Za posledních deset let vzrostl počet skautů a skautek v naší organizaci o polovinu. Je nás 68 tisíc, jsme jednou z nejrychleji rostoucích skautských organizací na světě – a stále přitom nezvládáme uspokojit poptávku společnosti, která by nám ráda svěřila dětí a mladých lidí ještě více.
Mnoho oddílů řeší převis zájmu stop stavem pro nováčky. Zájemci o skautskou činnost čekají, než se pro ně uvolní nějaké místo nebo než se kapacity místních středisek rozšíří. Tomu často brání chybějící klubovny a především chybějící vedoucí. Nedostatek vedoucích je pro nás čím dál palčivější a v oddílech a střediscích po celé zemi přemýšlíme, jakým způsobem mu nejlépe čelit.
Když jsme se do tohoto přemýšlení pustili v redakci, uvědomili jsme si, že nejde ani tak o jedno téma, jako spíše o komplexní výzvu, která prostupuje hned několika rovinami naší činnosti.
Tomu odpovídá i poněkud atypické zpracování tohoto čísla. Zatímco běžně v tomto časopise rozvíjíme poměrně jasně vymezená témata, tentokrát jsme se pustili do řešení výzvy, jejíž kořeny jsou rozvětvené napříč personalistikou, prací s dospívajícími, organizací oddílu a celkovou týmovou kulturou.
Jen málokdy totiž naše nesnáze vyřešíme, zabýváme-li se pouze nedostatkem samotným. Řešení výzev si od nás naopak žádá překonání dosavadních přístupů, pokud ty k úspěchu zatím nestačily. Potýkáme-li se s nedostatkem vedoucích delší dobu, potom nejspíš potřebujeme jít hlouběji a místo hledání rychlých náplastí začít hledat skutečné příčiny, z nichž nedostatek vedoucích coby pouhý důsledek vyvěrá.
O načrtnutí takových příčin a cest k jejich řešení jsme se pokusili na následujících stranách. V úvodní reportáži přibližujeme, jak výzvě čelí nejrůznější oddíly. Jejich zkušenosti jsme dali dohromady a rozpracovali je do čtyř linek, jež na straně 7 otevíráme mapou tématu.
Chceme vůbec růst?
Celá problematika rostoucího počtu členů nás kromě snah o zvládání růstu vrací k otázce, jak velkou organizací vůbec chceme být.
Setkávám se s názory, že přílišný růst skautingu škodí. Že nabíráním dalších a dalších dětí či dokonce dospělých snižujeme naši laťku. Že slevujeme z našich nároků a kvalita skautingu pak uvadá. Z protější strany pak občas může přicházet odmítavá reakce postavená na opačném přesvědčení, že čím víc nás bude, tím přece líp.
Přijde mi, že oba tyto pohledy míjejí podstatu věci. Ta se má totiž točit kolem jediné otázky, a sice, proč tu jako skautské hnutí vůbec jsme.
Odpověď na ni jsme si vepsali do bodu 1 našich stanov. Naším posláním je “podporovat rozvoj osobnosti mladých lidí; jejich duchovních, mravních, intelektuálních, sociálních a tělesných schopností tak, aby byli po celý život připraveni plnit povinnosti k nejvyšší Pravdě a Lásce; sobě samým; bližním, vlasti, celému lidskému společenství a přírodě”.
Naším úkolem je prorazit s tímto posláním co největší díru do světa. Nejsme tu od toho, abychom se pouzdřili do elitního klubu – a nejde ani o to, aby nás bylo za každou cenu co nejvíc. Hlavní je, abychom české společnosti přinášeli co největší pozitivní dopad ve smyslu poslání, které jsme si vytyčili.
Přeji nám, aby pro nás byl každý nový člen, jehož život se stává bohatším, každý nový vedoucí absolvující naše vzdělávání a každý oddíl žijící skautské hodnoty důvodem k radosti – a povzbuzením do dalšího prohlubování naší stopy ve světě.
