Skauting jako výchova k sebevědomí

V naší činnosti u oddílů je dobré se krom plánování schůzek, výprav a táborů čas od času zadumat nad tím, k čemu naše výchovná práce vlastně spěje. Posláním skautingu je podporovat všestranný rozvoj osobnosti mladých lidí. To před nás klade nelehký úkol. Osobnost je něco velice komplexního a dynamického. Chceme-li ji rozvíjet, musíme ji dobře znát. A opravdu dobře poznat osobnost všech dětí v oddíle není nic jednoduchého. Možná bude lepší dětem pomoct k tomu, aby se na svou osobnost staly odborníky ony samy. Narozdíl od nás totiž právě ony se sebou budou žít celý život. Konec konců je osobnost něco, co se z venku ani rozvíjet nedá. Rozvoj osobnosti je na jedinci samotném. Naším úkolem jakožto skautských vedoucích je spíš ho na této cestě provázet. A chci-li cokoli rozvíjet, musím to nejprve dobře poznat. Chci-li rovíjet sebe, musím se nejprve poznat a přijmout. To je něco, co můžeme označit jako sebevědomí. V následujících odstavcích se vám pokusím vysvětlit, proč je to ve výchově zcela zásadní pojem.

Jaký má zdravé sebevědomí vliv na život člověka?

Podle Abrahama Maslowa, jednoho z otců humanistické psychologie, pro nějž byla motivace a seberealizace životním tématem, dokáží seberealizování lidé lépe a objektivněji vnímat a zpracovávat svět kolem sebe, lépe snášejí nejistotu a vnější tlaky, přijímají zodpovědnost za sebe i za druhé, jsou tvořiví se smyslem pro humor, dokáží navazovat hlubší vztahy, jsou odolnější vůči vlivům společnosti, orientují se spíše na řešení problémů než sami na sebe, záleží jim na celkovém prospěchu lidstva. 

Naproti tomu lidé s narušeným sebevědomím mají problém utvářet a projevovat své názory, projevovat nebo kontrolovat své emoce, mají sklony ke stádovosti, nedokáží pojmenovávat své potřeby, nedokáží přijímat kritiku, tu si často berou příliš osobně, nedokáží vnímat realitu ani osoby v ní takové, jaké jsou, a často si do nich promítají některé své neuspokojené potřeby. 

Narušené sebevědomí mají lidé často potřebu maskovat. Jeden z častých způsobů je zaujetí zcela opačné pózy. Takoví lidé vystupují přehnaně sebevědomě, arogantně až agresivně, kriticky k lidem kolem sebe a naopak nekriticky k sobě a odmítají přiznávat své chyby. Takové lidi pak často označujeme za sebevědomé v negativním slova smyslu. Ironií je, že právě takoví lidé mohou mít se sebevědomím velké problémy. 

Divil bych se, kdyby vám oddílem aspoň pár takových dětí neprošlo. Až se budete příště rozčilovat nad dítětem, které na sebe příliš strhává pozornost, sabotuje program nebo třeba vyvolává konflikty bez zjevného důvodu, zkuste spíše než nad trestem přemýšlet nad důvodem takového chování. Může mít nějaké problémy doma nebo ve škole. Například pro děti z rozpadajících se rodin je takové chování typické. Tyto děti v tu chvíli potřebují vaši pozornost, pochopení a pomoc víc než ostatní děti.

Snad je teď zjevnější, že poznání a přijetí sebe člověku umožní o sobě přemýšlet mnohem racionálněji a více tak kontrolovat a stimulovat svůj rozvoj. Vlastnosti, ať už jsou dobré, či špatné, které nepozná a nepřijme, nemůže rozvíjet. Podle Maslowa je sebevědomí nejvyšší potřebou člověka, ke které sám přirozeně inklinuje. Mnohem důležitější než přímé výchovné působení na dítě je vytvářet v oddíle prostředí, ve kterém může samo přirozeně poznávat a rozvíjet svou osobnost směrem, způsobem a tempem, které je pro ně adekvátní. Zároveň nepřijetí sebe další rozvoj a žití spokojeného života v podstatě znemožňuje.

Co to tedy sebevědomí je a z čeho se skládá?

Být sebevědomý znamená uvědomit si a přijmout svou cenu a roli ve světě. Pochopit a ovládnout své vlastnosti a dovedností ať už mentální, sociální, tělesné, duchovní, či emoční. To jedinci umožní mohem lépe uplatnit svůj potenciál a vést spokojenější život. Sebevědomí není stav, ale celoživotní proces. Dá se rozdělit do několika fází, které se prolínají a opakují:

Sebepoznávání – tedy zkoumání a poznávání své osobnosti; svých silných a slabých stránek. Pozorování toho, jak na ně reaguje okolí. Zahrnuje učení se s nimi pracovat a rozvíjet je. 

Sebepřijímání – své charakterové rysy je zásadní nejen poznat, ale i přijmout. S těmi kladnými to jde snáz než s těmi zápornými. Je důležité si uvědomit, že na slabé stránky máme nárok stejně jako každý jiný. Konec konců narodili jsme se s nimi, aniž by se nás někdo ptal. Dokonce je většina z nich pro nás důležitá, protože je druhou stranou některé z našich dobrých stránek. Zkuste se nad tím zamyslet. 

Jedna z mých nepříliš dobrých vlastností je, že mi věci pomalu dochází a často nechápu zjevné souvislosti. Kvůli tomu jsem často mimo obraz a potřebuji zavádět diskuze o věcech, které jsou všem jasné. Díky této vlastnosti jsem ale schopný se dívat na věci z jiných úhlů než většina lidí a pochopit je více do hloubky. Jak říkám: „Chápu pomalu, ale pořádně.“ Po tom, co jsem tuto vlastnost přijal, jsem začal být schopný na ni lidi, se kterými spolupracuji upozorňovat a připravovat. Už mě tolik netrápí, že pochopím sotva každý druhý vtip, protože jsem si vědom toho, co jiného dobrého mi tato vlastnost přináší. 

Zkuste si udělat podobné cvičení. Vezměte si jednu svou vlastnost, která se vám na vás nelíbí a zkuste přijít na to, co dobrého vám přináší a za co stojí vzít ji na milost. Možná to bude těžké. Možná na to nepřijdete hned. 

Přijímání svých emocí – pochopit tajemný svět emocí v nás je ještě o něco náročnější. Emoce se totiž vynořují a zase zanořují a ne vždy je zjevné proč. Je jasné, že jsme šťastní, když se nám podaří udělat dobrou etapu na táboře, a že jsme naštvaní, když nám hru děti sabotují. Ale někdy nás rozčílí něco, o čem si později uvědomíme, že to bylo zcela ireacionální. Nebo se nám z ničeho nic sevře žaludek, aniž bychom znali důvod. Občas nás také pohltí směs emocí, které ani nejsme schopní pojmenovat. Udržet si v takových situacích nadhled a chladnou hlavu není nic jednoduchého. Je důležité emoce nepotlačovat, ale naopak se je naučit ve správný čas a správným způsobem ventilovat. To jde snáz v přátelském a bezpečném prostředí, kde víte, že budou vaše emoce přijaty. Pokud vás zachvátí emoce, se kterými si nebudete vědět rady, dejte si čas na jejich doprožití. Zkoumejte, co je mohlo spustit. Bavte se o tom s lidmi. Nakonec možná zjistíte, že emoce nejsou jen něco, co vám znemožňuje být racionální, ale něco, co vám umožňuje více do hloubky pochopit své potřeby.

Jak s tím pracovat v oddíle

Vraťme se teď k našim skautským oddílům a pojďme si říct, jak v nich můžeme vytvořit prostředí, které bude prospívat a ne bránit rozvoji sebevědomí jeho členů.

Předně nevnucujte dětem svou představu o tom, jaké mají být. Toto je těžší úkol, než se na první pohled zdá. Většina z nás má v mysli představu ideálního skauta či skautky. Takového, který chodí na všechny výpravy, neodmlouvá, když má mýt nádobí, dává pozor, když se vysvětlují pravidla, aktivně se zapojuje do všeho, co vymyslíme, dokonale ovládá zdravovědu, nelže, ví, kdo se narodil 22. února, a je nadšený, když má vzít na záda batoh a celý den s ním chodit po horách. Často pak holky a kluky vnímáme jako rozdíl toho, jak se chovají, a jak chceme, aby se chovali. A často se pak takto začnou vnímat i oni sami. Spíš, než aby se pak snažili rozvíjet svou osobnost sobě přirozeným směrem, se snaží dostihnout tento ideál. To vede k tomu, že se rozvíjí v oblastech, které pro ně nejsou důležité. Buď v nich dokáží být úspěšní, což jim ale nepřinese vnitřní spokojenost, protože v tom nevidí smysl, nebo v tom úspěšní být nedokáží a budou nešťastní z toho, že nesplňují normu. 

Radši se těchto představ úplně vzdejte a navažte s dětmi přátelský respektující a přijímající vztah, ve kterém se budou cítit bezpečně. Přijímejte je takové, jaké jsou a přistupujte k nim jako k sobě rovným. Dávejte jim jasně najevo, že je v pořádku mít špatné vlastnosti a dělat chyby. Učte je s nimi pracovat a brát za ně odpovědnost. Dejte jim prostor pro seberealizaci a získávání zpětné vazby na jejich chování, ať už od vás, nebo od ostatních dětí. Nechte je zkoušet, jak jejich okolí reaguje na jejich chování, a pozorovat, jak oni a okolí reagují na chování druhých. Neřešte za ně jejich konflikty. Pokud nebudou schopni je vyřešit sami, tak jim pomozte např. mediací. Pomozte jim se z toho pak poučit. Pomozte jim zvládat, ventilovat a pojmenovávat jejich emoce, ale také je veďte k tomu, aby respektovali emoce druhých a učili se vnímat navzájem své hranice.

Buďte jim dobrým vzorem. Děti vás pozorují, učí se od vás, napodobují vaše chování. Buďte autentičtí. Nepřetvařujte se. Vystupujte před oddílem stejně, jako kdekoli jinde. Ukazujte dětem, že vy, jejich hrdinové, také máte špatné vlastnosti. Ale že je přijímáte a umíte s nimi pracovat. Pracujte na svém sebevědomí, protože jen zdravě sebevědomý vedoucí může vést druhé k sebevědomí.

Píšu tady hodně o tom, že je třeba dávat dětem volnost, pozornost a respekt. Možná si říkáte, že tak z nich vyrostou sice spokojení a sebevědomí lidé, ale trochu rozmazlení spratci. V tom všem je stále důležité dávat dětem hranice. On totiž respektující přístup není jen o tom, že respektujeme děti. Druhá část je o tom, že vedeme děti k respektu k druhým lidem. Bez pravidel nejen že se nebude rozvíjet smysl pro odpovědnost, ale děti budou i ztracené a bude pro ně složité v takovém kolektivu fungovat. Nemluvím tady o pravidlech, která vytvoříme shora a direktivně vyžadujeme jejich dodržování. Nepsaná pravidla si více či méně vytváří každý lidský kolektiv. Necháme-li děti spolu interagovat, vstupovat do konfliktů a řešit je, začnou si nepsaná pravidla samy vytvářet. Můžeme tomu pomoct i tím, že s nimi budeme na základě těchto situací vytvářet v oddílovém kruhu pravidla psaná. Budou-li postavena na životě oddílu, budou mnohem vážněji přijímaná než jakýkoli zákoník.

Může být těžké vytvořit takové prostředí hned v celém oddíle. Natož navázat takový vztah s třiceti dětmi. Zkuste děti rozdělit do družin. V menší, pro děti přirozenější partě, spíš vytvoří důvěrné a bezpečné prostředí, které se po té promítne do fungování celého oddílu. Dítě se mnohem spíše najde v pěti až sedmihlavé partě.

Bohužel dnešní doba, postavená na hodnocení, srovnávání a elitářství, zdravé sebevědomí v lidech příliš nepěstuje. Ba naopak, mnoho lidí má problémy se se sebou srovnat po větší část svého života. Přitom sebevědomý člověk dokáže žít mnohem spokojenější život a může být o dost platnějším členem společnosti. Věřím, že pokud se nám toto podaří dětem v oddíle dát do života, bude to víc než jakákoli znalost, dovednost či postoj. Zároveň je to tak velký úkol, že by se klidně mohl stát hlavním cílem výchovy ve skautském věku.