Na to jsme se zeptali v dubnové anketě některých vedoucích napříč organizací. Všichni se při tom mohli zamyslet nad vlastní personální situací a podělit se o své zkušenosti
Trpí nebo trpěl váš oddíl nedostatkem vedoucích a jak se to snažíte překonat? Přibližně tak zněla jedna z ústředních otázek ankety. „Trpí neustále, všichni vedoucí jsou na maximální kapacitě, všichni vedou schůzky a pravidelně výpravy. V blízké době není perspektiva, že vychováme další,“ odpověděl Špion, zástupce vedoucího oddílu Sršňů z Prahy. Rozhodně v tom není sám. S velkým vytížením se potýkají oddíly na mnoha místech republiky. „U nás je to (nedostatek vedoucích pro zajištění například akcí, pozn. red.) převládající tendence. Zatím jsme to vždycky nějak zalepili. Ale někdy horko těžko,“ říká k aktuální situaci u nich v oddíle Šeherezáda, zástupce kapitána přístavu RETRA z Brandýsa n. Labem.
Vedoucí oddílů a středisek plánují a řídí chod „celého skautského roku“. Potřebují dostatek vedoucích na výpravách, rádců na schůzkách, měli by sledovat vývoj svěřených dětí. Musejí zvládat administrativu, stíhat se vzdělávat, tmelit partu vedoucích, několik měsíců se věnovat táboru a tak dále. Někde to má na starosti jeden, někde jsou na to dva. Jinde mají štěstí a je jich třeba deset na jeden, byť veliký, oddíl. Vyvstává otázka, jak vhodně a efektivně rozdělit všechnu práci mezi vedoucí. Tak, aby se stihla a aby nic důležitého nebylo zanedbáno. Aby toho na nikoho nebylo moc a aby každý dělal to, v čem se alespoň trochu vidí a co dává smysl s ohledem na jeho věk a schopnosti.
Ačkoliv vedoucí oddílu i jeho zástupce dřou na 100 %, na všechno mnohdy nestačí. Logicky se nabízí předat část práce někomu dalšímu. Popsat ji, ohraničit úkol a svěřit oddílovému rádci nebo komukoliv jinému kompetentnímu. Jsou různé důvody, proč není komu. Všichni dělají na maximum, jako například u výše zmíněných Sršňů. Jak jenom si uvolnit ruce, komu svěřit vyúčtování výprav a středeční schůzku? „Snažíme se (delegovat), ale nad některými lidmi by musel člověk stát neustále, aby dokončili úkol a to bere nesmírné množství času a energie,“ líčí svou zkušenost Sníža, výchovná zpravodajka z Plzně. To je ostatně strašák všech, kteří delegují: obava, že to s úkolem dopadne špatně nebo „to nedopadne“ vůbec. Sníža z oddílu Ookenanis vnímá jako současný problém i to, že nemají dostatek rádců a na schůzkách tak často musí zaskakovat vedoucí. I Špion by uvítal do vedení posilu v podobě někoho, kdo by i jen občas mohl odvést družinovou schůzku.
Kdo zůstane po nás?
Nejobvyklejší skupinou pomocníků jsou mladí lidé z našich oddílů. Roveři a rangers, kterým je 15–20 let (pokud takové v oddíle nebo středisku vůbec máme) – naši přímí potenciální nástupci. Pokud takoví v oddíle aktuálně nejsou, jediná cesta, jak je získat, je jejich výchova od mladšího věku. A pak jejich udržení. Šance, že přijde celá skupina 15letých z vnějšího prostředí, je totiž mizivá. Proto je dobré myslet na to, aby dorůstající mladí chtěli se svými vrstevníky zůstat. O tom, jak toho docílili v Plzni, se podělil Marťan, vedoucí oddílu Jedenapadesátka. „Zásadní je, aby lidé v oddíle ve věku 15–20 let tvořili dobrou semknutou partu. To se nám naštěstí podařilo vypilovat již od skautského věku. Ale i přesto je třeba jim stále věnovat pozornost a ne na ně naložit vedení družin se slovy: ‚A teď pracujte.‘ Snažíme se i pro ně připravovat seberozvíjející i zábavný program. Stěžejní je podporovat tu partu a kamarádské vztahy mezi jejími členy, pak se v oddíle navzájem udrží,” píše Marťan a připouští, že kdyby on sám mohl udělat něco navíc, že by se jednoznačně víc soustředil na program pro tuto skupinu a nenechal je jen vést mladší děti. Právě proto oddílová rada delegovala péči o tuto dospívající skupinu na jednoho ze svých členů.
Jak nepřijít o mladé vedoucí? Jako dobrá cesta se jeví udržení rovnováhy mezi věnování se oddílovým povinnostem a programem vlastního seberozvoje. „Pokud mají roveři své vlastní vyžití, ale nemají své úkoly spojené s oddílem, jsou prý náchylnější k odchodu,“ míní Marťan. „Je důležité, aby měli nějakou činnost, ve které spatřují smysl. U nás dva roveři vedou skautské družiny, jeden pomáhá u smečky vlčat a jeden zajišťuje technické zázemí oddílu. Další dva žádnou obdobnou činnost nemají a cítíme, že i bez zázemí dobré party jsou oddílu trochu vzdáleni a do budoucna je můžeme ztratit.“
S neotřelým nápadem zaměřeným na udržení a seberozvoj rádců (který však dosud nebyl uveden v praxi), se nám svěřila Verča, vedoucí 23. smečky vlčat z Teplic: „Aktuálně pracuji s myšlenkou ‚rádcovské akademie‘, v níž by si rádci postupně prošli všemi oddíly ochotnými spolupracovat, v každém by byli třeba půl roku, aby neměli pocit, že uvízli u jednoho. Zároveň aby se naučili, že opustit oddíl není zrada. Kvůli tomuto bloku pak často odchází až ve chvíli, kdy už toho budou mít plné zuby. A vyhořelí už se zpátky nevrátí. Včasný oddech nebo změna prostředí by tomu mohla pomoct,“ domnívá se.
Zapojování mladších roverů – coby vedoucí síly – samozřejmě vyžaduje zvýšenou trpělivost. Platí zde dvojnásob, že se nedá počítat s tím, že bude každý z nich přistupovat k věcem jako my sami; že snad zastane práci jako zkušený vedoucí. Ale i to je součást skautské výchovy: předat odpovědnost bez ohledu na jistotu výsledku (uvážlivost je však pochopitelně vždy na místě). Ostatně, pokud mají roveři zůstat, musejí mít naši důvěru. Že zvládnou vést družinovou výpravu. Že půjdou příkladem mladším. Že připraví program k dané oblasti stezky a tak dále.
O tom, že mohou působit jako platní členové týmů, není pochyb. Ohnivák, vedoucí střediska Jožky Knappa z Plzně, říká roverech na středisku: „Někteří přebírají role vedoucích oddílu nebo jejich zástupců. Jiní se zapojují do přípravy tradičního závodu Malé mlsné opice pro světlušky a vlčata z celé Plzně, rádcovského kurzu nebo pomáhají s inventarizací majetku.“
Skauting i pro dospělé neskauty?
Ne každou činnost bychom však chtěli nebo mohli svěřit mladým roverům. Tím spíš, když je v oddíle zatím nemáme anebo když víme, jak důležité je, aby měli i svůj vlastní program. V takovém případě je dobré se poohlédnout po někom z okolí. V zaběhnutém středisku, okolo kterého žije vlastním životem širší komunita rodičů, přátel, bývalých členů, podporovatelů (viz článek Jak budovat společenství v únorovém vydání Skautského světa), nebude nejspíš o pomocníky nouze. Pokud však taková komunita teprve vzniká nebo ještě není, může být opravdu těžké sehnat správce klubovny, řidiče na převoz táborového materiálu, brigádníky na péči o pozemek, hospodáře, dva členy oddílové rady anebo nové rádce družiny.
V případě zapojení dobrovolníků zvnějšku hraje silnou roli mentální nastavení kolektivu, sdílené klima, aktuální společenské vazby a ochota vedoucích spolupracovat s externisty. Ne každý oddíl by přizval rodiče dětí k úkolům jako je péče o loděnici nebo stavba táborové kuchyně. Ne každý by do svých řad přijal vedoucího, se kterým předtím nevyrůstal v partě. „Jsme dost specifický, uzavřený, konzervativní oddíl i v rámci Junáka a střediska, těžko si dovedu představit nějakého neskauta, který by mezi nás zapadl. Člověk, který neprojde naším oddílem, nás většinou příliš nechápe,“ říká Marťan. Něco podobného zmiňuje i Bloncka, vedoucí oddílu Slunečnic z Olomouce, když říká, že u nich chybí vůle pro to zkusit v tomto směru něco nového. „Možná i strach z narušení jakés takés stability, kterou teď máme,“ dodává.
Jinak to vidí Štófi, vedoucí oddílu Letorost z Prahy 13, který má v týmu prvním rokem o sedm let staršího nováčka. Ten do oddílové rady zapadl výborně. „Obava, že nezapadne, se hned po první akci rozplynula. Navíc nám v jeho osobě přibyl do oddílu kytarista a muzikant, který nám chyběl, takže oddíl jeho příchodem posílil v oblasti, která nám dost zaostávala.“ O jeho ‚zaškolení‘ říká: „Věci se učil za pochodu, nejdřív sledoval náš program, pak jsme mu svěřovali část programů na schůzku. Myslím si, že po tom cca půl roce je schopen připravit celou schůzku sám,“ hodnotí. „Obecně si myslím, že je dobré dospělé nováčky přijímat. Tím, že jsou to lidé, kteří skautování nikdy nezažili, přinesou do oddílu úplně nový pohled a také novou energii. Když už nic jiného, člověka to donutí zamyslet se nad metodami, které používá, což není nikdy na škodu. My máme s integrací dospělého nováčka dobré zkušenosti, uvidíme co přinese první společný tábor,“ dodává.
Nechte rodiče dětí vyrůst ve skautu
I rodiče se samozřejmě mohou počítat mezi dospělé nováčky a mohou pomoct. Je to celkem běžný přístup řešení personálního nedostatku, zcela spontánní stav fungování v některých oddílech. Má to své limity, jak upozornila Myška ze střediska Stopaři Praha 8: „Bohužel je těžké navazovat spolupráci s rodičem, který má u nás dítě, protože sám chce, aby bylo samostatnější, tedy umělo fungovat bez jeho přítomnosti. A roli také hraje věkový rozdíl, který by sice nepůsobil problém mezi námi staršími vedoucími, zato mezi mladšími a méně jistými vedoucími ano.“
Ovšem praxe je samozřejmě nejrůznější a vesměs funguje. „Aktivně se zapojují do vedení; ačkoliv nejsou hlavními vedoucími, mají dětem co předat,“ hodnotí aktivní rodiče Šeherezáda, zástupkyně kapitána vodních skautů z Brandýsa nad Labem. Přístav se dlouhodobě potýká s nedostatkem mladších vedoucích na vedení schůzek i výprav, takže pomoc rodičů přichází vhod. „Jeden tatínek se nám nabídl s pomocí odvézt lodě na plachetní závody. My jsme mu nabídli možnost si zaplachtit. No a jemu se to natolik zalíbilo, že chtěl plachtit závodně, takže si musel zaplatit registraci, složit slib a dnes má už hotovou čekatelskou zkoušku.
Další maminka, kterou jsme „ulovili“ léta skautovala v jiném městě. Po přestěhování do našeho města začali její synové chodit do našeho přístavu a tak jsme s ní navázali kontakt. Nejprve nám začala pomáhat s účetnictvím, kterému rozumí, a když jsme se dostali do krize s nedostatkem vedoucích u jedné z posádek, tak se nabídla i tam,“ líčí Šeherezáda příběh „svých“ rodičů. Někteří z ostatních rodičů se zapojují do technických prací, například při péči o lodě nebo klubovnu. „Tuto zimu s námi dvě maminky jely na lyžařskou výpravu. Nedá se říct, že bychom někoho oslovovali cíleně. Ta spolupráce spíše vyplývá ze situace a momentálně máme už vypozorovanou skupinu rodičů, kteří se aktivně zapojují,“ pokračuje. Spolupráce může vyplynout spontánně z běžného hovoru nebo třeba cíleným dotazem zaslaným e-mailem či při společné akci. „Jeden víkend v roce sjíždíme vodu s rodiči a jednu klasickou výpravu máme otevřenou i pro hosty z řad rodičů, kteří nám na této akci pomáhají s vedením,“ píše k angažmá rodičů Verča, v jejímž oddíle mají aktivní tatínky ve vedení již několik let. Právě z podhoubí podobných akcí mohou přicházet nové nabídky pomoci a noví dobrovolníci. Navíc na pomoc s řadou věcí nejsou potřeba žádné zvláštní kvalifikace. „Mám pocit, že většinou stačí, aby byl člověk ochotný. Aby se chtěl zapojit. Pak se najdou lidé, kteří mu pomohou. Stačí malé pošťouchnutí, nějaká iniciativa,“ říká k tématu zapojení ostatních Ohnivák z Plzně.
Zapojení proškolených dospělých majících naši důvěru má i organizační výhodu. Na některých malých akcích mohou působit jako dospělý dozor. I nemožnost zajištění přítomnosti z řad dospělých vedoucích bývá někdy ohrožující pro uskutečnění akce, jak nám sdělují někteří vedoucí. „Vzpomínám na mnoho výprav, kam jsem já nebo druhá plnoletá musely nevyhnutelně jet, protože jsme byly jediné dospělé. Pokud bychom se rozhodly nejet nebo bychom z jakéhokoliv důvodu jet nemohly, akce by se neuskutečnila,“ napsala Sníža.
Ubrat plyn a s pokorou
Představme si oddíl o 30 dětech, který vedou 2 vedoucí, jedna studuje na vysokou školu a druhý pracuje. Mají k sobě ještě dva 15leté rádce. Dokud není více rukou na pomoc, je třeba se spokojit s tím, co je. Nemusí to znamenat žádnou katastrofu. Položme si otázky: je třeba mít každý rok připravenou celoroční hru? Je třeba mít etapovou hru na táboře jako hlavní program? Nestačí nám na výpravě většinu času jen pobývat v přírodě na místo sofistikovaných programů? Anebo jiné: musím tuto věc dělat já, nemohl by ji zastat někdo jiný? A pokud nikdo jiný není, je ta věc opravdu nutná?
Rozhodnutí něco nedělat nebo se zbavit nějaké povinnosti nám může pomoct usměrnit myšlenky k tomu, co nás zajímá, baví nebo nám přijde opravdu důležité. Jak praví Sníža: „Na prvním místě je: sám/a dělat práci v oddíle rád/a.“ Položme si otázku: co na vedení oddílu máme rádi a co při tom místo toho skutečně děláme? Odpovědi se pravděpodobně budou lišit, ale mohou vyústit v pozitivní změnu. Třeba v ukončení neužitečných aktivit, předání činností, rozhodnutí o tom najít si nástupce.
Závěrem
Stejně tak, jako je těžké lidi pro práci při vedení oddílu získat, je těžké si je i udržet. Musí jim být přínosná, přiměřená jejich dovednostem a musí jim především dávat smysl. To je samozřejmě těžké, když lidem ve vedení a potenciálním pomocníkům z pozice vedoucího nevyhnutelně nabízíte „krev, pot a slzy“, jak říká Bohouš, zástupce vedoucího střediska v Břeclavi. A jaký má recept na to, aby v tom s námi dospělí nováčci zůstali? „Z pohledu střediska: podpora, podpora, podpora a zase jen podpora. Zkrátka to, co středisko dělat má. Žádná administrativní zátěž a „sekýrování“ dozorem, ale lidský přístup plný respektu, pokory a úcty vůči tomu, co dělají,“ svěřuje.
