Jak spolu mluvit

Ptám-li se dětí ve škole nebo na kurzu, co by nám pomohlo k tomu, abychom zvládli nějaký úkol příště splnit lépe nebo rychleji, dostávám často odpověď: Měli bychom spolu líp komunikovat! Jasně, ale co to znamená líp komunikovat? Hm…

Možná zkusme na začátku přemýšlení o tom, jak spolu mluvíme, pojmenovat problémy, na které při komunikaci narážíme:

1. Nerozumím ti. Z nějakých důvodů nerozumím tomu, co říkáš nebo děláš.
2. Nerozumíš mi. Něco říkám, ale mám pocit, že tomu nerozumíš.
3. Vadí mi, jak o mně mluvíš. Urazil jsi mě.

Seznam komunikačních potíží by jistě mohl být delší. Vybral jsem ty problémy, které považuji za základ, z nějž potom vychází další. Právě na tyto základní nesnáze se pokusím posvítit a nabídnout cestu, jak je řešit.

Před tím, než se do toho pustím, mám potřebu odpovědět si na otázku, co je vlastně komunikace. Profesor Steward L. Tubbs říká, že „komunikace je proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi“. Podle jiné definice jde o proces, jímž lidé předávají informaci, ideje, postoje a emoce druhým lidem. Pokud půjdeme pod povrch, zjistíme, že komunikace je ve své podstatě základním projevem vztahu dvou lidí. Její podoba do velké míry závisí na tom, jak vnímám druhého člověka. To, jak spolu komunikujeme, nějak ovlivňuje i naše vzájemné vztahy. A to je důležité si uvědomit. Pokud spolu chceme vytvářet vztahy postavené na vzájemném respektu a porozumění, pak musíme i v rámci komunikace posilovat respekt a snažit se dobře porozumět druhé straně, ale stejně tak i sobě. Cílem komunikace, ve smyslu, jak ji chápu, je dosáhnout vzájemného porozumění.

Jedno ze základních členění komunikace je na verbální a neverbální složku. Neverbální část je do určité míry automatická a nevědomá. Nějak se tváříme, gestikulujeme, sedíme a většinou nad tím ani moc nepřemýšlíme. U verbální složky si už daleko více dáváme pozor, co a jak řekneme – někdy více, někdy méně. Prostor nejdříve si utřídit myšlenky, zformulovat, co chceme říct, je ale nepochybně větší. A právě v těchto chvílích přemýšlíme, jak zařídit, aby naše slova někoho neurazila, nezranila, nenaštvala nebo nevyvolala zbytečný konflikt a nedorozumění. Zkrátka hledáme vhodnou formu pro nějaký obsah sdělení. Jak zajistit, aby byl záměr, se kterým něco říkám, naplněn a zároveň neměl na příjemce negativní účinek?

Nenásilná komunikace

Kniha o efektivní komunikaci mezi lidmi, zde především mezi dospělými. Směřuje ke vztahům založeným na úctě a spolupráci, pomáhá řešit konflikty či nedorozumění a překonávat navyklé vzorce při jednání s druhými. (Marshall Rosenberg, Portál, 2016.)

Potřeby a pocity

Řešením může být metoda tzv. nenásilné komunikace, s níž přišel v šedesátých letech minulého století americký psycholog Marshall Rosenberg. Nenásilná komunikace nás učí, jak mluvit o svých pocitech a potřebách tak, abychom si lépe rozuměli.

Pokud se snažíme něco pochopit, chceme zjistit, proč to tak je. Totéž platí v komunikaci: snažíme se odhalit, co je za tím. Prvním krokem k tomu je uvědomit si, že za projevy chování se ukrývá nějaká naše potřeba. A s potřebami se pojí i naše pocity. Jestliže se naučíme rozumět našim potřebám a pocitům, jsme na dobré cestě k tomu, abychom porozuměli i druhým. Miki Kasthan, známá učitelka nenásilné komunikace, nabízí tři předpoklady, ze kterých vychází nenásilná komunikace:

1. Lidé touží po stejných kvalitách, sdílejí stejné potřeby. Strategie, jimiž se snažíme tyto potřeby naplnit, se mohou lišit. Konflikt se objevuje na úrovni strategií, nikoliv na úrovni potřeb či kvalit.
2. Vše, co lidé dělají, jsou pokusy naplnit potřeby, pokusy prožívat kvality, po nichž touží. Tato snaha může být neuvědomovaná a k naplnění potřeby nakonec ani nemusí vést. K násilí v různé podobě se lidé uchylují, když nedokáží najít jiné způsoby, které by k tomuto naplnění vedly.
3. Pocity a emoce ukazují na to, zda prožíváme své potřeby jako naplněné, či nenaplněné. Prožíváme-li své potřeby jako naplněné, cítíme radost, vnitřní klid, vděčnost. Jestliže je prožíváme jako nenaplněné, cítíme smutek, hněv, nervozitu, rozladění atd.

Vraťme se k našim komunikačním problémům a podívejme se na ně optikou nenásilné komunikace.

Nerozumíme si

Co můžeme udělat s tím, že si nerozumíme? Naučit se rozlišovat mezi našimi pocity a skutečnými potřebami a pojmenovat je. Jak na to?

1. Popíšu, co pozoruji. Snažím se popisovat konkrétní chování. Zároveň se vyhýbám jakýmkoli soudům a hodnocení – jestli je to dobře, nebo špatně, moc, nebo málo atd. Příklad: „Domluvili jsme se, že mi v neděli pošleš e-mail s programem na víkendovku. Dneska je úterý a stále mi nic nepřišlo.“
2. Vyjádříme, jak se cítíme, když tuto situaci pozorujeme: „Jsem nervózní, když nemám program k dispozici dostatečně včas.“
3. Řekneme, jak se naše potřeby pojí s našimi pocity: „Potřebuji poslat program ostatním rádcům, aby k němu mohli sepsat připomínky a měli čas se s ním seznámit. Jsem nervózní z toho, že to nebudeme stíhat a nestihneme zajistit všechen materiál.“
4. Vyjádříme naše přání či prosbu. Zkusíme společně najít řešení: „Mohl bys mi ho prosím poslat ještě dnes? Co můžu udělat pro to, abychom to měli dnes hotové?“

Pokud někomu nerozumím, pak je proces velmi podobný. Snažím se vcítit do druhého a porozumět tomu, co pozoruje, co cítí a potřebuje – a prostřednictvím čtvrté složky potom otevřít společný prostor pro hledání řešení.

Vadí mi, jak o mně mluvíš

Je nám nepříjemné, když nás někdo soudí a hodnotí. Máme přirozenou potřebu se bránit, protože se s hodnocením často neztotožňujeme a nesouhlasíme s ním. Proto je důležité nehodnotit osobnost člověka, ale říkat, jak na mě působí jeho chování.

Mohu plně vyjádřit, co se mnou toto chování dělá, jaké emoce ve mně vzbuzuje, aniž bych se tím dotýkal druhého člověka. Zároveň to v sobě nemusím držet a tvářit se mile. Je to způsob, jak dát najevo, co si myslím, a přitom na nikoho neútočit.

Pokud řekneme: „Ty se pořád jenom válíš,“ jde o hodnocení osoby, zevšeobecnění – jako by to daná osoba dělala neustále (což nejspíš nebude pravda). Pozorování bez hodnocení oproti tomu může znít třeba takto: „Dnes jsi vylezl ze stanu až po poledním klidu.“

Konkrétní příklad: Na táboře začal polední klid, rádcové si vzali míč a šli hrát fotbal. Když za nimi přišli mladší kluci a chtěli se přidat, řekli jim, ať si jdou do tábora číst, že je polední klid. Šiška: „Viděl jsem, že jste si šli po obědě zahrát fotbal, a když se k vám chtěli připojit mladší kluci, tak přišli zpátky rozzlobení. Co se stalo?“ – popis pozorování, bez hodnocení Meloun: „Poslali jsme je do tábora, protože byl polední klid a mají být v táboře a odpočívat. A ne chodit za námi hrát fotbal!“ Šiška: „Když vidím, že zakazujete hrát klukům fotbal a vy ho dál hrajete, jsem rozladěný. Chci, aby pravidla, která platí v táboře, platila pro všechny stejně. Ať jsou to malí kluci, nebo vedoucí.“ – pojmenování toho, co mi vadí, pojmenování pocitů a svých potřeb Meloun: „To si nemůžeme zahrát fotbal? Vždyť nikoho nerušíme!“ Šiška: „To jsem neřekl. Když jste spolu a něco hrajete, tak mám radost, protože vidím, že vás to baví. Nelíbí se mi, když chcete po klucích, aby dodržovali polední klid, a sami ho nerespektujete. Chtěl bych, abychom šli klukům příkladem. Co tomu říkáte?“ – opětovné vysvětlení potřeby rovného přístupu, formulace přání Meloun: „Jo, chápu. Je blbý po nich chtít něco, co sami neděláme.“ Šiška: „S tím souhlasím. Co s tím můžeme udělat?“ – otevření prostoru pro řešení Meloun: „Půjdeme si zahrát večer, až bude volno. A můžeme vzít i mladý.“ – návrh řešení Šiška: „Bezva.“ – přijetí řešení druhou stranou

Na cestě za dobrými vztahy

Metoda nenásilné komunikace může být především v začátcích velmi těžká. Vyrůstáme ve světě, v němž je agresivní dorozumívání běžnou součástí života. Je opravdu obtížné opustit zažité způsoby reakcí a osvojit si nový způsob komunikace. Pro někoho může být složité se ve vzteku soustředit a přemýšlet nad tím, jaké věty říct. Pro někoho zase může být největší překážkou mluvit o sobě, svých pocitech, potřebách a přáních, protože na to možná nejsme zvyklí. Zároveň však může být výzvou vyzkoušet a zažít sám na sobě, jestli a jak tato cesta vůbec funguje.

Nenásilná komunikace je disciplína, která se nedá natrénovat za týden. Na začátku je dobré se na své reakce a zažitý způsob dorozumívání podívat z odstupu. Vybavit si sebe sama v situacích, kdy s někým vedeme rozhovor, a odpovědět si na otázku, jak mohou moje slova působit na druhého. Že je druhý člověk může vnímat jinak než já sám.

V praxi je potom dobré dát si čas a nespěchat s odpovědí. Nereagovat intuitivně hned, ale chvíli počkat a nechat si projít hlavou, co vlastně chci říct – nenechat se tolik ovládat emocemi. Respektive pojmenovat tu emoci, která mnou hýbe, a uvědomit si, že jsem pod jejím vlivem. Náročným úkolem je opustit hodnotící výrazy. Rozhovory kolem nás jsou plné různých hodnocení, kdy o lidech, věcech, událostech či situacích říkáme, že jsou dobré, ošklivé, normální, hrozné. To, že je my vnímáme nějakým způsobem, ovšem neznamená, že takové jsou. A to je to podstatné – oddělovat naše hodnocení od věci samotné. Často máme tendenci je spojovat, což může vést ke konfliktům a nedorozuměním. Pokud se ale budeme snažit méně mluvit o ostatních a více o sobě, pokud se naučíme mluvit o svých emocích a potřebách, potom věřím, že se to projeví i na kvalitě našich vztahů. Ať už v oddíle, nebo v osobním životě.