Stezka odvahy. Snad každý z nás si vzpomene, jak některou absolvoval. Napětí a odhodlání ve chvíli, kdy se na stezku odvážlivec vydává, by měl na jejím konci nahradit pocit vítězství nad pochybami a obavami. Jak ale zajistit, aby si některé děti jako nejsilnější zážitek z tábora neodvezly nepříjemné vzpomínky nebo trauma? Připravme stezku tak, aby se stala dobrodružnou součástí programu a nebyla předem zamýšlena jen jako bezúčelné strašení dětí.
Motiv stezky odvahy často souvisí s tématem celotáborové hry. Dětem můžeme vyprávět tajemný a poutavý příběh, ovšem ne hrůzostrašnou legendu, na základě které bychom se báli do temného lesa vyrazit sami. I zde platí, že „rybu chytáme na to, co chutná rybě, ne rybáři“. Zatímco skautům a skautkám můžeme servírovat akční zážitek, kde hlavním omezením je jejich (a naše) bezpečí, pro vlčata a světlušky může být silným a dostačujícím prožitkem i klidná noční procházka pod hvězdnou oblohou.
Dítě má mít také možnost volby a nesmí být k účasti nuceno. Příkazem „ty prostě půjdeš“ bychom dali najevo svou neochotu nebo neschopnost pokusit se dodat dítěti kuráže. Jak na to? Buďme příkladem. Třeba tím, že si vzpomeneme, jak jsme kdysi stáli na místě dítěte a přiblížíme mu, co jsme prožívali a jak jsme sami nad sebou zvítězili. Strach ze tmy a představa věcí, které se v ní mohou skrývat, je vlastní všem lidem. Nejen u dětí bývá zesílen různými vlivy jejich okolí a osobnostními rysy. Promluvme s nimi předem také o tom, že strach je přirozený pocit, který nás ale mnohdy omezuje negativně, a že cílem stezky odvahy je toto omezení překonat. Je důležité po dokončení stezky s dětmi rozebrat jejich konkrétní pocity a vjemy z jejího průběhu. Reflexe prožité zkušenosti umožní nám i dětem samotným lépe pochopit, co překonávání strachu obnáší.
Pozor, někteří organizátoři mohou být skrytě motivováni tím, že dětem připraví chvíle podobné vzpomínkám na některou stezku odvahy, kterou kdysi sami prošli, a pocit strachu byl tím jediným, co jim z ní utkvělo v paměti. To opravdu není dobrý přístup. Důrazně proto vymezíme, jak mají lidé na stanovištích ke své roli přistupovat, například divoké pronásledování dětí nadšeným hejkalem může skončit poraněním obou. Stačí, aby některý z účinkujících přestřelil s intenzitou hereckého výkonu a stezka odvahy se pro některé děti zvrhne v děsivý zážitek, který rozhodně nepřispěje k tomu, aby se učily pozitivně překonávat osobní hranice – naopak je může poškodit.
Na závěr několik praktických rad. Výběrem terénu můžeme předejít tomu, aby stezku odvahy zakončilo zranění v důsledku pádu ze srázu nebo celonoční pátrání po dítěti ztraceném v lese. Trasu vymezíme schůdnou cestou, kterou všichni dobře znají. Stanoviště rozmístíme „na doslech“. Táborníky o stezce odvahy předem informujeme, aby měli prostor se na ni připravit. Mohou být vybaveni píšťalkou a baterkou, ovšem s konkrétními instrukcemi pro případy použití. Kontrola, zda se děti neozbrojily nožem nebo utajenou kuličkovou pistolkou, je více než vhodná. Zda budou startovat jednotlivě, nebo ve dvojicích, je opět k úvaze – děti se mohou navzájem podpořit, stejně jako z legrace sabotovat průběh. Zapojit můžeme také externisty, které děti neznají – pomůže nám to předejít situacím, kdy nebojácný skaut prohlásí: „Jé, čus Tome, ty seš hustej bezhlavej rytíř…“
Největším testem statečnosti je pro každého překonávání každodenních výzev a vyrovnávání se z nezdary, stejně jako obrana před nadměrnou pýchou z osobních úspěchů. Ať je tedy vámi připravená stezka odvahy dětem životní průpravou, na kterou budou hrdě vzpomínat s pocitem, že když jí dokázali tenkrát na táboře projít, zvládnou vše, co jim život přinese.
