Anna Kašparová

V 17 přišla do koedukovaného oddílu, který teď vede. 2 roky vedla a úspěšně předala jeden dívčí.

Ano

Skautský oddíl je tu od toho, aby mladým lidem pomohl při nalézání jejich cesty ve světě. A ten svět je koedukovaný. Jsou v něm muži i ženy – společně. Drtivá většina kolektivů, do kterých naši členové přijdou, budou koedukované. A v každém z nich budou různí lidé zastávat různé role. Při společné výchově členům umožňujeme si je vyzkoušet. A žádnou z nich není třeba simulovat. Děti se učí přímou zkušeností a vedoucí jen usměrňují jejich spontánní počínání.

V našem oddíle je běžné povídat si vzájemně téměř o všem a s kýmkoliv. Díky značnému věkovému rozpětí a koedukaci zaznívá velké množství názorů a zkušeností. Mnohem pestřejších než při čistě holčičí/klučičí skupině. Zvláště ve skautském věku se začne prožívání hodně lišit, proto je důležité o každém z nich mluvit a konfrontovat ho s jinými. Když sdílíme oddílovou identitu, je pro nás jednodušší si různé úhly pohledu, rozpory a nedorozumění vysvětlit. Díky tomu umíme být všímavější a chápavější ke všem v našem okolí. 

V koedukovaném oddíle také poskytujeme větší výběr vzorů. Členové tak mohou snadněji přijmout své přednosti, které nesedí do tradičního pojetí muže/ženy, např. kluk s radostí vaří, zatímco holka nosí kulatinu na oheň. Pořád mají na očích, že nezáleží na naplnění univerzálního ideálu kluka/holky, ale spíše na tom, aby se člověk sám se sebou cítil dobře a byl dobrým kamarádem. Z vedoucích si berou, co jim osobně funguje. Členové tak dokážou sdílet své pocity, dobré i špatné, i když to není úplně „nejchlapáčtější“, stejně tak dokážou vydržet dost nepohody. Každý po svém, jak odkoukali od nás a od sebe navzájem. Nejde o vzory jen pro sebe, ale také pro své budoucí, i romantické, vztahy. Ty jsou nedílnou součástí našich životů. V koedukovaném oddíle mohou členové najít své platonické i opravdové lásky v lidech, které dobře znají, kterým na nich záleží, kteří k nim chovají dobře, kteří nejsou ani fyzicky ani psychicky dokonalí a nikdy nebudou.

Koedukace nám také pomáhá připravovat různorodý program. Všichni jsme ovlivněni stereotypy, o aktivitách přemýšlíme do určité míry jako o „klučíčích“ a „holčičích“. Když jsou společné, tak se i druhá skupina dostane k jejich vyzkoušení, protože aktivity děláme všichni všechny. 

100% společné dění u nás v oddíle už dlouho nemáme. Schůzky jsou oddělené, ojediněle i programy na táboře nebo výpravy. Pro některá témata nebo alespoň jejich představení považuji dělení za nezbytné. Avšak prožívání oddílového života by mělo být společné. Protože svět se na muže a ženy nedělí, on se z nich skládá. A kde jinde se na to připravit než v oddíle a jak jinak než vlastní zkušeností.

Rostislav Fojtík – Natan

Mnoho let vedl oddíl skautů, nyní se věnuje vlčatům a lektorování na ČK a VK.

Ne

Na otázku odpovídám, že to v některých případech smysl určitě má. Problém je spíše v tom, že se dnes stále častěji setkávám s názorem, že koedukace je ten nejvhodnější přístup a že nekoedukované oddíly jsou zastaralý koncept, který podporuje nevhodné stereotypy. Ty jsou rozšiřovány spíše špatným systémem výchovy a příkladem vedoucích. Viděl jsem nejeden koedukovaný oddíl, kde o sběr a zpracování dřeva se starali hlavně chlapci. Naopak většina aktivit kolem stravy byla v režii děvčat a žen. Není pro bourání stereotypů vhodnější nekoedukovaný oddíl, kde děti dělají všechny typy činnosti? Většina současných řízených výchovných aktivit dětí se děje v koedukovaných kolektivech. Čistě chlapecké nebo dívčí oddíly mohou ale snáze uspokojit odlišné potřeby obou skupin dětí.

Ve věku 11 až 15 let je vývoj chlapců a děvčat v mnoha ohledech rozdílný. Typické třináctileté děvče je obvykle dospívající slečna. Stejně starý chlapec je mnohdy pořád jen kluk. Chlapci a děvčata mají přes spoustu společných vlastností rozdílné touhy a zájmy. Dětské party bývají dost často nekoedukované. Chceme-li, aby skautská družina byla přirozené dětské partě co nejvíce podobná, měli bychom nabídnout i prostředí čistě chlapeckých a čistě dívčích družin. 

Nekoedukované družiny a oddíly nabízí v některých ohledech jednodušší organizaci, tu technickou i výchovnou. Dívčí kolektiv se od toho chlapeckého v mnoha ohledech liší a má jiný rytmus fungování. Pamatuji si na své první návštěvy na táboře dívčího oddílu našeho střediska. Jako člověk dlouhá léta pracující s chlapeckým oddílem jsem byl lehce v šoku, že vše je nějak pomalejší a „chaotičtější“ než jsem zvyklý. Pak jsem si uvědomil, že jsem u děvčat a ty mají trochu jiný způsob fungování. Následně jsem začal vnímat i pozitivní situace, které by u chlapců byly jen obtížně uskutečnitelné. Děvčata jsou například schopná si každý táborový den sednout na louku a dlouze si povídat. Chlapci takto tráví méně času a častěji než děvčata cítí potřebu se pořádně „vyřádit“. Možná to souvisí i se skutečností, že počet hyperaktivních hochů je větší než u děvčat. Některé výzkumy dokonce uvádějí, že poměr je až 9:1!

Dávat přednost nekoedukovaným družinám a oddílům neznamená zbytečně oddělovat chlapce a děvčata, ale nabídnout prostředí, které více odpovídá jejich odlišnostem. Hoši v našem oddíle mají rádi občasná společná setkání s dívčími oddíly. Je-li však akcí moc, začnou protestovat, protože se aktivity přizpůsobují děvčatům více, než se jim líbí, a chybí jim činnost, na kterou jsou zvyklí.