„Já bych se toho nebál. Zvládnou to i vlčata. A kdyby v noci povodeň opravdu přišla, jiná varianta než evakuace tábora na kopec by stejně nebyla,“ vkládal se do debaty Prófa. Už byla skoro půlnoc a oddílová rada stále vedla vášnivou diskuzi o tom, jestli je psychicky bezpečné uspořádat v noci zážitkovou hru spočívající v rychlém sbalení se a útěku na kopec před (naštěstí vymyšlenou) povodní.
„Já bych to nedělal. Určitě ne pro světlušky a vlčata. Je to pro ně za hranou psychické bezpečnosti,“ oponoval Rejnok. Oddílová rada byla názorově rozdělená zhruba napůl. Diskuze už trvala přes hodinu a začínala se točit v kruhu. Ve ztemnělé jídelně se rozhostilo nerozhodné ticho, které ukončil klidný hlas bývalého vůdce oddílu: „Kluci, já vám do toho nechci kecat, ale já bych zvolil kompromis. Na vlčata by byla tahle aktivita uprostřed noci moc náročná. Udělejte to zítra ve dne.“
A diskuze byla u konce. Vyřešeno. Hra na povodeň se uskuteční zítra po snídani.
Zažili jste někdy obdobnou situaci, v níž sehrála roli silná přirozená autorita*? Možná byl návrh bývalého vedoucího opravdu nejrozumnější, možná ale oddílovou radu připravil o možnost dospět ke společnému řešení samostatně. Někdo mohl prožívat tohle vyústění situace jako úlevnou a správnou variantu, druzí se však nemuseli cítit dobře, protože byl jejich návrh přehlížený.
* Autoritu zde chápejme jako vlastnost osobnosti, jejíž názory, postoje či rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle přijímají a řídí se jimi. Autorita znamená také vztah k takové osobnosti. Můžeme rozlišovat autoritu přirozenou, založenou na přesvědčivosti určité osoby, na dobrých zkušenostech s jejími radami či rozhodováním, a autoritu formální, založenou na oficiální mocenské pozici v hierarchii organizace nebo společenské skupiny, kdy lze poslušnost vůči rozhodnutí případně i vymáhat a neposlušnost trestat.
Často se setkávám s tím, že se přirozená autorita vykládá jako nesporně kladný jev. Musí ale autorita působit na člověka, který je jejím nositelem, a na jeho okolí vždy příznivě?
V roli vůdce oddílu jsem si zpočátku přál mít silnou přirozenou autoritu. Snažil jsem se být v oddílové radě tím nejaktivnějším a přicházet s nejzajímavějšími a pro všechny přijatelnými řešeními. A měl jsem radost, když se mi toto přání plnilo. V průběhu několika let, kdy jsem dostával od našich kluků nejen povzbudivou, ale i kritickou zpětnou vazbu, jsem si začal uvědomovat, že moje jednání není všem příjemné. Někteří blízcí kamarádi mi začali dávat najevo, že nakonec skoro vždycky realizujeme nápad, s kterým jsem přišel já, a že si v oddílové radě připadají zbyteční. Navzdory přímé konfrontaci mi trvalo řadu měsíců, než jsem si začal přiznávat, že svým chováním, kdy se snažím vystupovat vždy v roli „klaďase“ a obětavého vůdce, který dělá vše nejlépe, jak umí (naší snahou nejlepší buď čin!), se mi sice daří pěstovat si přirozenou autoritu, ale zároveň tím můžu brát vítr z plachet ostatním, kteří pak cítí, že pro jejich iniciativu nezbývá místo.
Možná se vám také vybaví prožívané situace, kdy autorita vaše nebo pozorovaná u někoho jiného může působit nejen prospěšně a blahodárně, ale třeba až dusivě a nesvobodně.
Zkusme se zamyslet nad tím, jak pracovat se silnou autoritou pokud možno zdravě a bez negativních dopadů na nás a naše vztahy. Za sebe mohu nabídnout jen své postřehy a nápady vyplývající z vlastní zkušenosti a pozorování, které vám pro inspiraci nabízím (ve vašich situacích však může fungovat i něco jiného).
Pro zdravější práci s vlastní autoritou ve vztahu k sobě mi pomohlo připustit si už jen to, že nějakou autoritu mám a že její vliv nemusí být vždy prospěšný.
Pomohlo mi také zamýšlení se nad tím, jaké jsou příčiny a skutečné vnitřní motivy, které za mou snahou posilovat a projevovat autoritu stojí. Uvědomil jsem si, že přestože jsem usiloval o autoritu přirozenou, čistě přirozená určitě nebyla. Ve skutečnosti jsem se do značné míry snažil naplňovat, co se ode mne v roli vůdce očekávalo. Od bývalých vůdců, stejně tak jako od některých instruktorů ze skautských kurzů jsem si odnášel dojem, že dobrý vůdce přece má být tím, kdo určuje směr, vede svým příkladem ostatní, nese finální odpovědnost, a tedy přináší i rozhodnutí. Podvědomě jsem předpokládal, že i kluci v oddíle takového vůdce očekávají. Vždyť při vlčáckém slibu pronesli, že „vlče se vždy poddá starému vlku“. Vzor vůdců, na něž jsem navazoval, a také kultura vůdcovství ve skautingu mé prožívání autority nepochybně ovlivnily. Otevřela se tím pro mě také nesnadná otázka: Kde je hranice mezi autoritou přirozenou a tou vyplývající z naplňování nějaké role (vůdce, rádce, starší brácha, …)?
Další rovinou, v níž jsem pátral po příčinách vlastní autority, byla rovina osobnostní. Musel jsem si přiznat, že zdrojem mé snahy o silnou autoritu není jen kladná potřeba dělat vše, jak nejlépe dokážu, ale také podvědomý pocit, že můj nápad je stejně nejlepší, či nutkání do všeho zasahovat a v mých očích zachraňovat a vylepšovat. Postupně jsem dozrál k otázce, jak se do autority promítá moje ego. Uvědomil jsem si, že autorita nemusí vždy vyplývat jen ze zdravého sebevědomí, ale částečně také z egoismu a potřeby mít vše pod kontrolou, což jsou spíše projevy nízkého sebevědomí.
Ve vztahu k ostatním mi asi nejvíce pomohlo začít přijímat zpětnou vazbu od kamarádů, kteří mi zrcadlili, že jim moje chování připadá někdy až moc ovlivňující. Dlouhou dobu jsem se v tomto ohledu před sebou úspěšně hájil argumentací typu: „Člověk se holt nezavděčí všem. Dělám to nejlepší, co můžu, a ještě se jim to nelíbí. Od většiny ze svého okolí přece dostávám pochvalnou odezvu, takže je vše v pořádku.“ Otevření se více respektující a kritické diskuzi bez lpění na původních přístupech může nastartovat ozdravný proces. Doporučuji také komunikovat s ostatními otázku, jestli se cítí naplnění z hlediska vlastní seberealizace, a dbát na to, aby každý dostal prostor a nikdo se necítil být zastíněný. To je možná někdy těžší práce, než zvládnout vše sám, ale věřím, že je to zdravější a udržitelnější cesta.
Nesnadné může být také pracovat s okolností, kdy hodně silnou autoritou působí někdo v našem okolí. To v nás může vyvolávat pocity nedůležitosti, kdy se jeví jako zbytečné vyslovovat svůj vlastní odlišný názor. Navenek se může zdát, že vše funguje dobře, ale ve skutečnosti v nás narůstá nespokojenost, která může vyústit třeba i odchodem z oddílu. Nenapadá mě ani tady jiná cesta, než poskytovat autentickou zpětnou vazbu a dávat najevo svůj postoj i za cenu nepříjemné konfrontace. To může vyžadovat velkou dávku odvahy a vlastního sebevědomí.
Za nejdůležitější klíč ke zdravému zacházení s autoritou považuji hlavně otevřenou komunikaci bez nátlaku a manipulace ve vztahu k sobě a svému okolí. Nevnímejme prosím autoritu jako přesvědčovací sílu. Chápejme její sílu více v ochotě a schopnosti naslouchat si a hledat společná řešení. Největší dar autority vnímám v její naprosté nenásilnosti, kterou hezky vystihuje filozofka Hannah Arendt: „Má-li být autorita vůbec definována, musí být v protikladu s donucováním násilím i k přesvědčování argumenty.“
