Zaplavila mě vlna úlevy, když jsem se dozvěděl, že mezi omezující pravidla proti šíření covidu−19 nepatří úplný zákaz vycházení ven a že na procházky do přírody pořád můžeme. Jsou to nyní dny (po vyhlášení nouzového stavu v ČR 12. března 2020) plné nezvyklé nejistoty, kdy se na nás hrnou ze všech sdělovacích prostředků nepříznivé zprávy z Itálie, Španělska či Francie, a panují obavy, že u nás průběh epidemie může být podobně dramatický. Hned druhý den ráno s vděkem využívám možnosti pohybu v přírodě a jdu si zaběhat. Přes roušku se dýchá hůře, ale v tomto okamžiku prožívám hlavně radost z toho, že vůbec můžu běžet ven. Jak rychle může něco doposud přirozeného přestat být samozřejmostí. Přebíhám přes ztichlou hlavní silnici, která touto dobou bývá plná troubících aut. Po přechodu spolu se mnou směle přehupkal zajíc. Hlavou mi kmitlo, že zatímco my lidé jsme po dlouhé době něčím vystrašení, příroda, po dlouhodobém útlaku a vyděšení ze zásahů nás lidí, teď možná konečně prožívá uvolňování restriktivních opatření.
Doběhl jsem pod kopec na louku, kde snad nemůžu nikoho ohrožovat potenciální nákazou. Sejmul jsem roušku a nadechl se z plných plic čerstvého chladného vzduchu. Stačil jsem sotva vydechnout a chvíli klidu přerušil rachotivý rychle se blížící zvuk. Po pěšině z kopce sjížděla rozjetá cyklistka. Zautomatizovaně jsem si natáhl roušku a uskočil z cesty. Bohužel zrovna na tu stranu, kterou mě slečna chtěla minout. Ucítil jsem náraz do boku. Dívka i s kolem spadla na zem. „Potřebuješ pomoct? Jsi v pořádku?” ptám se a zjišťuji, že mně se srážkou snad kromě modřiny nic nestalo. „Promiň já tě neviděla. Jo, díky, to bude snad dobrý,” říkala nejistě a zkoušela vstát. Při došlápnutí na levou nohu syknula bolestí. Možná má nohu zvrknutou, možná zlomenou? „Vážně nepotřebuješ pomoct? Máš něco s nohou?” ptám se znovu, když vidím, že noha v pořádku není. „Fakt ne, díky. Já to nějak zvládnu. To nic nebude.” Na chvíli se setkaly naše pohledy. Výraz očí se zintenzivňoval tím, že jiná část tváře vidět nebyla. Pochopil jsem, že slečna vnitřně bojuje s obavou, že bych ji mohl nakazit, a zároveň s tím, že pomoc asi potřebuje. Co teď? Zvláštní situace. Spatřujeme v sobě navzájem potenciálního přenašeče neznámého viru, kdy naše nakažení se může mít dalekosáhlé důsledky nejen pro nás, ale i další naše blízké. Co je v takové situaci pomoc, co je v takové situaci odvaha? Napadá mě v tu chvíli jedno řešení. „Rozumím. Dobře, tak zkus jít a jestli ti to nevadí, já půjdu kousek před tebou a když budeš potřebovat, řekni a já ti pomůžu.” Slečna zkouší, opírajíc se o svoje kolo, jít. Je vidět, že každé našlápnutí ji asi bolí. Po překonání zhruba 20 metrů za sebou slyším její hlas: „Mohl bys mi přeci jen pomoct? Já nechala doma mobil, mohla bych si od tebe zavolat?” Po stručném telefonátu pro dívku přijel autem její přítel, naložil kolo, poděkovali a odjeli. Možná domů nebo k lékaři. Stihnul jsem, když odjížděli, ještě jednou zahlédnout její pohled. Obava zmizela a jakoby se očima usmála. To ráno už jsem neběhal a jen za chůze zpracovával tuhle nevšední pomoc.
Tato situace mě podnítila k přemýšlení nad tím, že neobvyklé situace, které kolem šíření neznámého viru prožíváme, mohou představovat výzvu k určité revizi našeho vztahu k lidem a hodnotám. Význam a smysl hodnot pro mě zůstává stejný, jen cesta k jejich naplňování se možná změní. Ještě před týdnem bych asi ve výjevu, kdy před zraněnou kulhající dívkou někdo jde v 5metrovém odstupu, nenacházel projev lidství a snahy pomoci. Zamýšlím se nad třemi skautskými principy perspektivou dnešních okolností. Jak se asi změní náš vztah k zodpovědnosti k sobě, k druhým, k Bohu (k hodnotám, které nás přesahují)?
Myslím, že ve vztahu a k zodpovědnosti k sobě a druhým prožíváme tyto dny ojedinělou zkoušku. V mnoha případech teď čelíme situaci, kdy se svými nejbližšími (sami se sebou, s rodiči, sourozenci, partnery, dětmi) izolovaně trávíme skoro veškerý náš čas a naopak s jinými blízkými (prarodiči, kamarády z oddílu i odjinud, spolužáky) nyní osobní kontakt nemáme. Jsme omezeni také v běžných interakcích s kolemjdoucími, které neznáme.
Vnímám, že nám všechny tyto případy přináší možnost více si uvědomovat a prožívat důležitost našich vztahů (k sobě, k druhým) v našich životech. Situace se zraněnou slečnou na kole mě zase upozornila, jak obtížně se naplňuje mezilidská blízkost ve chvílích ovlivněných strachem. A současně jak důležité je právě v takových chvílích snahu o zachování lidské blízkosti nevzdávat.
Podobně cesty k hledání a naplňování hodnot – např. svobody, pravdy, lásky – se danými okolnostmi mohou měnit. Mohou být jiné a složitější, než jsme byli doposud zvyklí. Prožíváme dny, které jsou, myslím, náročné na kritické myšlení. Je nesnadné rozlišovat, co je pravdivé a prospěšné pro naše zdraví, co naopak může představovat zneužívání situace a ohrožování svobody. Tím více ostražitosti a pozornosti si možná v těchto situacích náš vztah k hodnotám zaslouží. Věřím, že když přijmeme současné nevšední okolnosti jako výzvu, můžeme tím své vztahy k sobě, k druhým a k hodnotám, kterým věříme, více poznat, prohloubit a posílit.
