Je páteční večer. Zítra jdeme s oddílem (25 holek – světlušky a skautky, pár rangers) na výlet. Vzhledem k tomu, že jsem ráno dokončila náročnou zkoušku z politologie, program ještě vymyšlený nemám. Volám proto Skořici, se kterou výlet organizuji, abychom vymyslely co a jak. Napadla nás skvělá běhačka po lese, ale problém je v tom, že je na ni potřeba vytvořit a rozstříhat asi 500 kartiček. Rozdělujeme si práci a pouštíme se do ní. Po půlnoci jdeme spát. V sobotu vyrážíme na výlet, všechno probíhá podle plánu. Po obědě Skořice rozhazuje lístečky v lese, já si zatím povídám s holkama. Když se vrací, vyháníme holky od kaluže a domečků pro skřítky na naši super hru. Pravidla vysvětlujeme třikrát, protože Kotník se zapomněla s klacíkem v bahně a protože Míša s Lori si pořád o něčem zapáleně povídají. Začínáme hrát, jenže po 20 minutách nikdo neběhá a u obří kaluže potkáváme nejen Kotníka, ale taky Paletu s Májou. Zoufale jsme se se Skořicí domluvily, že hru přerušíme a zeptáme se, co se děje. Holky nám řekly, že by raději ještě dostavěly domečky pro skřítky, a tak jsme je rezignovaně poprosily o sesbírání lístečků a nechaly jsme je vrátit k předchozí zábavě. A protože to holky tolik bavilo, inspirovaly jsme se a na dalších schůzkách jsme potom vyráběly dubánky a povídaly jsme si o všech dalších domácích skřítcích.
Vzpomínka na tuhle situaci je jedna z těch, které vyprávím nejčastěji a nejraději. Ukazuje totiž to, že občas stačí jenom být a nechat děti být dětmi. I když mi to v té době připadalo jako naše selhání, rozhodně to o mnoho let později, kdy už jsem vedla celý oddíl, vedlo k tomu, abych přemýšlela o tom, jaký program chystáme, jak pracujeme s harmonogramem a kolik holkám dáváme volného času a prostoru na volnou hru. Tu dnes považuji za jeden z důležitých prvků výchovy.
Aby vůbec k volné hře mohlo dojít, potřebujeme mít volný čas. Čas, kdy máme splněné všechny své povinnosti a zabezpečené fyziologické potřeby. Je dobré si uvědomit, že jinak trávíme svůj volný čas, když jsme doma, a jinak, když jsme na skautské akci, kde jsme v jiném prostředí, obklopeni různými lidmi.
Jak nás volný čas rozvíjí?
- učíme se a získáváme nové schopnosti a dovednosti
- rozvíjíme vztahy, kamarádství, učíme se komunikovat, spolupracovat a řešit konflikty
- učíme se definovat své hranice a rozvíjet empatii
- vede nás k pohybovým aktivitám, učí nás relaxovat, podporuje náš duševní rozvoj
- odhaluje naše zájmy a záliby, vášně a talenty, probouzí v nás přirozený zájem o konkrétní oblasti (např. o rostliny), pomáhá nám posilovat sebevědomí
- podporuje kreativitu, a tím i schopnost řešit problémy
- poskytuje prostor pro zkoušení si nových věcí a pro dělání chyb, ze kterých se můžeme poučit
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že když se zbavíme strachu z toho, že se děti budou nudit, a upravíme harmonogram akce (zejména pak tábora) tak, aby měly dostatek volného času, přirozeně pak dochází k volné hře a rozvoji všeho toho, co je výše popsané. Děti i dospělí se čas od času nudit potřebují, aby se pak s chutí pustili do činnosti a objevili třeba i něco nového.
Volná hra je pak taková nestrukturovaná činnost, kterou si najdou skauti a skautky sami od sebe, jsou v ní sami sebou. Činnost s volným koncem, kterou si sami řídí. Je možné, že ze začátku budou potřebovat naši pomoc – ukázat různé druhy činností, možností, věcí, se kterými si mohou hrát, tvořit. Nebojme se jim proto podporu nabízet a občas se do aktivit s nimi zapojit. Je ale důležité v tom najít balanc, aby se skutečně dostali i k činnostem, u kterých dospěláky nepotřebují.
Volná hra může mít mnoho podob – lezení na stromy, manuální činnost, ale také to může být jen prosté povídání si a sdílení zážitků. Zkrátka jde o prostor, kdy způsobem, který si zvolíme, objevujeme svět a tím se učíme.
Z hlediska pedagogiky a psychologie je volná hra důležitý prostor pro řešení vývojových úkolů, které se vážou ke konkrétní věkové kategorii. Aby k volné hře docházelo, je potřeba mít v oddíle nastavené bezpečné prostředí: aby se nikomu nic nestalo a všichni měli příležitost dostat se k různým pomůckám a zdrojům. V bezpečně nastaveném prostředí by potom měli všichni cítit, že mají možnost vyjadřovat své myšlenky a debatovat o nich, mají hlas ve skupinovém rozhodovacím procesu a nedostávají příkazy od autorit, zejména takové, kterým nerozumí.
A jak se bude lišit volná hra pro jednotlivé věkové kategorie?
Benjamínci skrze hru poznávají okolní svět, rozvíjejí své jazykové a sociální dovednosti, grafomotoriku (např. hra na kuchařku a vaření kaše z hlíny a pampelišek). Volná hra je pro ně ze všech výchovných kategorií nejpřirozenější.
Vlčata a světlušky preferují vlastní hru, kterou sami řídí. Jsou pro ně důležitá pravidla a když je někdo porušuje, může docházet ke konfliktům. Učí se zodpovědnosti a samostatnému rozhodování, učí se prohrávat, volný prostor často využívají k pohybovým aktivitám.
Skauti a skautky si vytvářejí sociální vztahy a společenské uznání. Ze začátku je pro ně přirozené, že se nudí, ale pokud mají dostatek volného času, začnou také objevovat, nejčastěji ze všech věkových kategorií potřebují podporu od dospěláka. Je pro ně typické sdílení – nebojme se je nechat propovídat všechen volný čas.
Pro rovery a rangers je tématem (sebe)láska a seberealizace, vytvářejí si hodnotový systém, prohlubují vztahy, hledají si výzvy, společné prožívání volného času je pro ně často motivací zůstat ve skautském prostředí (např. hraní na kytaru o poledňáku, v partě hledají tělesný kontakt). Touží po volné hře, resp. dostatku volného času, ve kterém mají prostor pro spontánní činnosti, tak i po řízených aktivitách. Sami si dokážou říct, co zrovna potřebují.
Volná hra je cesta, kterou si rozvíjíme fyzické, intelektuální, emocionální, sociální i morální dovednosti. Důležité je, abychom si ji volili a řídili sami. V takto stráveném čase je podstatnější činnost sama než její výsledek. Je to hra, která je nápaditá, ale není striktní, tzn. že je často v určitém slova smyslu odtržena od reálného světa. A zároveň je to čas, který vyžaduje naši aktivní, pozornou, ale ne vystresovanou mysl.
Chceme-li v oddíle s volnou hrou začít, zařazujme ji do harmonogramu postupně, dejme si vzájemně prostor pro seznámení se s tím, co to volná hra je a jak funguje. Prostor pro volnou hru klidně můžeme označit v harmonogramu, dát jí časový rámec, ale zároveň je důležité vnímat všechny zúčastněné a nebát se takovou chvíli zkrátit či prodloužit. Do přirozené hry se s dětmi zapojujme, jsme pak členem party, prohlubuje to náš vztah, buduje vzájemnou důvěru; jsou to autentické okamžiky, kdy vznikají skutečná přátelství. Je ale důležité, abychom hledali i momenty, kdy necháme skauty a skautky o samotě, a postupně tento čas zvyšovali. Berme tyto chvíle jako příležitost pro to, abychom se i my naučili pracovat se svým volným časem. Neměl by to být pouze čas, kdy přemýšlíme nad dalším programem, ale i čas, kdy odpočíváme, děláme to, co nás baví, nebo čas, kdy jsme jako vedoucí spolu. Zároveň by prostor pro volnou hru neměl vznikat tak, že zapomeneme připravit program a tohle je nejjednodušší řešení. Přemýšlejme nad tím, co nám volná hra přináší, a nad potřebami obou stran.
Zařadit do naší oddílové činnosti dostatek volného času a prostoru pro volnou hru může být někdy dost náročné. Možná proto, že nejsme zvyklí takový prostor v režimu oddílu mít a máme pocit, že ho děti neumí trávit smysluplně, možná i proto, že ve volné hře nic nefunguje tak jednoznačně a jednoduše, jak to vypadá napsané. Mějme proto na mysli i to, že trávení volného času a využití volné hry je opravdu hodně různé a záleží na konkrétní skupině, se kterou pracujeme. Každé pohlaví bude chtít svůj volný čas trávit zcela odlišně. A hodně různé to není jen u jednotlivých věkových kategorií, ale také u konkrétních dětí. Když si někdo neumí volně hrát, nejdřív se úplně utrhne ze řetězu, porušuje pravidla a může to trvat opravdu dlouho, než pochopí, co může dělat a o co jde, ale je potřeba být trpělivý. Někteří jedinci si s volným časem neumí příliš poradit a je to pro ně těžké, někteří (třeba děti z alternativních škol) jsou na volný čas zvyklí, ale neumí si s ním poradit přirozeně a často potřebují popostrčit.
To, co ale můžeme udělat my jako vedoucí, je naučit se volný čas ocenit, protože ho můžeme zužitkovat a využít, ale taky naprosto promrhat. Naučit skauty a skautky v našich oddílech pracovat s volným časem a dát jim příležitost zažívat volnou hru je pak jedna ze skvělých příležitostí, kterou máme.
