Prolnutí těla s přírodou

Natáhnu ruku a kdesi nad hlavou nahmatám větev. Přesně tam jsem ji potřeboval, abych se mohl vyhoupnout výš. Když na ni přenesu svou váhu, trochu se prohne, to už však opírám chodidlo o větvení kmene, napínám trojhlavý lýtkový sval, můj trup se švihem zvedá o dobrý metr nahoru a dere se do samotné koruny. Náhle vidím, že dál už nepotřebuju. Vrcholky okolních borovic mám v úrovni očí, kapky potu z mého čela si bere ranní vítr. Chvíli jen stojím, dlaní se držím větve, vnímám svůj dech i tlukot svého srdce. Bije v něm radost z vyběhlé pěšiny, již vidím pod sebou, a stále ještě kus vzrušení z brodění ledové říčky dole v údolí. Dochází mi to. Dnes, teď a tady, konečně chápu, co byla dřív jen prázdná slova. Pohyb v přírodě, hraniční spojení s vlastním tělem i krajinou kolem něj. Cítím to ve svalech, cítím to ve vzduchu. Vnímám, co všechno dokážu. Žiju.

Běh

Dávno předtím, než jsme jako lidský druh pronesli první slůvka, běhali jsme krajinou, jako by nám patřila. Běh, základní pohyb našeho těla, souhra všech našich šlach a svalů, našich smyslů, našeho dechu. Máme jej vepsaný ve své DNA, je naší evoluční superschopností. Nad ostatními živočichy jsme nikdy nevynikali rychlostí či silou, ve vytrvalostním běhu se nám však žádný tvor nevyrovná. Skutečně! Naši pravěcí předkové uháněli divou zvěř do padnutí, naše tělo je pro dlouhou trať skvěle postavené.

Každé dobré sportování má pro tělo i mysl blahodárné účinky. Otužuje nás, posiluje nás, činí nás zdravějšími a zdatnějšími. Čistí naši hlavu od nánosu starostí a zaplavuje naše tělo endorfiny, hormony štěstí. Oprávněně nám dodává lepší pocit ze sebe sama.

Běhání nabízí toto všechno v celistvé a krystalické podobě. Je požehnáním i na hřišti či ve městě, naplno se však probouzí v přírodě, kde musíme každý krok a skok přizpůsobit nerovnostem terénu. Jsou to kameny, kaluže a svahy, jež nutí naše oči bedlivě vnímat, klenbu našich chodidel naplno pracovat. Prožitek z běhu je úplný, nezbyde-li v něm prostoru pro nic jiného. Jsme jen my, sami či spolu, náš dech a příroda kolem nás. Žádný podcast ve sluchátkách, žádné úvahy k zítřejší poradě, žádný běh na autopilota jen na půl pozornosti. Potřebujeme se nechat tím pohybem pohltit a kromě něj a čerstvého vzduchu si užívat už jen krásy jarních luk, letních lužních lesů, podzimního listí či zasněžených plání.

Pro oddíl je běh dostupný prakticky bez omezení. Je zdravý v každém věku, nepřeženeme-li to se zátěží. Můžeme se do něj dát téměř kdekoli a kdykoli, nejsou-li zrovna podmínky kolem nebezpečné (silnice s auty, ledovka, špatná viditelnost…). Nežádá si po nás žádnou speciální výbavu, alespoň jdeme-li si zaběhat jen tak (náročnější sportovní výzvy, dlouhé běhy či běhání v zimě nebo po horách se už bez správné obuvi a dostatku oblečení neobejdou).

Můžeme uspořádat nejrůznější závody, trénovat se ve sprintu i vytrvalosti, vyzkoušet si orientační běh či změřit naši fyzickou zdatnost v Cooperově testu. Všechny tyto atletické kejkle mohou být vítaným doplněním a výzvou k sebepřekonávání, nikdy bychom z nich však neměli dělat podstatu běhání. Potřebujeme, aby členové našich oddílů pochopili, že běh není soutěž, jíž se mají bát, nýbrž potěcha duše a těla dostupná pro všechny. Naším cílem je, aby se i ten zdánlivě nejvíc asportovní klučina radoval z proběhnutí kolem řeky. A toho, spíš než se stopkami v ruce, dosáhneme, učiníme-li z běhu něco naprosto všedního, nezávazného. Stačí se ráno či večer zvednout a jít si zaběhat, ať se přidá, kdo chce. Stačí běžet spolu chvíli pohodovým tempem cestou pro dřevo. Vášeň pro běh i sport obecně v druhých nejlíp podpoříme, uvidí-li vášeň v nás. Slova hýbají, příklady táhnou. Klidně členům vyprávějme o splynutí těla s krajinou. Především jim však ukažme, jak si sami běhání užíváme. Přidají se. → odborka Atlet + vlček/světýlko Atlet 

Putování

Zpomalení. Kudy jsme se včera drali sprintem, dnes můžeme vykročit na pochod. Na pár hodin. Na pár dní. Na pár týdnů. Jak je libo. S batohem na zádech, s velkými plány nebo úplně bez nich. Jen tak krajinou, kterou najednou vnímáme jinak. Proměňuje se. Kopce, jež jsme celý včerejšek viděli na obzoru před sebou, jsou za námi, cítíme je v nohách. Dnes jdeme mělkým údolím po proudu řeky. A zítra? Možná pastvinami v pohraničí, možná táhlou rovinou protkanou jen remízky. Kdo ví.

S oddílem lze do přírody vyrážet na tisíc způsobů. Není kam spěchat, stačí začít vycházkou. Výletem. Skauti a skautky si užijí vícedenních puťáků, roverům s rangers se otevřou hranice expedic v cizích zemích.

Na cestách malých i velkých poznáváme svoje schopnosti. Kolik toho ujdeme. Jak potřebujeme jíst a pít a jak spát. Co s námi dělá terén, zima, ostré sluníčko.

Cesty nás učí odlišit naše skutečné potřeby od pomíjivých malicherností. Vážíme si vody. Vážíme si odpočinku. Vážíme si krásy kolem. Vážíme si sebe navzájem.

Jak se krajina proměňuje, měníme se i my. Zná to každý, kdo byl na větším vandru, čundru, puťáku, treku. Loučíme se na nádraží, kousek naší společné cesty končí. Lidé kolem spěchají ze strany na stranu. Auta jezdí úplně stejně jako posledně. A přesto vnímáme rozdíl. Nádraží se nezměnilo ani trochu, jen my jsme se vrátili jiní. → odborka Cestovatel + vlček/světýlko Cestovatel

Chození bosky

Ať už jdeme pomaličku, ať už běžíme jako o závod, nejsyrovější setkání s krajinou nesou naše nohy. Podpírají celou naši váhu. Každý den se natahují pro tisíce kroků. A hlavně chodidla! 26 kostí, 29 různých svalů, statisíce nervových zakončení v každém jednom z nich! Abychom je ochránili, šněrujeme je do nejrůznější obuvi. Často nelze jinak, nechceme-li se podchladit nebo si zvrtnout kotník. Za komfort a bezpečí však platíme nemalou daň. Naše chodidla v sevřených botách nepracují naplno. Ani po lékařské zkoušce z ortopedie bychom nedohlédli všechny důsledky pro náš pohybový aparát. A náš zážitek z tělesného kontaktu s přírodou je tlumen a přehrazen podrážkou.

Zkusme ji občas odložit a vydat se krajinou jen tak naboso. Ranní orosenou trávou. Hedvábným mechem. Jehličím. Ale i po šiškách a kamení. Příroda má mnoho tváří. Naše nohy se prokrví. Náš hmat zbystří. 29 různých svalů ukáže, co umí. Můžeme jen opatrně našlapovat. Můžeme se naučit toulat a běhat světem jakoby nic. Dotyk pokožky s půdou je zážitek jemnější, intimnější. Jsme zranitelní. Dáváme si pozor, kam šlapeme. Chůze, jež nás po těch letech už neměla ničím překvapit, najednou strhává naši pozornost. Vnímáme ji. Vnímáme každý kamínek. Vnímáme sebe.

Nebojme se s oddílem občas zout. Nohy jsou připravené vykročit do neznáma v každém věku. Nemusíme to hned přehánět, nechme bosou chůzi jako nabídku, jak bude každému příjemné. Dopřejme si čas trochu si ten terén osahat.

Hory ⚠️

Hory jsou jiné. Zaslouží si speciální komentář, třebaže jsou místem klidně pro většinu nabízených aktivit. Hory. Svět se na nich točí jinak než v bezpečí nížin. V Evropě nemáme moc pouští, savan a ledových plání, žádné deštné pralesy, žádné nekonečné oceány. Hory jsou v našem kousku světa synonymem zbylé divokosti, nehostinnosti, nedostupnosti. Místem, kam nesahá LTE, místem, kde počasí rozhoduje o další trase, místem, kde můžeme snadno přecenit své síly.

Na hory je potřeba jít postupně. Platí to pro naše členy, ale též pro nás vedoucí, když s horami sbíráme zkušenosti. Bílé Karpaty. Šumava. Nízké Tatry. Alpy. Procházka údolím. Výstup na vrchol. Puťák. Skialpy. Lano a karabiny…

Hory nejsou pro každého. Není moc důvodů, proč se na ostré hřebeny vydávat s členy do 15 let. Skautky či vlčata vezměme spíš na chalupu v údolí, ať zdola obdivují a po doušcích vycházek ochutnávají, co budou jednou zdolávat na vlastní pěst. Není radno do hor vyrážet jen s takovou zdatností a zralostí účastníků, jakou vyžaduje plánovaná trasa. Ve svalech i zkušenosti to chce rezervu zvládnout hodně kilometrů, bouří, někdy i nocí navíc.

Ale jakmile jsme v horách správně, dějí se věci. Prožitek pohybu v přírodě se násobí. Hory nás pohltí, odpojí nás od všedního světa. Tedy pokud jim to dovolíme. LTE lze tu a tam přece jenom chytit. A je na nás a na našich účastnících, budeme-li hledat jej, nebo dobrodružství, o jakých doma i na všech internetech slyšíme jen v příbězích.

Sáňkování a bobování ⚠

Všichni to známe. Je prosinec, konečně napadl první sníh. Po krátké koulovačce před školou běžíme domů, batoh hážeme do rohu pokoje a s boby nebo sáňkami utíkáme na nejbližší kopec, ze kterého už si to sviští rychlejší kamarádi. Proč si zimní radovánky neužít i s oddílem nebo družinou? Místo sezení v promrzlé klubovně můžeme uspořádat závody ve sjezdu na bobech nebo přehlídku nejkurióznějších klouzacích prostředků. 

Sáňkování může být příjemným netradičním programem na družinovou či oddílovou schůzku, pokud se chceme společně odreagovat a využít v poslední době spíše vzácných příležitostí k zimním radovánkám. Zábavnou vsuvku do oddílové činnosti ocení vlčata i světlušky, ale ani skautky a skauti jistě občas nepohrdnou možností vyřádit se spolu ve sněhu. Vyrazme na kopec za klubovnou nebo si rovnou dejme sraz na kraji města a spojme sáňkování s procházkou po okolí. Případně sjezdem zasněženého svahu zpestřeme víkendovou výpravu – není třeba s sebou brát celé sáně, stačí na batoh připnout lopatu nebo přibalit kus pevnějšího igelitu. → vlček/světýlko Polárník

Bruslení️ ⚠️

Když zimní mrazy vydrží, ale sáňkování už omrzelo, je na čase vyrazit k nejbližšímu rybníku. Bruslení je skvělý způsob, jak i v zimě zůstat fit. Prvotní nervozitu spojenou s odkulháváním z ledu po naražení kostrče s trochou úsilí brzy vystřídají ladné zatáčky. Pokud seženeme alespoň základní náčiní, můžeme si odpoledne s družinou na ledě okořenit zápasem v hokeji. 

Na led můžeme za pohybem vyrazit se členy a členkami všeho věku, včetně těch nejmladších. Skvělý pomocník pro benjamínky, vlčata a světlušky při jejich prvních krůčcích jsou tzv. kačenky, dětské brusle se dvěma řadami nožů, které jim dodávají větší stabilitu a dají se nazout na běžné boty, takže není třeba složitě shánět vhodné velikosti. 

Romantičtější a svobodnější prožitek ze společného bruslení naproti placenému kluzišti poskytne zamrzlý rybník, je ale třeba počkat na déle trvající a tužší mrazy, aby byl led opravdu pevný, a předem ubezpečit rodiče členů, že na akci patřičně dohlédneme. Případně můžeme tentokrát rodiče na akci přizvat a užít si bruslení i s nimi. → odborka Polárník + vlček–světýlko Polárník

Stavba iglú

Kdo nikdy netoužil po tom strávit noc v iglú jako Inuita na severním pólu? Vzbudit se ráno uprostřed zasněžené krajiny, v ledovém paláci vyhřátém jen vlastním dechem. Pokud nám počasí přeje a v okolí klubovny nebo základny se udrží dostatečná vrstva sněhu nebo vyjedeme na výpravu do hor, můžeme si takový zážitek užít spolu s družinou nebo oddílem.

Je však třeba zmínit, že stavba iglú není snadná a rozhodně nejde o program na jednu odpolední schůzku. Ale i tak se do něj můžeme pustit nehledě na věk našich členů. Takový sněhový bunkr vyztužený větvemi a kartonem zvládnou postavit i vlčata a světlušky. Skauti a skautky si už jistě troufnou na pravé iglú, obzvlášť, pokud si na začátku ujasníme základní stavební principy tohoto obydlí (bit.ly/postavte-si-iglu). A pokud s roverským kmenem rádi vyrážíme na zimní expedice do hor, může přijít vhod stavba záhrabu (bit.ly/snehovy-zahrab), který už zachránil život nejednomu skialpinistovi. → odborky Polárník, Trosečník

Běžkování

Prohánět se zasněženou krajinou. Rovnou úzkou stopou běžek s družinou nebo oddílem prozkoumávat známá místa v okolí klubovny a spatřit je spící pod sněhovou přikrývkou. Nebo se vydat objevovat vzdálenější lokality, na které jsou nám běžně nohy krátké. Vítr fouká do zad, sníh křupe pod nohama a v břiše hřeje horký čaj. Nemusíme investovat spoustu času a peněz do sjezdovek, abychom si užili společný víkend v zimní přírodě, stačí vyrazit na běžky.

Skauti a skautky si mohou užít výlet na běžkách v okolí naší obce. Když pořádně nasněží, dají se snadno najít vhodné trasy i v okolí větších měst. S rovery a rangers si můžeme troufnout na náročnější expedici spojenou například s víkendovým pobytem v horské chatě. Pokud nemáte s běžkováním příliš zkušeností, s výběrem trasy vám pomůže webový portál Kam za sněhem (bit.ly/kam-na-bezky). → odborka Polárník + vlček/světýlko Polárník

Sněžnice, mačky, skialpy️ ⚠️

Až se běžky omrzí, až budeme chtít zkusit něco nového, až zamíříme do výšin, na něž je rovná stopa krátká, můžeme sáhnout po něčem ostřejším.

Nejdostupnější kratochvílí jsou sněžnice. Pohyb na nich je namáhavý, nicméně velmi statický, tedy mimo lavinová území celkem bezpečný. Sněžnice si můžeme koupit, vypůjčit, ale také vyrobit! Kde se pohorka s každým krokem zaboří po kolena, sněžnice rozloží váhu a umožní nám snazší průchod. Na sněžnicích lze vyrážet na daleké túry po horách, ale také si je klidně jen vyzkoušet na pár chvil, kdekoli je pár desítek centimetrů sněhu. To první se hodí spíš pro rovery a ještě starší, ovšem to druhé lze pro zpestření výletu zkoušet třeba i se světluškami a vlčaty.

Jakmile se sníh změní v ledová skaliska, spíš než proboření po kolena nás začne strašit uklouznutí. Tehdy je čas pro mačky – nebo jejich lehčí bratry, nesmeky. Ostré ocelové zuby přivázané k botám jsou tou nejvíc protiskluzovou podrážkou, jakou člověk vymyslel. V českých horách pro ně najdeme využití jen výjimečně, jsou tedy spíš výsadou pro roverské a dospělácké toulky po kopcích slovenských či rakouských. Samy o sobě spadají do kategorie horolezectví, mohou však posloužit jako dobrý doplněk ke sněžnicím či skialpům, potřebujeme-li zdolat namrzlejší či skalnatější úsek.

Nakonec skialpy. Průnik běžeckých a sjezdových lyží pro zdolávání sněhem zasypaných hor. Pro zkušené. A ve skautském prostředí spíše pro dospělé, případně pro zdatné rovery a rangers. Pohyb na skialpech je dynamický. Zážitek ze sjezdovky se přenáší na přírodní cesty a úbočí – samozřejmě jen tam, kde je to povolené a bezpečné. Skialpy vyžadují kompletní lavinovou výbavu, perfektní kondici, zkušenosti, výcvik.

Hranice mezi pokorným putováním přírodou a adrenalinovým běsněním je tenká a se zmíněnou výzbrojí na nohou snadno překročitelná. Naučíme-li se v ní chodit se ctí ke krajině i vlastnímu životu, nohy nás zanesou do končin jinak nedostupných. Splynutí těla s přírodou je potom intenzivní. Zima. Sníh. Strmé svahy. Náročné kmitání svaly sem a tam. Výhled. Vhled. Prožitek druhým stěží předatelný. → odborka Polárník

Horolezectví️ ⚠️

Ruka bílá od vápna nahmatává další madlo stovky let hloubené do skalní stěny. Svaly po celém těle se napínají a adrenalin proudí v žilách. Kamarád pode mnou třímající v rukou jistící lano mi však hlídá záda. Oba se snažíme zachovat klid, ale pocit vzrušení a nervozity nás nejspíš jen tak neopustí.

Horolezectví – pro některé adrenalinový sport nahánějící husí kůži, pro jiné běžný způsob relaxace. Vhodných způsobů, jak tuto aktivitu zařadit do oddílového programu, je mnoho a jsou různě náročné. Méně zkušení mohou začít v poslední době oblíbeným boulderingem – lezením bez lana po nízkých skalách, které jsou k nalezení po celé republice (bit.ly/skauting-boulder). Avšak opravdovou výzvu a zážitek pro sebe i své členy najdete na výpravě do Adršpašských skal, Orlických hor, na Broumovské stěny nebo do jiného z mnoha rájů českých horolezců. Pokud nemáte s lezením dostatek zkušeností, je třeba se na takovou akci řádně připravit, například absolvováním lezeckého kurzu jedné z mnoha horolezeckých škol. Horolezectví je tak sice spíše zážitek vhodný na roverské putování pod dohledem zkušených lezců, ale v menším měřítku se dá vhodně zařadit do programu každého oddílu – pozvěte si na tábor kamaráda horolezce a vyzkoušejte si slaňování nebo se pusťte do zmíněného boulderingu. → odborka Horolezec

Koupání a plavání️ ⚠️

Voda je svět sám pro sebe. Řeky, rybníky, přehrady, v zahraničí jezera a moře. Tam všude můžeme plavat, koupat se, čvachtat se. Někdy plánovaně, jindy zcela spontánně. Voda je živel. Je zrádná a musíme si na ni dávat pozor, prověřit plavecké schopnosti, domluvit pravidla, všechny hlídat. Mít v záloze dost velkých lidí, kteří skočí pro tonoucího. Ale voda jako živel je také zcela samostatný druh setkání našeho hýbajícího se těla s přírodou. Létat neumíme. Máme souš – a vodu!

S oddílem lze podniknout ledacos. Od hravého cákání po závody v kraulu. Jak geniální a zdravý způsob sportování je plavání! Celé tělo v dokonalé souhře. Nějak plavat umí téměř každý. Ale umíme plavat dobře? Učme se správnou techniku, tempo za tempem. A zas to nepřežeňme, ať trénink nepřehluší radost z pohybu.

Plavání a koupání v přírodě přitom není vyhrazeno jen letnímu táboru. Přibalit plavky a ručník můžeme též na víkendovou výpravu či na oddílovou schůzku u rybníka. → odborka Plavec

Potápění ⚠️

Nadechnout se z plných plic a skočit. Ponořit se do chladivě osvěžující nazelenalé vody rybníka a plavat, dokud stačí dech, dotknout se dna a z posledních sil se vyškrábat na hladinu. Vzít si šnorchl a s pomalými nádechy a výdechy v klidu objevovat život na dně říčky. Potápění nám nabízí zcela nový, hloubkový vhled do dění pod jinak jednotvárnou vodní hladinou, kterým můžeme snadno zpestřit naše vodní hrátky na táboře nebo výpravách. Sice k němu nepotřebujeme skafandr a dýchací přístroj, ale přistupujme k němu s rozvahou. Mějme vždy přesný přehled o tom, kde se děti ve vodě pohybují a nořme se raději do vod, které důvěrně známe – tedy víme, že na dně nečekají skalní výběžky nebo zrádné spodní proudy. A především, pokud není voda živel, ve kterém se naši skauti a skautky cítí jako doma, s potápěním ještě raději počkejme. → odborka Potápěč

Vodáctví ⚠️

Místo krosny se sbalit do vaku a prohánět se po zpěněných peřejích na raftu nebo kánoi. Přespat v lese u břehu pod širákem nebo celtou a ráno se nechat unášet dál po proudu. Plavit se po širých vodách přehrady na pramici, hledět do dáli a nechat se ovívat chladným větrem. 

Oblíbený letní sport můžeme zařadit i do oddílového programu. Vyrazme se staršími skauty a skautkami na víkend na vodu nebo vykročme ze stereotypu stanových táborů a užijme si alespoň týden plavením se po českých řekách! Mysleme však na to, že taková akce vyžaduje jak zkušenosti a důslednou přípravu sebe i účastníků, tak především vodáckou kvalifikaci např. v podobě vodáckého minima nebo kapitánské zkoušky. Proto pokud se radši rozhodneme neopouštět pohodlí milovaného tábořiště, nakupme si cenově dostupné a skladné nafukovací čluny a zařaďme do programu alespoň plavení se po okolních rybnících. Skvělé pro celkem bezpečné dovádění na stojaté vodě jsou též paddleboardy. Zkrátka, naše vodácké dobrodružství nemusí nutně začínat intenzivním plavením se po divokých řekách. Srovnatelně příjemný zážitek nám poskytne i klidná hladina rybníka, obzvlášť, pokud (zatím) nejsme zkušení námořníci. → odborka Vodák, Jachtař, Námořník + vlček/světýlko Vodák

Otužování ⚠️

Zásadní rovinou setkání našeho těla s okolní přírodou je teplota. Její kolísání dělá s krajinou kolem nás divy. Jak se mění den a noc, počasí či roční období, zažíváme vedra a mrazy, jejichž působením získává prostředí svůj ráz. Abychom si při pohybu tím vším sami udrželi konstantní teplotu, oblékáme se, vysvlékáme se, hýbeme se, chladíme se. Nechceme-li být přitom na změny teplot příliš náchylní, chceme-li prvním podzimním vánkům odolat ve zdraví a cítit se venku po celý rok fit, potřebujeme být otužilí. A cestou k otužilosti je otužování.

Neznamená to hned vysekat díru do ledu a vlézt si do ní, je třeba začít zvolna. Otužování je postavené na vystavování se chladu, zpravidla buď chladnému vzduchu, či chladné vodě. Stačí pár minut. Projít se kolem zasněžené základny bez bundy. Začít táborové ráno v ledové říčce. Zajít si i na podzim zaplavat do rybníka. Chladu se vystavujeme postupně a po doušcích. Těch pár minut nemáme klepat kosu, mají nám být příjemné. Není-li tomu tak, začali jsme příliš zhurta.

Otužování může být v oddíle zcela přirozené. Spíš v potoce a na čerstvém vzduchu než v ledových rybnících. I to je možné, ale chce to cvik a péči – nesprávný přístup může být jednak neúčinný a jednak nebezpečný (nezkušení jedinci by určitě neměli jen tak lézt do ledové vody, zvlášť ne sami, hrozí šok a utonutí). Vystavujme přiměřenému chladu členy všeho věku a časem v něm budou jako doma.

Výsadky a zátěžové závody️ ⚠️

Uprostřed noci v neznámém lese být odkázán sám na sebe nebo se s týmem kamarádů brodit bahnem a překonávat hranice svých fyzických sil. Výsadky, noční návraty a podobné skautské výzvy i skupinové závody náročným terénem mohou být pro naše skauty, skautky, rovery a rangers způsobem, jak stmelit kolektiv a posílit zdravou sebedůvěru. Využijme je k narušení táborového stereotypu a dopřejme našim členům silný zážitek – nikoli v pohodlí a bezpečí tábora, ale venku v divoké přírodě. Kde pocítí na vlastní kůži jak drsnou krásu a nevypočitatelnost přírody, tak netušené možnosti i limity vlastního těla. 

Cyklistika a cyklopuťáky

Kolo je malý zázrak. Vlastním pohonem na něm dojedeme daleko, vzduch nám sviští kolem uší. Chceme-li k rybníku, stačí pár minut a jsme tam. Během dne vystřídáme různé krajiny. A kopce! Cestou nahoru prověří a zocelí naši kondici, abychom si následně vychutnali rychlý sjezd.

Začít lze u vlčat a světlušek. Vyjížďky po okolí, lesní cesty. Jen tak odložit kola k příkopu a proběhnout se po louce… Se skauty a skautkami je možné podnikat delší výlety. I vícedenní. Zvlášť v létě je to celkem jednoduché, do brašen sbalíme spacák a pár dalších drobností a jedeme. Nemusíme ujet stovky kilometrů, zážitek z cyklopuťáku je silný sám o sobě. A nemusíme s sebou táhnout kila jídla a vody, vždyť studánka i obchod s potravinami jsou sotva pár minut. Roveři a rangers si mohou cyklopuťák protáhnout do okolních zemí.

Pro spojení s přírodou je nejlepší vyjet na horských kolech. Zvládnou téměř jakýkoliv terén. Než monotónně prošlapávat táhlé silnice a cyklostezky, stočme řídítka na polňačky, do lesů a luk. Kličkujme mezi kořeny. Vezměme kola na tábor a toulejme se po okolí. Se zkušenějšími můžeme vyzkoušet i single traily – speciální jednosměrné stezky vlnící se nahoru a dolů. Třebaže jsou umělé (to všechny cesty sjízdné na kole), přírodní terén na nich cítíme celým tělem. Po Česku jich roste jak hub po dešti.

Zvláštní pozornost musíme samozřejmě věnovat bezpečnosti. Přesuny silnicemi se řídí pravidly silničního provozu. V čele dětského pelotonu musí jet osoba starší 15 let, vzadu dospělý vedoucí. Všichni potřebují přilby, světla a celkově dobrý technický stav svých bicyklů, především bezvadné brzdy. → odborka Cyklista + vlček–světýlko Cyklista

Týmové sporty

Nejdůležitější součást týmových sportů je přihrávka. Schopnost komunikovat se spoluhráči v napjaté situaci a rychle reagovat jako jeden muž; společně prožívat nadšení z vítězství, ale umět se radovat i z úspěchu druhých – to jsou aspekty kolektivních sportů, pro které stojí za to začlenit je do programu našich oddílů bez ohledu na věk členů. Využijme týmové sporty jako příležitost stmelit kolektiv, učit se spolupráci a fair play, ale i jako lekci v přijímání prohry a řešení konfliktů. Od těch jednodušších, jako je fotbal, kterými můžeme zpestřit sobotní výlet do přírody, když vidíme, že je potřeba se společně odreagovat, až po ty náročnější jako lakros nebo softbal, jež jsou často tradiční zábavou na letních táborech. Ke sportu nepotřebujeme upravená hřiště – vyrazme s míčem na vonící louku. V zimě obujme brusle a zahrajme si hokej na zamrzlém rybníce. Týmových sportů, kterými můžeme zpestřit své procházky přírodou, je však mnohem více. Na vybíjenou, házenou nebo třeba rugby nám stačí jen míč, a pokud přibalíme síť, můžeme si zahrát volejbal nebo nohejbal. Ještě skladnější a vhodnější na delší putování je létající talíř na ufobal nebo frisbee a na indiánskou hru kýhele stačí jen opracovaný dřevěný čtverec. Snadná příprava však není jediný důvod, proč za společnou hrou vyrazit právě do přírody. Chceme lovit nešťastně odpálený softbalový míček na parkovišti za hřištěm, nebo v přilehlém potoce? Chceme raději po hře odpočívat na lavičce v šatně tělocvičny, nebo na prosluněné louce? Využijme přírodní prostředí a jeho nepohodlí jako příležitost. Romantika našich luk, lesů a rybníků a o ni bohatší prožitek ze společného pohybu za to stojí. → odborka Sportovec + vlček/světýlko Sportovec

Fyzická práce

Je slunečné dopoledne a spolu se skauty a vlčaty vycházíme z tábora směrem k lesu. Většina z nás třímá v rukou uzlovačku, někteří pily a sekery. Sbíráme klestí do otepí, seškrabujeme ze stromů zaschlou smůlu na výrobu loučí a nakonec s několika staršími skauty vyhlížíme vhodnou soušku, kterou je třeba pokácet, osekat od větví a nařezat na zhruba třímetrové klády. Většinou u této části asistovala motorová pila. Dnes tu však není nikdo proškolený, tak jsme se s kluky rozhodli, že to zkusíme postaru. Co je většinou otázka deseti minut, nám tentokrát zabere asi půlhodinu. Střídáme se v namáhavé práci u kmene, povídáme si, odpočíváme ponořeni do hebkého mechu a beze slova hledíme do korun stromů. Svaly nás sice budou bolet ještě dva dny, teď se však do nich vlévá opojná síla a všechny starosti, které jsme nosili v hlavě, jsou minimálně pro dnešek pryč.

Práce je jedna z nejpřirozenějších lidských činností a i děti se do ní rády pustí, vidí-li její smysl. Zpocené tváře, bolavé svaly a jehličí za ušima bývají leitmotivem našich prázdninových dnů vrcholících táborovým ohněm. Během něj, jako by únava zmizela a zbyl z ní jen hřejivý pocit proudící celým tělem. Pocit sounáležitosti, společně dosaženého úspěchu a pro některé i překročení vlastních hranic. 

Letní tábor však není jedinou příležitostí ke společné fyzické práci v přírodě. S družinou nebo oddílem můžeme kdykoli v průběhu roku uklidit blízkou přírodní lokalitu od odpadků nebo se domluvit se správcem lesa na společné péči o les za naší klubovnou či základnou. Sběr semen břízy v létě nebo bukvic a žaludů na podzim může být užitečným zpestřením našich společných vycházek. Stavba oplocenek nebo příprava půdy na holoseči zase vydá za nevšedním způsobem strávený víkend pro skauty, skautky či rovery a rangers. Vyhlédněme si holoseč nedaleko místa, kam se s oddílem rádi vracíme. Společně s místním lesníkem ji znovu zalesněme – nasbírejme plody pionýrských dřevin, upravme na holoseči překyselenou půdu a zasejme je. Až se za patnáct let na to stejné místo s oddílem vydáme na výpravu, její vedoucí, kteří byli tehdy vlčaty nebo světluškami, uvidí, že lesu, kterým nyní mohou procházet a odpočívat v jeho stínu, vdechli život právě oni. → odborka Strážce přírody

Zahradničení

Začíná to semínky klíčícími na okně klubovny. Pokračuje prvním z mnoha zelených lístků postupně rašících z vlhké hlíny a končí podzimním odpolednem stráveným společným piknikem, grilováním nebo zavařováním. Vnořit ruce do země a pečovat o život, který nám roste před očima a jehož dary můžeme doslova ochutnat – to je zábava a aktivní odpočinek pro skauty a skautky všeho věku. Založte si na travnatém plácku za klubovnou společnou zahrádku nebo si na táboře vytvořte bylinkový záhon, který do vaší kuchyně přinese nové chutě. → odborka Chovatel a pěstitel + vlček/světýlko Zahradník

Přírodní posilovna a gymnastika

Jak na táboře pravidelně utužovat svá těla, mít možnost utéct před letním sluncem za pohybem do osvěžujícího stínu lesa a ještě k tomu podpořit našeho kutilského ducha? Postavme si lesní posilovnu! Vyrobme si hrazdu na trénování shybů či výmyků, kladinu na gymnastické kousky, činky z kulatin pro pěstování bicepsů nebo si na větve stromů pověsme šplhací lano a kruhy. Vytvořme si co nejpestřejší paletu výzev pro naše svaly a šlachy, díky níž se mohou ve volných chvílích zocelovat sportovci a zálesáci bez ohledu na své fyzické parametry a zdatnost.

Saunování

Další horký letní den na táboře skončil. Slunce už zapadlo, stojíme s ostatními členy oddílu okolo velkého ohniště. Hledíme do plamenů šlehajících někdy až ke korunám stromů a necháváme se jimi zahřívat. Občas prohodíme pár slov. Po chvíli vytahujeme ze středu ohně kovový rošt plný doruda rozžhavených kamenů. Náš společný večer pokračuje v šeru staré vojenské plachty. Vdechujeme horkou páru vonící čerstvě natrhanou mátou. Po pár desítkách minut vyběhneme ven a skáčeme do potoka nebo se navzájem poléváme studenou vodou. Po několika dnech se konečně cítíme být čistí, zvenčí i zevnitř. 

Indiánská potní chýše inipi, nebo jednodušší, ale o něco méně romantická sauna ze starých podsad, nabízí příležitost se uprostřed překotně běžících táborových dní zastavit a nechat všechny starosti na chvíli z hlavy doslova vypařit. Tento prastarý očistný rituál si navíc v rozumné míře mohou užít jak vlčata a světlušky, tak vedoucí.

O tom, jak si na táboře postavit indiánskou „saunu“, si přečtěte v našem dřívějším článku (bit.ly/skauting-sauna).

Relaxace a meditace

Pobyt v přírodě má prokazatelně pozitivní vliv na naši psychickou pohodu. Není potřeba se při tom přetrhnout. Stačí se položit do trávy a hledět do korun stromů. Zavřít oči a zaposlouchat se do zpěvu ptáků, do šumění listů ve větru, do rytmického klepání datla do kmene. Vstát, bezcílně se procházet mezi stromy a natrhat si kytici lesních bylin na čaj, nasbírat houby na smaženici nebo si pochutnávat na borůvkách. Posadit se na pařez a tiše sledovat, jak jednotlivé paprsky zapadajícího slunce pronikají skrz větve na naši tvář. Zhluboka se nadechnout čerstvého vzduchu provoněného jehličím. Jen tak být. 

Naučme se při našich návštěvách přírody zpomalit. Ať už jsme na výletě, výpravě nebo táboře, najděme si čas na to být – být s ní a sami se sebou. Vnímejme její krásu, která na nás dýchá vždy, když běháme lesem nebo loukami při společných hrách. Stačí se jen na chvíli zastavit a nechat ji k nám promluvit. 

Jóga

Toto prastaré indické cvičení se netěší oblibě po celém světě pro nic za nic. Neustále se vyvíjející jogínské tradice a cviky nabízí cestu k napojení se na vlastní tělo, dech i duši, bez ohledu na naši obratnost a fyzickou zdatnost. Pomáhají nám objevovat netušené možnosti vlastního svalového aparátu i vlastní schopnosti zklidnění a nalezení vnitřní harmonie – proto je pro jógu příroda ideálním partnerem. 

Využijte ji na táboře či výpravě jako netradiční rozcvičku nebo příležitost ke společné relaxaci během odpolední vycházky do lesa. Můžete začít jednoduššími cviky, které zvládnou i vlčata a světlušky a postupně se společně propracovávat k těm složitějším, až přímo akrobatickým. Pokud zjistíte, že jóga pro vás není to pravé, ale myšlenka společného cvičení spojeného s duchovním prožitkem vás stále láká, můžete zkusit například meditativnější a na dialogu s přírodou více založenou čínskou tradici čchi-kung.

Rybaření

Rybaření je forma meditace. Sedíme na kraji rybníka nebo řeky a pohledem hypnotizujeme splávek sedící na hladině. Ani na vteřinu nespustit oči! Okolo slyšíme jen bzučení vážek, kvákání žab a občasné šplouchnutí rybí ploutve. Dokonale čistá mysl upíná všechnu pozornost na jediný okamžik – a je to tady, bere! Rychle škubnout a navíjet. S kým se setkám na druhém konci? Mládě, nebo pořádný macek? Pustím ji na svobodu, nebo sním k večeři?

Vyrazte na jaře na putovní výpravu povodím nedaleké řeky. Uspořádejte na táboře rybářské odpoledne nebo pro svou družinu domluvte exkurzi se zkušeným rybářem. Dialog s přírodou o životě a smrti a duchovní očista se tak mohou stát společným zážitkem na kratších i delších oddílových akcích – nemusíte s sebou nosit prut, stačí „pytlačka“, kterou si můžete sami vyrobit. Jen si nezapomeňte vyřídit povolení k rybolovu. Večerní meditace u rybníka vám potom může přinést i zpestření táborového jídelníčku. → odborka Trosečník

Vaření na ohni

Dřevo praská, kotlík bublá. Vaření v přírodě patří ke skautingu. I ono propojuje s přírodou naše tělo – lámáním klacků, teplem plamenů, dobrým jídlem v žaludku. Můžeme do něj přidat něco z okolí, jedlé rostliny a houby, lesní ovoce. A vodu ze studánky, samozřejmě! Oheň i jídlo jsou opojné. Zapojme do jejich přípravy členy všeho věku, dejme jim zažít vaření ve volné krajině jako něco běžného. → odborka Kuchař + vlček/světýlko Kuchař

Přežívání, nocování, bivakování

Je jim osm let a dnes budou poprvé v životě spát venku. Jen tak pod širákem, pod letním nebem. Jak se slunce sklání k obzoru, jejich vzrušení roste, bude to životní zážitek. A skutečně je. První z mnoha tohoto typu, vždyť venku stráví ještě daleko krušnější noci. Ale to bude až za dlouho. Dnes je to poprvé.

Od táborových širáků ke stavění přístřešků za vydatného deště. Od bivakování jen tak na sněhu po stanování v tisícovkách metrů nad mořem. Někdy čirá romantika, jindy boj o přežití. Nocování ve volné přírodě je součást našich výprav do ní. Učme se jej od světlušek a vlčat, zdokonalujme se v něm. Posouvejme naši komfortní zónu. A užívejme si to. Ten hřejivý pocit zaplavující tělo po celém dni, to ticho přírody rozprostřené všude kolem. → odborka Trosečník, Zálesák

Stavba přístřešků

Zvláště v lese není o materiál nouze. Terénní nerovnosti, stromy a malá skaliska poslouží jako základ pro bunkr dotvořený větvemi a listím. Nebo si pomůžeme plachtou anebo to uděláme úplně jinak. Možná vykopeme díru, kdo ví. Postavme si v přírodě vlastníma rukama malá útočiště. Anebo lépe: ať si je světlušky, vlčata, skauti a skautky postaví bez nás, bez našich zásahů a rad, na vlastní pěst, po svém.

Lezení po stromech

Napřáhnutí ruky, trojhlavý lýtkový sval, koruna. Strom. Každá jeho větev je jiná, každý náš pohyb musíme přesně přizpůsobit jeho růstu. Hledáme cestu. A ne vždy ji najdeme. Záleží na naší obratnosti, síle, záleží na stromu samotném, kam nás pustí.

Prolnutí těla a přírody je ve větvích takřka absolutní. Nebojme se do nich s našimi členy lézt. Chce to jistě péči, zajistit bezpečnost. Obhlédnout terén. Se všemi se poučit o pravidlech. Nešplhat příliš vysoko. Ale jde to. Umí-li se členové ukáznit, ať lezou. Kázeň je na stromě důležitá, pomáhá nám nejen nespadnout, ale též cítit se nahoře doopravdy lehčí.

Land art

Příroda a nesčetné materiály, které nám poskytuje, mohou být skvělým pomocníkem a zdrojem inspirace při svobodné tvorbě. Najděme si čas při našich výpravách a táborech všímat si těchto darů a upustit uzdu naší fantazie. Začněme s vlčaty a světluškami výrobou dřevěných lodiček nebo domečků pro skřítky vyzdobenými lesními poklady všech barev a tvarů. Když zaprší, vžijme se do role starých sochařů a nechme bláto a hlínu ožít přímo pod našima rukama. Mají naši skauti a skautky stavitelské ambice? Postavme si na táboře hliněnou pec z jílu a kamení a upečme v ní chleba. Zasaďme na kraji tábořiště u potoka vrbové proutky a upleťme z nich plot nebo altánek. Postavme na potůčku hráz, upleťme věnec z květin. Fantazii se meze nekladou – příroda nabízí tolik pokladů, kolik tvořivých nápadů se v našich hlavách urodí. → odborka Umělec přírody + vlček/světýlko Rukodělkář

Stopování zvěře

Pomalu se plížíme lesem. Opatrně našlapujeme, zvažujeme každý krok a oči neodtrháváme od země, abychom náhodou neminuli další stopu. Jsme jako pravěcí lovci – vnímáme každý pohyb v lese, každé prasknutí větvičky a zašustění listů. Nacházíme další stopu zatím neidentifikované spárkaté zvěře. Je to jelen? Na to je stopa moc malá. Možná mládě… nebo srna? Stopa v blátě vypadá poměrně čerstvě. Je možné, že tudy zvěř prošla teprve před chvílí. Spatříme ji? Napětím nám buší srdce, vydáváme se dál, snad správnou cestou k příští stopě.

Stopování zvěře je dobrodružství vhodné na kteroukoli procházku lesem, obzvlášť, pokud zapršelo nebo napadl čerstvý sníh. Stopy půjdou dobře vidět a my se můžeme vžít do role pradávných lovců, trpělivě pronásledujících svoji kořist. Pokud nejsme ve stopování příliš zběhlí, můžeme si pomoci stopařskou příručkou (bit.ly/hnutiduha-stopy) a dumat nad tím, s kterým lesním tvorem se zrovna nepřímo setkáváme. Další vhodná pomůcka ke stopování je pytlík sádry přibalený do batohu. Stačí jej smíchat s trochou vody a svůj „úlovek“ m ůžeme přetvořit v sádrovou trofej. Proto, až budeme příště kráčet rozbahněným nebo zasněženým sněhem, dívejme se pečlivě pod nohy. Kdo ví, koho potkáme. → odborka Zálesák

Cákání se v kalužích a jiné kratochvíle

Známe je. Jdou sotva kousek napřed a už se čvachtají v kalužích a blátě, už po sobě hážou sníh, už hopsají z kamene na kámen. Děti. Hravost a spontánnost mají v sobě. A máme je v sobě i my. Nebojme se využít příležitostí, jež nám příroda přichystá do cesty. Házejme žabky. Stavějme sněhuláky. Válejme sudy ze svahu až úplně dolů. Uvolněme se a užijme si to.

Východy a západy slunce

Tak všední, a přesto tak mimořádné. Východy a západy slunce nás zvou k zastavení, k tichému uznání krásy přírody, k vděčnosti za nový den, den jako stvořený k pohybu. Jsou rituálem oddělujícím činorodost od odpočinku, jsou předzvěstí a následnou oslavou všeho, co můžeme se svým tělem podniknout. Pozvěme k těm prchavým okamžikům, kdy slunce se vší světelnou show kolem čouhá zpoza obzoru, naše členy. Vstaňme časně ráno a vydejme se na kopec přivítat den a nechat se pobídnout k jeho plnému prožití. Pohlédněme večer do červánků a poděkujme za cokoli, co nám vyvstane na mysli.

Pozorování hvězd

Nakonec, až se svět utiší a ponoří do tmy, nebeskou klenbu zasypou hvězdy. Svalům už můžeme dát vydechnout, přes den se namáhaly dost. V nehybnosti a němém úžasu naše splynutí s přírodou dokonáme. Zakloníme hlavu. Nebo si lehneme doprostřed louky! Nezáleží na věku, nezáleží na slovech. Temné nebe nás pohltí. → odborka Hvězdář + vlček/světýlko Hvězdář