Nakonec v tom nejsme sami

Pocit, že je toho​​ „prostě už fakt moc“ zažil někdy snad každý, kdo pracuje s lidmi. Krátkodobě může pomoci situaci přejít, vzít si méně povinností nebo si jich naopak vzít ještě více, abychom na problémy neměli čas. Vším se ale budoucí riziko ještě zvyšuje. Když máme jako skautští vedoucí podporovat vnitřní motivaci dalších členů a členek a zjistíme, že už ji sami nemáme, může nás přepadnout pocit, že už je pozdě. 

Je důležité si uvědomit, že nikdy není pozdě začít řešit, co se s námi dělo a děje. A to nemusí platit jen v situaci, kdy se necítíme nejlépe. Na svoje duševní zdraví bychom měli myslet i ve chvíli, kdy se cítíme v pohodě, což nám může pomoct krizovým situacím předcházet a nebezpečné stavy podchytit už v zárodku. 

O co vlastně jde

Nastal čas si ony pocity pojmenovat a přiblížit. U každého se mohou projevit jinak, ale souhrnně je lze označit zažitým pojmem syndrom vyhoření. Ministerstvo zdravotnictví jej definuje jako „stav akutního stresu, který vede k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, cynismu, pocitům méněcennosti a nedostatku úspěchu“. Často jej doprovází zmíněná demotivace do tvůrčích činností, pesimismus, zlost, neochota komunikovat i fyzické projevy jako únava nebo nechuť k jídlu. Jestli jsou vám některé příznaky povědomé, určitě byste se měli mít na pozoru, ale není nutné panikařit. 

Situace, kdy je vedoucí unavený po noční hře nebo kdy skautka přestane chodit na schůzky po přestoupení na střední školu, nejsou příklady syndromu vyhoření. Určitě jsou to ale případy, kdy je na místě pobavit se o motivaci a udržitelnosti naší činnosti. Neměli bychom pojem nadužívat, aby nedošlo k jeho vyprázdnění a následnému zlehčování vážných situací. Přesná hranice ale neexistuje.

Syndrom vyhoření se může vyznačovat tím, že si jedinec neuvědomí, že se děje něco jinak, špatně. Může to být tím, že k vyhoření dochází postupně, pozvolně a změny si nemusí všimnout. Jindy si změny, např. chování, nálad, ale i reakce okolí, uvědomuje, ale nechce si je přiznat. Bez zásahu zvenčí může člověk se syndromem skončit i v nemocnici. (Osobně znám příběh člověka, který kvůli vyhoření částečně ohluchl. Před pár lety s ním v Roverském kmeni vyšel rozhovor) Když nám někdo radí, abychom zvolnili, myslí to s námi dobře a měli bychom na podobné rady dát, i když to je zpočátku těžké. Zároveň si snažme všímat nálad našich blízkých a zajímat se, jak se mají.

Jak jsem se blížil propasti

Na mém osobním příběhu se pokusím ilustrovat, co syndrom může zapříčinit, jaký může mít průběh a jak ho řešit. V červnu 2020 jsem se stal vedoucím oddílu a zrovna všechno vypadalo dobře. První covidová vlna v Česku zdánlivě skončila, odjeli jsme na tábor, po něm jsem jel na vůdcovský kurz, ze kterého jsem se vrátil ještě motivovanější. Měl jsem spoustu nápadů, co začít dělat v oddíle, a těšil jsem se na schůzky, plánování výprav a čas strávený se členy. Do toho jsem začal studovat vysněný obor na VŠ a blížil se nabitý půlrok plný plnění cílů. Jenže znovu přišela omezení spojená s covidem.

Nezbylo než přesunout činnost do virtuálního prostředí. Plány z vůdcáků padly a snažili jsme se udržet naše oddíly i životy v chodu. 

Občas přišlo krátké rozvolnění, pár schůzek, jedna výprava, až jsme se dostali k táboru. Ten se směrem k dětem povedl, ale ve vedení jsme nezvládli dostatečně reflektovat problémy v komunikaci, ke kterým na něm došlo. Blížil se začátek roku, jehož přípravu jsme mírně podcenili a když naplno odstartoval, začaly přibývat činnosti, u kterých mi bylo vysloveně nepříjemně. Nejdříve to bylo neustálé odepisování na žádosti o vstup do oddílu, kterým jsme kvůli stop stavu nemohli vyhovět, později e-maily obecně a vlastně veškerá komunikace. 

Když se mi pocity nechuti, strachu a odloučení objevily při pomyšlení na trávení času na schůzce, začal jsem si uvědomovat, že je něco špatně. Činnost, která pro mě skoro deset let byla prioritou, mě najednou nepřitahovala, ba dokonce odpuzovala. Ještě to pár týdnů trvalo, než mi došlo, že to není krátkodobý pocit, ale problém, který se sám nevyřeší. 

Nakonec jsem se celkovému vyhoření částečně vyhnul. Spousta lidí mi ochotně pomohla kousek nahoru, ale o pomoc jsem si musel říct sám. Naštěstí mi trocha motivace zbyla, jinak bych ani nepsal tento článek. 

Kultura výkonu

Být ve vedoucí pozici znamená podléhat řadě představ – vlastním i našeho okolí. Že jsme to my, kdo přichází s novými nápady, podporuje ostatní nebo vede agendu. Automaticky se počítá s tím, že takový člověk je plný vizí, cílů a energie. Málokdo si potom všimne, že je to on či ona, kdo potřebuje pomoci. I když se tato tematika začíná otevírat, stále mám dojem, že i ve skautu panuje „kultura výkonu“. Je často vnímáno jako norma, že příslušníci oddílu, od dětí po vedoucí, vloží maximum své energie do skautské činnosti a svých úkolů. Mnohdy očekáváme, že děti nevynechají jedinou výpravu, rádce naplánuje každou minutu schůzky a vedoucí se přihlásí ke každému úkolu. Je na čase si uvědomit, že naším cílem není stoprocentní výkon, ale všestranný rozvoj, jehož lze dosahovat i jinými způsoby. 

Hledání hranic

Říká se, že skaut není koníček, ale poslání. Často jsme svědky toho, že někdo zanedbává jiné povinnosti kvůli skautu. Jsem zastánce názoru, že skauting opravdu není obyčejná volnočasová aktivita a na tom, že párkrát do roka zameškáme odpolední vyučování kvůli odjezdu na výpravu, nevidím nic špatného. Nemůžeme stíhat vše a ideální by bylo najít mezi našimi aktivitami rovnováhu. Někdy to zkrátka nejde a je podle mě v pořádku rozhodnout se pro to, co je nám bližší a příjemnější. Pokud se ale kvůli skautu přestaneme soustředit na naše psychické zdraví, už to určitě špatně je. 

Co tedy s tím? Kde je hranice, za kterou je ještě v pořádku jít? V pozici vedoucího jsem běžně bral úkolů tolik, že jsem pro jejich splnění musel omezit jiné aktivity nebo nakonec část úkolů odložit. I když jich ale bylo hodně, dělal jsem je rád, s pocitem smyslu a naplnění. Svoji hranici jsem našel tam. Když mi práce na úkolu nepřinášela radost nebo mi nebyla příjemná, došel jsem k hranici. Tehdy jsem ji však překročil. 

Jsme sice zvyklí vystupovat z komfortní zóny, ale jsou chvíle, kdy je žádoucí v ní zůstat. Jednoduše se to píše, hůře provádí, ale když se necítíte na další úkol, prostě to nedělejte. Je důležité umět vystoupit a říct ne. To ale řadě z nás může způsobovat ještě větší nepohodu, než se překonat a udělat nechtěný úkol. Ve výsledku se můžeme chytit do začarovaného kruhu, ze kterého se nám vlastními silami nedaří dostat. 

Ve skautském prostředí trávíme spoustu času, takže by nám v něm mělo být příjemně. A pokud není, neměl by být problém to říct, aniž bychom se báli kritiky nebo zlehčování. Skautské prostředí musí být respektující a každý by v něm měl být vyslyšen, i když chce říct prosté „ne“. Myslím si, že není důvod trávit čas v prostředí, kde se necítíme dobře. 

Vztahy jsou důležité

Věřím, že v každém kolektivu jsou lidé, kteří vám záchranné lano hodí. Jakmile už ho máte, je důležité o svých pocitech mluvit. Jestli se necítíte na to o tom mluvit před oddílovou radou, není na tom nic špatně, ale nechat si vše pro sebe není řešení. Tím může být psychoterapie. Na vyhledání odborné pomoci se společnost může dívat skepticky nebo optikou „k psychologovi chodí ti, co neumí řešit problémy“. Tak to rozhodně není a sdílet své pocity s někým, kdo se psychickému zdraví věnuje na profesní úrovni, může značně pomoct. Jen si nedělejme iluze, že po jednom sezení naše problémy zmizí. Já jsem šel oběma cestami – mluvil jsem s blízkými i s terapeutem. Ten mi hlavně pomohl problémy pojmenovat, což mi později usnadnilo komunikaci v oddíle, a umět se soustředit na chvíle, kdy se cítím dobře a na to proč se tak cítím. Řada pojišťoven poskytuje na terapii příspěvek, některé VŠ studentům nabízí sezení zdarma. 

Myslím si, že ostatní lidé v oddíle mají právo vědět, co se děje, nebo jak se jich to týká. Já jsem na to šel postupně. Nejdříve jsem si sedl se svými zástupci, popsal jim, co zažívám a neformálně jim předal vedení. K tomu by dříve či později došlo, protože jsem se chystal na Erasmus do Norska. Covid nám ukázal, že vést oddíl jde do jisté míry i na dálku, ale kontakt s dětmi a ostatními lidmi to nenahradí. Snažil jsem se předat seznam všech úkolů vedoucího oddílu a v došlo mi, že toho bylo opravdu hodně – a většina tzv. neviditelná práce. Posléze jsem mluvil s oddílovou a střediskovou radou. Až o mé situaci věděli všichni potřební, dost se mi ulevilo a měl jsem více prostoru na hledání příčiny a odpočinek.

Priority

Dlouho jsem měl pocit, že zvládám dělat vše, co chci. Být v neustálém zápřahu a doma se moc neohřát bylo běžné. Měl jsem a pořád mám spoustu zájmů, jen už vím, že nejde dělat vše. Někomu vyhovuje toho mít více, ale i takový člověk potřebuje čas na sebe. Odpočinek potřebujeme všichni. Jeho množství i forma je opět individuální, osvědčených relaxačních technik existuje spousta a do svého kalendáře by je měl zařadit i ten, kdo ho má jinak úplně plný. Já si třeba píšu deník a vždy mám pocit, že ze sebe dostanu nahromaděný tlak nebo naopak uchovám hezkou vzpomínku. 

Je běžné, že se naše priority mění. Ve výsledku se nemůžu divit, že to padlo zrovna na skauting, činnost, které jsem léta dával vše a i kvůli covidu mi toho tolik nevracela. Skauting je ale unikátní ve své různorodosti – lidí i činností. Proto věřím, že pro mě i každého z vás tam někde je činnost, která nám vrátí zpět vloženou energii. Jestli ne, ve skautské rodině se vždy najde někdo, kdo vám hodí záchranné lano. Například přímo Junák – český skaut nabízí pro své dobrovolníky koučink.

Cesta nekončí

Po více než půl roce od vystoupení z aktivního vedení a jakési skautské dovolené se cítím… trochu zvláštně. Po předání povinností, které bylo koncipováno jako dočasné, se mi znatelně ulevilo. Byl to pocit katarze, ale i radosti, že jsem celou dobu měl v týmu lidi, kteří jsou jednak respektující, a jednak zvládnou rychle přebrat zodpovědnost. Teď, když sedím na sluncem zalité terase mého dočasného domova v Norsku, se těším, až zase budu hrát na kytaru u táboráku, poslouchat příběhy z doby, kdy jsem se akcí neúčastnil, a v nejlepším případě se chystat na aktivní návrat do vedení. To mám v plánu zase na podzim. Nevím, jaké to bude. Věřím však, že to půjde. A i když ne, vím, že v tom nejsem sám.