Vedu oddíl. Naberu spoustu vlčat, tucet nejvytrvalejších se stane skauty. Nejšikovnější z nich budou rádci. Jakmile složí zkoušku Tří orlích per, stávají se rovery a pomáhají mi s vedením oddílu. Připravují výpravy, celotáborovou hru, schůzky vlčat. Ten nejzodpovědnější se stává mým zástupcem, posílám ho na kurzy, stává se vůdcem. Po šesti letech nazrál správný čas a oddíl mu předávám.
Můj nástupce vede oddíl a koloběh začíná nanovo. Tak je to správně, tak by to mělo být, tak nás to učili. Vychovej si svého nástupce, jen ten, kdo vyrostl v oddíle od malička, může být hoden toho úkolu vést ho dál. Nikdy mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Vždyť jen ti, kdo jednou byli vlčaty, šestníky, skauty, rádci, rovery, mohou být opravdovými skauty. Nepotřebují se učit o skautování, o skautské výchovné metodě a principech, protože je prožili, mají je v sobě.
A pak se nám na vůdcovský lesní kurz přihlásili dva dospělí chlapi, kteří nikdy nebyli skauty, a přece se chtěli stát vůdci. Rozhodli se založit oddíl v nedaleké obci, kde skauti nebyli. Nejdřív jsem kroutil hlavou: jak by neskauti mohli založit a vést oddíl? Brzy jsem ale poznal, že to jsou skvělí lidé, v mnohém skautštější než já sám. Na podzim nám i se svými ženami složili do rukou slib a všichni čtyři úspěšně absolvovali vůdcovskou zkoušku. Oddíl se rozběhl a my po několika letech začali na čekatelských a vůdcovských kurzech vítat jejich odchovance, mezi nimi někdy i jejich vlastní děti. Pochopil jsem, že někdy to je zkrátka jinak, a nemusí to být nutně špatně. Vždyť otevřenost vůči lidem zvenčí a prostupnost organizace je jedna z věcí, která nás odlišuje od sekty.
O pár let později jsem se přestěhoval do malého města a pomohl při obnovení místního skautského oddílu, který tu naposledy fungoval v roce 1970 – po revoluci jej nikdo neobnovil. Až my před třemi lety. Sešli jsme se tu tři zkušení vůdci, každý z jiného koutu republiky, ale s řadou zářezů na pažbách našich vůdcovských pušek. Přípravy byly hotové raz dva, zbývala už jen drobnost – oddíl zaregistrovat. V historii spadal pod středisko v sousedním městě, proto jsme jej požádali, ať nás vezme pod svá křídla i nyní. Považoval jsem to za samozřejmost – tři zkušení a kvalifikovaní vůdci jsou přece zárukou dostatečné erudice, jistě nás vstřícně přivítají. Opět mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Jednání střediskové rady však nebylo tak hladké, jak jsem očekával. Ve vzduchu byla cítit nedůvěra, padaly otázky na naše porozumění skautským principům, na to, jak si představujeme skautování. Byla tu zjevná obava, že chod střediska narušíme, cítili jsme, že „lezeme do cizí party“, ve které nás nikdo nechce. Zachránil nás až moudrý vstup bývalého střediskového vedoucího, mentora a rádce v pozadí, který sám nerozhoduje a vidí věci s odstupem a z nadhledu. „Vždyť tu máme tři zkušené vůdce, kteří chtějí přivést do skautu spoustu holek a kluků, kteří by jinak skautovat nemohli. Copak jim v tom budeme bránit?“
Středisko nás nakonec přijalo a my jsme moc vděční, že nás podporuje. Bez jeho pomoci a zázemí bychom velmi těžko organizovali první tábory. Stále se postupně poznáváme a vztahy se budují jen pomalu – zvlášť, když jde o středisko v sousedním městě.
Já si díky těmto zkušenostem uvědomil, že skutečná otevřenost je obousměrná. Ve vztahu k lidem, kteří přicházejí k nám, se otevřenost projevuje zájmem o jejich osobnost, záliby, životní zkušenosti, postoje a názory. Otevřenost vyjadřuje také upřímná snaha poznávat je, vytvářet a budovat vztah, vzít je mezi sebe. Ve vztahu k lidem, ke kterým přicházíme my, se otevřenost projevuje pokorou a citlivostí k zaběhnutým pořádkům a vztahům v dané komunitě. Přijetí není automatické, žádá si čas a vzájemné poznání.
Náš mladý oddíl se hodně rozrostl a dnes do velké míry stojí na dospělých nováčcích – rodičích holek a kluků, kteří do oddílu chodí. Dva z nich kdysi dávno sami skautovali, ale dalších pět se skauty stává až nyní, v dospělosti. Každý z nich k nám přišel s jiným příběhem. S některými jsme si sedli hned, jiné blíže poznáváme teprve nyní. V každém případě ale díky naší i jejich otevřenosti u nás může skautovat už skoro 80 holek a kluků. K otevřenosti je třeba se propracovat, ale rozhodně se vyplatí.
