Pokud vás při pohledu do kalendáře na blížící se termín tábora jímá hrůza, zda stihnete připravit všechen program a vyrobit všechny rekvizity, nezoufejte. Zakladatelé skautingu pro takové chvíle prozíravě ukryli do naší výchovné metody hned několik záchranných balíčků s hotovým programem pro instantní použití.
Schovávají se za pojmy jako příroda nebo učení se zkušeností a ukazují nám, že tábor nemusí být rozplánovaný do poslední minuty jako divadelní představení po okraj napěchované jednotlivými dějstvími. Docela zajímavý je totiž sám o sobě.
Podíváme-li se, jak trávili léto průkopníci skautingu před stovkou let, stěží u nich najdeme kvanta programů servírovaných vedoucími dětem v rámci táborové hry, která zabírá téměř každou volnou chvíli. Jejich plán byl trošku jiný – prostě tábořili v přírodě a kupodivu je to bavilo jen tak.
Osobně mi taková představa dřív připadala absurdní. Hlavním prvkem tábora jsou přece celotáborovky, říkal jsem si, a jejich přípravě a vedení věnoval maximální energii i časovou dotaci. Celé dny jsme tak trávili v úžasných kostýmech a plnili propracované úkoly pojené promyšlenou zápletkou a zúčtované do ještě propracovanějšího bodování. Času na nějaký život kolem nebo zážitky, které přinese, zbývalo méně. Opravdové dobrodružství nám tak trošku utíkalo mezi prsty.
Nechali jsme se unést kouzlem celotáborových her a občas přes ně přestáváme vidět kontext, realitu. Jako by snad naše tábořiště a jeho okolí nenabízelo dostatek příležitostí pro bohatý program. Jako bychom si mysleli, že dnešním dětem nebudou aktivity bez hávu celotáborové soutěže dost dobré…
Že tomu tak vůbec být nemusí, jsme se mohli přesvědčit v únorovém čísle Skautingu, kde vyšla mimořádně inspirativní reportáž skautů z České Skalice. Ti na svém táboře zcela opustili bodování a táborovou hru a nenuceně se věnovali všemu, co jim přišlo zajímavé – učili se novým dovednostem, sportovali, podnikali výpravy, zakoušeli nové výzvy, tábořili. Výsledek mluvil sám za sebe, účastníci změnu vítali a byli vlastně šťastní, že se „konečně důležitým věcem nepletla do cesty žádná celotáborová hra“.
Nerad bych zde celotáborovky vykresloval jako něco špatného. Mohou mít v programu nepochybně své místo – tedy pokud je dokážeme uchopit tak, aby sloužily ony nám, a ne my jim. K tomu je především zapotřebí, aby takové místo bylo přiměřené a aby nepřehlušovalo náš hlavní program, totiž život skautského tábora. Vždyť právě ten označoval Robert Baden-Powell za nejvýznamnější část skautingu.
Nebojme se tak trošku ubrat. Povolme uzdu táborovému harmonogramu a vyčleňme víc prostoru pro spontánní aktivity. Pusťme se víc naplno do samotného táboření a pobytu v přírodě – možná nám čas strávený stavbou kuchyně a vařením v ní dá víc než kdejaká umělá hra. A konečně: hledejme příležitosti pro opravdová dobrodružství, ať už jde o puťák mimo tábor, společnou plavbu po řece nebo jen večerní koukání na hvězdy při usínání pod širákem. Umělé hry jsou skvělý doplněk, ale skutečnému táborovému dobrodružství v přírodě se stěží vyrovnají…
Rádi bychom vám v tomto čísle nabídli několik cest, jak lze nad dobrodružstvím přemýšlet. Každý máme vlastní zvyklosti a vlastní představy o oddílovém programu, všichni ale svým členům nějaké to dobrodružství slibujeme. Snad tak následující stránky přispějí k tomu, abychom tomuto očekávání uměli dostát a současně jej dovedli využít k naplňování našeho poslání. – S celou redakcí vám přejeme vydařené tábory a léto plné dobrodružných zážitků.
