Anketu připravila Atlantida.
Sebastian Komínek – Lancelot, vůdce oddílu Jižní kříž z Hodonína
Zpříjemňování práce v našem oddíle není třeba. S dětmi pracujeme tak, aby každé vědělo, že abychom si mohli jít hrát, musíme také vykonat činnost, kterou za nás nikdo jiný neudělá. Chceme-li mít na táboře teplý oběd, musíme pro to nasekat dříví, chceme-li příště jíst z čistého talíře, musíme umýt nádobí. Každý den tak funguje služba, která vaří a umývá nádobí, a každý si je vědom toho, že bez služby bychom se nenajedli. Aby to bylo férové a všichni jsme si užili tábor, služby se střídají (takto to vysvětlujeme dětem). Stejně pracujeme i mimo tábor – na schůzkách a výpravách. Každá šestka a družina má například rozpis na úklid klubovny, neboť chceme-li do klubovny chodit, musíme se o ni starat. A co se týká toho „zpříjemnění“, nedokážu si moc představit, co by to mělo být – body nesbíráme, elektroniku (třeba rádio) na táboře nemáme a odměnu (například v podobě sladkosti) také nedostanou.
Lucie Bobeková – Hranolka, vedoucí oddílu Erestečka z Šenova
Snažíme se, aby děti rozuměly, proč sekáme dřevo; například u nádobí je to automatické – a všichni to chápu, jelikož tuto činnost provádějí i doma, což u sekání a nošení dřeva na oheň ne vždy platí také. Většinou se jim snažíme vysvětlit, že dřevo potřebujeme, abychom měli teplou vodu na umývání nádobí, na sprchu a také na vaření čaje či teplého jídla. Jako další motivaci občas uděláme soutěž, kdo toho naseká/nařeže více. Při soutěžení jde vidět tak stokrátkrát větší rychlost, výkonnost i chuť pracovat. Jo a většinou si i prozpěvujeme písničky jako Řízni, řízni, řízni, ať to krásně vyzní…
Jakub Částka – Ten, momentálně neaktivní činovník střediska Ještěd z Liberce
Zažil jsem ještě staré dobré tábory na tři týdny, které obnášely stavění stanů z krajinek, pece z vlastních cihel v batohu a další podobné aktivity. Vzpomínám si, že jsme měli jako vlčata za úkol umýt hrnce. Staré plechové, žádný smalt, hezky opálené do černa… Nikdo nám neřekl, že tak mají vypadat a rozkaz zněl jasně. Tak jsme se s kamarádem zakecali a zároveň ulili z horší práce. Než si pak někdo všiml, co celé tři hodiny děláme, hrnce se leskly jako zrcadlo. Tím chci říct, že nejlepší motivace k práci je nechat dětem plnou kompetenci i zodpovědnost.
Vendula Bušková – Véňa, náčelní
Osobně mi připadá nejdůležitější osobní příklad. Počínaje tím, že jsou do práce zapojeni všichni – i vedoucí. Když bych viděla u vedení, že vaření nebo mytí nádobí je něco, co dělat nechtějí a je to otrava, asi bych to tak začala vnímat také. Naopak když je v kuchyni někdo, kdo o přípravě jídla vypráví, umí ostatní zapojit a je vidět, že ho to baví, ničemu se nevyhýbá, tak to ostatní také uvidí jinak.
Jakub Naništa – Marley, vůdce 44. oddílu z Brna
Každý den máme tři služební bloky po půl hodině po všech hlavních jídlech. Dřív jsme pravidelně střídali pracovní skupiny. Minulý rok jsme však zavedli dobrovolné přihlašování na služby. Vždy večer po nástupu mají děti možnost se nahlásit na jednu ze služeb (ty jsou kuchyně, dřevo, pumpování vody a úklid tábořiště). Zároveň jsou tam často i práce navíc, u kterých si vedoucí řekne, kolik by potřeboval dětí. Na nástěnce si na papírek napíšou své jméno a připíchnou ho k dané službě. Noční hlídka je výjimka, u té jsou služby dané, protože některé děti by byly schopné hlídat do úplného fyzického vyčerpání. Tento systém se nám dost osvědčil, děti mají větší chuť do práce, protože mohou přispět tím, co je baví, v čem jsou dobré, zároveň se mohou domluvit s kamarády. Musíme však hlídat, aby se některé děti neulívaly, ale zásadní problém s tím v našem oddíle nebyl.
Ludmila Šebejová – Bylinka, instruktorka Jesenické lesní školy
My jsme si při práci vždycky zpívali. Nejlepší bylo, když jsme vytvořili řetěz na skládání dřeva z dřevníku do kuchyně ke kamnům. Zpíval pak totiž celý tábor, až se kuchyně otřásala.
