu – ať při řešení krize nebo jako doprovod na záchod. Je to náročné, ale děti mají po této zkušenosti vždy skvělý pocit, jsou na sebe hrdé a těší se na další zážitky.
Jiří Březina – Čára, vůdce brněnského 72. chlapeckého oddílu, bývalý rádce družiny benjamínků
S benjamínky jsme absolvovali během skautského roku vždy dvě akce s přespáním. První byla družinová víkendovka a druhá akce se konala vždy v červnu před táborem a předcházela jí schůzka s rodiči, kde jsme vysvětlili průběh a prezentovali ji jako takovou generálku na tábor. Po ní jsme mohli s rodiči individuálně probrat problémy i úspěchy, které u jednotlivých účastníků nastaly. Zkušenost byla každý rok stejná: drtivá většina rodičů i kluků získala jistotu, že tábor zvládnou.
Tábora se benjamínci účastnili v délce 5 dní a po tuto dobu byli součástí se vším všudy. Spali v podsadových stanech a program měli částečně svůj a částečně společný s celým táborem. Potáborová zpětná vazba vedoucích měla s ohledem na účast benjamínků na táboře vždy stejný závěr: benjamínci odjížděli nadšení a ohromně je to posunulo dopředu. Samotný tábor – starší účastníky – ale jejich účast ovlivnila spíše negativně. Tábor si má žít svým specifickým uzavřeným způsobem a taková separátní skupina s částečně jiným programem (který je ale s ohledem na věk nutný) zkrátka průběh tábora naruší.
Veronika Vondroušová, vedoucí oddílu benjamínků Lvíčata v Červeném Kostelci
Na týdenní tábory s nejmladšími členy střediska jezdíme od roku 2020. Táboření nám značně usnadňuje ubytování v tee-pee, kdy nám zatím vychází jedno na celou rodinu. Na tábor totiž jezdí naši benjamínci s rodiči a sourozenci, ani dvouměsíční miminka nejsou na našem táboře výjimkou.
Máme graficky znázorněný harmonogram dne. Pokaždé je jedno z dětí vedoucí dne, v časové orientaci mu pomáhá rodič. Za úkol má hlídání harmonogramu, vztyčování vlajky a pomoc s organizací. Ráno začínáme rozcvičkou a končíme čtením pohádky a zpíváním večerky.
Z praktických tipů pro táboření se nám osvědčilo: zahrnout do programu přípravu svačinek dětmi samotnými (loni jsme chystali ovocný salát pro draka, kterého bolely zuby ze sladkostí), zavedení pravidelných rituálů (třeba společná říkanka před jídlem, večerní čtení), vozit s sebou stříkačky na vodu (skvělá zábava i pro dospělé) a vzít dětské záchodové prkénko, aby nám děti nepadaly do latríny.
Michaela Sobotková – Lentil, vedoucí 2. roje Lampyris v Dobříši
Rozhodnutí nevzít naše benjamínky na letní tábora bylo pro náš oddíl předmětem pečlivého zvážení. Ve vedení oddílu jsme se rozhodovali hlavně na základě našeho vytížení, při kterém nemůžeme zajistit, aby benjamínci měli na táboře bezpečné zázemí. Chceme na táboře zajistit hlavně kvalitní výchovu starších světlušek, které jsou schopnější se adaptovat na prostředí a požadavky tábora a nekladou tak vysoké požadavky na pozornost vedoucích.
Účast na táboře pro benjamínky je jistě cennou a vzrušující zkušeností, ale je třeba zvážit jejich i naše limity. Jsem přesvědčená, že je naprosto v pořádku zvolit tuto cestu, když se usoudí, že je bezpečnější pro obě strany. Na první pohled to může působit jako zklamání či ztráta příležitosti benjamínkům nabídnout skvělé zážitky, nicméně vzhledem k jejich věku a zkušenostem bychom to neměli podceňovat. Během školního roku mohou být organizovány různé akce, výlety nebo speciální programy, které benjamínkům dají možnost trochu ochutnat táborový režim a kde bude větší jistota a kontrola nad tím, jak v sobě tyto zážitky zpracují.
Blanka Bilíková – Koblížek, vedoucí benjamínkovské družiny Tygříků v 70. brněnském oddíle
Několikrát jsme šli na táboře rodičů s dětmi přechod Tater a už pětileté zvládnou vše odťapat samy. Neunesou si všechno, to po nich nemůžete chtít, ale svůj díl svačiny zvládnou. Týdenní puťák jsme absolvovali ve Finsku se čtyřletými dvojčaty a denně ušli cca 12 km terénem, rekord byl dokonce 17 km. To už bylo dost, nicméně nebylo zbytí, museli jsme dojít. Vlastní děti člověk více zná, odhadne, nepůsobí smutek po rodičích v krizových chvílích. Jednou, bylo to v Tatrách, se mě kamarád ptal, proč děti taháme do hor. Když se nad tím člověk zamyslí, je to velký koordinační trénink. Překonáváte překážky, které jsou pro vás opravdu velké, hledáte si výhodnou a bezpečnou cestu. Přebíráte zodpovědnost za své zdraví, osaháváte si hranice sil, únavu, někdy hlad a žízeň a učíte se o sebe starat tak, abyste se cítili zdravě a v pohodě. Ze začátku se o vás starají rodiče nebo vedoucí, postupně to přebíráte sami. Tím nechci říct, že bych si se svými Tygříky troufla na výpravu do vysokých hor. Na výlet nebo venkovní přespání si troufnu. Přijdou unavení a na zpáteční cestě třeba málem usnou, ale vrátím je rodičům umazané a šťastné.
