Vlasta Smolková – Gogo, RS Kojetín
Pro mě bylo dobrodružstvím všechno, co jsme s oddílem podnikali. Ať šlo o výpravy do lesů, spaní ve stanu, tábory, výpravy, hry v klubovně i mimo, tak jsem za dobrodružství považovala i nepopulární činnosti jako bylo zatápění v kamnech, řezání a sekání dřeva, i tu službu v kuchyni, na rozdíl od ostatních holek jsem četla místo dívčích románků knížky o zálesácích a indiánech. A správný zálesák se musí o sebe umět postarat. Největším dobrodružstvím pro mě byla zkouška Tří orlích per, hlavně noc o samotě v lese.
Těžko si už vybavím, na co jsem v deseti letech koukala v televizi, to, že jsem se svojí nejlepší kamarádkou málem podpálila kuchyň, si pamatuji dodnes. Neopakovatelné, nezapomenutelné zážitky mám ze skauta, a přála bych i dnešním dětem, aby prožily, to co my.
Pavel Kožený, klub kmene dospělých Pavouček IKTOMI, Praha
Dobrodružství je stav mysli, kdy si uvědomujeme, že o něco vážného jde. Takových situací jsem zažil mnoho na skautských výpravách a táborech nebo při roverských putováních. Pro nezúčastněného pozorovatele jsme byli pouze dětmi, které si hrají. My jsme ale zásluhou svých vedoucích prožívali napětí, s odvahou čelili překážkám a zažívali radost z jejich překonání. Když pozoruji své děti vracející se z oddílových výprav, vidím, že skauting je těchto dobrodružství stále plný. A to je dobře.
Petr Musílek – Pedro, 2. oddíl skautů, Žamberk
Když mně dáš takovou otázku, nejdřív ze všeho si vzpomenu na stavbu podsad na tábory. Bylo mně 10 let, když jsme si před táborem v roce 1969 museli sami vyrábět podsady. Probíhalo to tak, že bratři Pepík a Kim nechali přivézt na dvůr hromadu krajinek z pily, postavili první vzorovou podsadu a řekli nám: „Takhle budou vypadat vaše podsady, každá dvojice si ji musí postavit sama. Na tábor se odjíždí za 14 dní, tak s tím počítejte. A co si postavíte, pod tím budete spát.“ A taky to tak opravdu bylo! Zřejmě jsme z povzdálí byli kontrolováni, ale nějak veřejně – že bychom o tom věděli – určitě ne. Dodnes se divím, že jsme to ve svém věku zvládli a s těmito podsadami se jelo i na tábor v roce 1970. Bohužel tehdy na poslední…
Pravdou zůstává, že jsme si jich moc a moc vážili a úplně jinak jsme se k nim chovali! Nedej bože do nich přitlouct hřebík! Ani tříska se z nic nesměla ztratit! Ten pocit hrdosti i přes pálící dlaně od zadřených třísek bych dnešním dětem přál!
Ivo Brzobohatý – Ještěr, klub kmene dospělých Vrbovec, Brno
Měl jsem to štěstí, že jsem jako kluk v 70. letech vyrůstal v „post-skautském“ oddíle. Největším dobrodružstvím byly tábory a především vícedenní honba za pokladem, kdy družina vypadla z tábora. V 16 jsem z oddílu odešel. Prázdné místo vyplnil tramping. Parta stejně starých kamarádů, se kterými jsem prochodil spoustu míst se spacákem, plachtou a spoustou muziky.Současným mladým přeji co nejvíc dobrodružství jen se svými vrstevníky. Aby se nebáli primitivismu při pobytu v přírodě. Není zapotřebí snít o dalekých destinacích, stačí vyrazit bez těžkých zbytečností z domova. Dobrodružství již přijde samo.
