Než se v našem oddíle skautka přidá k rangers, pokoří sedm úkolů. Jednomu z nich říkáme Poutník. Z tábora, kde to stále tepe, vyrazí člověk po svých na dvacetikilometrovou pouť. Najednou je sám se sebou, pozornost nezaměstnává nic jiného než vlastní myšlenky a krajina kolem. Je čas dívat se, užívat si živou galerii dokonalé přírody a moci se kdykoli zastavit. Měl/a jsi už také někdy možnost vyrazit sám/a toulat se krajinou?
Svého Poutníka jsem šla už před nějakou dobou, i tak si z něho uchovávám dodnes silné obrazy. Cesta horkým dnem po prašné pěšině mezi zlatými poli, akátové srázy nad Berounkou, studený potok s vodopádem a také vyhřátý borový les, kde jsem se nebála na hodinu usnout. Volný den podle sebe. Beze spěchu, s radostí i jemným napětím, zda to zvládnu a neztratím se. Já a myšlenky, které jsem si to ráno z tábora sbalila s sebou. I o tom cesta je, o samotě. Vystoupit z ruchu a vnímat sebe, své role a to, co právě prožívám. Zpomalit a nadechnout se. Na trasu, kterou jsem tehdy ušla, jsem se už několikrát znovu vydala, abych zavzpomínala. Ta obyčejná místa na obyčejné turistické stezce mi i po letech připomněla, co jsem kdysi prožívala a na co jsem myslela. Na které místo se rád/a vracíš ty?
Tehdy v patnácti pro mě bylo důležité, že jsem šla sama a musela se spolehnout na sebe. Později mi to dodalo kuráž někam vyrazit, vyhledávat malé sólo procházky i odvahu někam cestovat. Samota hraje v přechodových rituálech velkou roli, těžko pro ni však hledat vhodnější prostředí než přírodu. Je blízko a jednoduše dostupná. Když se jí necháme obklopit, nabízí nám pocit propojení s okolím, který v ruchu a mezi lidmi můžeme ztrácet. Vzpomeneš si, kdy ses naposledy nechal/a obklopit přírodou tak, že jsi zapomněl/a na všechny starosti?
Součástí cesty je i návrat. Večer dorazit zpátky do tábora, mezi své kamarády, do své podsady. Mnohé se zdá jasnější a zřetelnější. Hlava čistší. Cesta dává možnosti promyslet si, co dál, rozhodnout se, uvidět nový nápad. Poodstoupit a podívat se na problémy zvenku. Začít potom znovu a přesto tam, kde jsme skončili, než jsme vyrazili. Stalo se ti někdy, že ti cesta přírodou pomohla uvědomit si, kam dál?
Každá skautka, kterou jsem coby Poutníka vysílala později na cestu, se ráno před odchodem většinou potřebovala v rozhovoru se mnou ujistit, kudy jít, co dělat, když se stane to nebo ono. Přesto myslím, že to nejpodstatnější, co potřebovala slyšet, bylo: „Užij si to!“
