Po přečtení článku Může být vítězem každý? jsem cítil potřebu na něj reagovat, protože se mi zdá, že článek v podpoře své argumentace využívá některé příklady a argumenty trochu zavádějícím způsobem. Přesto, že jsem většinou s obsahem článku souhlasil, mě vyprovokoval k sepsání této reakce.
Jako první bych se chtěl ohradit proti spojení soutěžní hra = vnější motivace, nesoutěžní hra = vnitřní motivace. Dle mého názoru totiž my vedoucí při uvádění jakékoliv hry (soutěžní i nesoutěžní) používáme vnější motivaci už jenom tím, že působíme na členy v podobě vnějších podnětů. Musíme si přiznat, že nemáme exkluzivní přístup do duší našich členů, a tedy se nemůžeme plně spolehnout jen na vnitřní motivaci. Můžeme se v maximální míře snažit zohlednit vnitřní motivaci členů a vytvořit svobodné prostředí, ale uvést hru zcela bez prvků vnější motivace není možné. Je zajímavé všímat si členů při svobodné hře – tzn. hře, kterou hrají spontánně v době, kdy není připraven organizovaný program – z mé zkušenosti mnohdy členové při svobodné hře dojdou k nějaké formě soutěžní hry. Šlo by namítnout, že je to dáno negativním vlivem prostředí, které jim stále nabízí soutěžní hry, ale já si myslím, že pravda je poněkud složitější.
Problémy soutěžních her, které autorka uvádí, podle mého názoru nepramení ze samotného faktu, že se jedná o soutěžní hry, ale spíše z toho, jakým způsobem a v jakém prostředí jsou uváděny. V článku je použit příklad školního tělocviku, který kvůli využití vnější motivace v mnoha lidech vybudoval negativní vztah k pohybu. Z mého pohledu je ale naprosto zásadní rozdíl v samotném kolektivu školní třídy oproti dobře fungujícímu oddílu. V kolektivu školní třídy je například relativně běžné, že je jednotlivec vysmíván vlastně z jakéhokoliv důvodu. Je pochopitelné, že v takovém prostředí daný člen nechce ostatním zavdávat důvod k posměchu. Dalším negativním aspektem školního tělocviku je praxe, kdy jednotlivec např. s dopomocí učitele provádí nějaký cvik před zraky zbytku kolektivu. Proto příklad školního tělocviku považuji za nepatřičný. Ve skautském prostředí hrozí jiná rizika. Za hlavní z nich považuji možnost vytvoření přehnaně soutěžního prostředí – tedy prostředí, kde je jednotlivec posuzován a porovnáván s ostatními na základě výkonů a výsledků. Bylo by namístě bavit se o tom, jakými metodami můžeme vytvořit prostředí, které bude dostatečně motivující a stimulující i bez nadměrného využívání touhy po vítězství a měření výkonů.
Zároveň je však potřeba mít na mysli fakt, že naše oddíly neexistují ve vakuu. Tedy že se snažíme vychovávat naše členy takovým způsobem, aby získané znalosti, dovednosti a postoje využili i mimo oddíl. Mnohé aspekty lidského života (přijímací zkoušky, demokratické volby, sport) mají v sobě podobu soutěže nebo porovnávání, a proto je správné naučit naše členy se v takovém prostředí pohybovat. Domnívám se, že by bylo chybou vytvářet v oddílech jakési umělé prostředí, které se bude snažit tyto přístupy eliminovat. Dobře provedené soutěžní hry dovedou naše členy naučit mnohé. Mohou je naučit respektovat soupeře – ať už z pozice vítěze, nebo poraženého. Zvládnou díky nim pochopit, že v týmových hrách obvykle nevyhrává tým, který má nejkvalitnější hráče, ale tým, který dokáže nejlépe využít schopností hráčů, jež má k dispozici. Dále mohou členové pochopit, že hrát čestně je důležitější než vyhrát.
Při volbě mezi soutěžní a nesoutěžní hrou je nutno vzít v potaz mnoho aspektů (věkovou strukturu účastníků, pohlaví, dramaturgické zařazení programu…). Z mého pohledu je však zásadní soulad obsahu a formy. Musíme se zeptat, co je cílem programu. Například u celotáborových her je často cílem zprostředkovat účastníkům prožití určitého příběhu, a tím jim předávat určité hodnoty nebo postoje. Když si jako organizátoři ujasníme, co má být hlavním příběhem, který chceme účastníkům vyprávět (co je ta zpráva, kterou jim chceme sdělit), tak nám velmi často forma vyplyne naprosto přirozeně.
