Den v táboře junáků

Jak nabídnout dětem táboření a udělat z něj hlavní program? Reportáž ze světa, kde oheň pod kotlíkem pohání skautskou výchovu

Jdu pastvinou podél bukového lesa, vzduchem voní tráva a chvílemi krouží dravci. Pod nohama se mi zvedá Šumava. Prožívám radost, jakou každé léto okusí tisíce z nás. Svět nechávám daleko za hlavou, kráčím letní krajinou, mířím k táboru… Napětí se ve mně mísí se zvědavostí, tábor to totiž není můj, nikoho v něm neznám. Už za chvíli mám odkrýt zvyky jednoho podivuhodného oddílu, pro jehož příběh jsem už osm hodin na cestě přes celou zemi. Zatím ale není nikde ani noha a vystačit si musím s instrukcí, že kdesi v těchto kopcích, protknutých německou hranicí, oddíl právě táboří.

„Pojď do lesů, postavíme si tam chýši, stany, čluny, budeme pozorovat ptáky a zvěř, sbírat lesní plodiny, na ohních připravovat si krásné pokrmy, za hvězdných večerů vyprávět si o všem krásném, co mladou duši zajímá, naslouchat budeme tajemné mluvě lesní noci a ráno probouzet se volni, šťastni a posíleni k novým radostem a hrám.“ Neposkočí vám při té představě srdce radostí?, ptá se zakladatel českého skautingu Antonín B. Svojsík, když těmito slovy uvádí svou útlou knihu Den v táboře junáků. Vydal ji roku 1913 coby svědectví o prvním českém skautském táboře a na příběhu jediného dne v ní ukazuje, jak takový tábor vypadal. Většinu programu tehdy vedle tělesných cvičení tvořilo samotné táboření – třináct kluků ve věku 11 až 18 let se o sebe prostě muselo celý měsíc postarat.

Od té doby se mnohé změnilo, den v táboře junáků dnes zpravidla vypadá jinak. Tábory máme kratší, o to však nabitější nejrůznějším programem. Samotné táboření ustoupilo do pozadí. Má dnes vůbec smysl trávit tolik času stavbou a provozem tábora? Může fungovat, když budeme chtít po dětech a dospívajících tolik práce? A bude to k něčemu dobré? Odpovědi jsem se vypravil hledat mezi skauty, kteří ve svých 11 letech ze surových krajinek vyrábějí vlastní podsadové stany, a jak se zdá, náramně je to baví. Následujícími řádky se vám pokusím přiblížit nejen jejich zkušenosti, ale zejména důležité výchovné souvislosti, které způsob táboření přináší a které stojí za to vzít v potaz, ať už se rozhodneme tábořit jakkoli. Jak tedy může den v táboře junáků 21. století také vypadat?

Kdesi na ostrově

V drobném údolí zaříznutém do lesního svahu překračuji úzkou lávku a vstupuji do tábora. Oči mi přelétnou od kuchyně až k podkově stanů na druhém konci, než si ale stačím cokoli víc prohlédnout, levici mi už svírá Čmelák, 24letý vedoucí 301. Sovího oddílu z pražských Vršovic. Jsme domluvení, že tu strávím den a noc, tak akorát pro nasátí atmosféry.

Tábořiště je docela malé. Zleva jej vymezuje kuchyně a dva sklady inventáře, dál pokračuje dřevištěm a vprostřed jej půlí jídelna. Za ní už v trávě stojí na 15 podsadových stanů s celtami volně zavěšenými do pyramidy pod dřevěnými áčky klenoucími se nad stany. Tu bydlí vlčata, naproti skauti, uprostřed náměstí se tyčí stožár se státní vlajkou. Na úplném konci pak zpoza stanů a keřů vykukují čtyři malá týpí, ve kterých spí roveři a vedení. Ze všech stran je tábor bezprostředně obklopen lesem, skoro tak dobře, že snad každému, kdo jej nehledá, zůstane při procházce okolím skryt. A jak mi k mému úžasu po chvíli ukazují domácí, celé tábořiště leží na malém ostrově, tvořeném rozvětveným potůčkem, jehož ramena vytvářejí přirozenou hranici, přes niž lze do tábora dorazit suchou nohou jedině po některé z lávek.

Celá tato scenérie vznikla v minulých týdnech pod rukama 13 vlčat, 9 skautů a 7 mladých vedoucích. Nejenom že si ji (stejně jako řada jiných oddílů) postavili na zelené louce; všechny stavby jsou zbudovány od nuly, z materiálu, jejž poskytl les. Z minulých let bylo přivezeno jen několik největších tyčí na lavičky a týpí, na veškeré vybavení pohodlně stačila jedna vlečka traktoru.

Táboření jako program

Soví oddíl je chlapecký, na táboře stráví přes čtyři týdny a většinu té doby věnuje samotnému táboření. Je za tím poměrně jednoduchá idea. Les zde není pouhou kulisou a provoz tábora není vnímán jako zdržování od programu, nýbrž jako program samotný. Vedoucí sem nejezdí uspořádat dětem divadelní představení, ale společně žít v přírodě.

Co na první pohled vypadá na pouhou tradici starých časů, mají dnešní vedoucí pečlivě promyšlené. Důraz na táboření sice vychází z minulých zvyků, v posledních desetiletích se však dramaticky proměnil. Vedoucí se nebojí oddíl předělávat a snaží se propojit dobré zkušenosti svých předchůdců s novými myšlenkami a trendy. Když se ptám Mata, bývalého vůdce, k čemu je dnešním teenagerům dobré, že si vyrobí vlastní stan, odpovídá příhodou: Jeden rok bydlel ve stanu s klukem, který svou práci odflákl a každý druhý den se mu uprostřed noci rozpadla postel, zatímco on sám spal jako král. Oba měli tehdy příležitost naplno prožít přirozené důsledky své činnosti (v dobrém i ve zlém) a učit se odpovědnosti za své fungování. Skautskou výchovnou metodu, vysvětluje Mat, můžeme uskutečňovat v různých hrách a programech, ale daleko jednodušeji to můžeme dělat přirozenou činností.

Z mnoha různých důvodů si dnes většina českých skautů a skautek své táborové postele sama nestaví. Vzácný čas tábora je vyhrazen jinému programu, děti často přijíždějí do hotového. Celodenní výrobu vlastního lůžka, na němž mohou několik týdnů spokojeně spát, nikdy nezažijí. Jejich tábory možná vynikají v jiných směrech a oni si z nich nepochybně odnášejí mnoho dobrého. Pro řadu oddílů je důraz na zapojení dětí do táboření normální; zdá se však, že jsou v menšině. Příklad Sovího oddílu nefiguruje v tomto článku pro srovnávání s ostatními a už vůbec ne jako jediná správná cesta. Můžeme se o něj ale opřít, chceme-li se na konkrétním příkladě podívat, kudy může smysluplná a funkční cesta vést. Může nám být inspirací či podnětem k zamyšlení pro naši vlastní praxi. Jeho vedoucí jsou přesvědčeni, že hra, kterou na šumavských loukách rozehrávají, není žádný skanzen, ale to nejlepší, co dovedou nabídnout dnešním mladým lidem do života. Chceme-li jí lépe porozumět, pojďme si ji přiblížit skrze deset praktických témat, s nimiž se den v takovém táboře potýká.

Volba místa

Potoční ostrov objevil Čmelák se svými skauty před pár měsíci, když se vypravil hledat pro letošní tábor příhodné místo. Jeho oddíl mění tábořiště po třech letech a zrovna letos přišel čas na změnu. První rok se vždy nese ve znamení obydlování nového světa, druhý rok probíhá více jiného programu a třetí rok, když už si na novou louku všichni přivykli, oddíl prozkoumává široké okolí. Najít klukům dobré místo je pro Čmeláka jedním z nejdůležitějších úkolů. Musí být dostatečně vzdálené od civilizace, spíše uzavřené a schopné vytvořit jim na pár týdnů vlastní mikrosvět. Je potřeba, aby na něm bylo všechno blízko, aby nechyběl potok a přímý přístup do lesa, který není vyčištěný od suchých stromků. To všechno dohromady vytváří ideální podmínky hladkému provozu, novým příležitostem a zážitkům.

Klíčové je samozřejmě kouzlo přírody, jaké dané prostředí nabízí. Život na táboře pomáhá dětem budovat vztah k místu, účastníci se tu učí poznávat, jak se s přírodou navzájem ovlivňují. Spolutvoří se zde jejich budoucí vztah k životnímu prostředí. Ve volbě místa je třeba zohlednit více kritérií, ta výchovná a estetická mezi nimi ale hrají důležitou roli. Prožitek z místa a krajiny je umocněn, dostane-li svůj prostor v programu a je-li mu věnována péče po celou dobu. Skauti a skautky pak nejedou do lesa na návštěvu, ale učí se v krajině žít.

Skautská metoda: Příroda – pobyt v přírodě tvoří jeden z bodů naší výchovné metody. Hluboký prožitek z vnímání a zkoumání krajiny je zdrojem citového a duchovního rozvoje. Představuje neodmyslitelný základ skautingu, zvlášť na táboře, kde s ní můžeme splynout nejvíce.

Tip na článek: Krajina jako místo pro skauting – o jedinečnosti míst a jejich využití v táborovém programu (Skauting, únor 2017).

Stavba tábora

Procházím se ostrovem a nechávám si vyprávět, jak vypadalo jeho osídlování. Zažil jsem už mnoho staveb táborů, je mi ale jasné, že tohle bude jiné kafe; vždyť samotní skauti vtipkují, že jsou přece stavební oddíl… Vše začalo koncem června, když na místo dorazil Čmelák se šesti staršími skauty a pustili se do přípravných prací. Co lze dnes nazývat tábořištěm, bylo ještě před měsícem džunglí dvoumetrových trav a bodláčí, jejichž kosení obyčejnou kosou trvalo celé tři první dny. Předsunutá četa se zároveň chopila těžby dřeva a pro účely táborových staveb pokácela na 100 suchých smrků (po domluvě s majitelem). Z nedaleké pily pak byly přivezeny koupené krajinky (odřezky stromů z výroby trámů), které brzy poslouží jako základ podsadových stanů.

Po pěti dnech přípravných prací přijíždějí ostatní skauti, zatím bez vlčat, a začíná samotná stavba. Základem všeho je konstrukce kozy na řezání dřeva, se kterou jde práce od ruky. Jako první kolem rostou rošt na vaření, latrína a zastřešená jídelna, pod kterou se lze schovat před deštěm. S těmito stavbami je tábor venku z improvizovaných podmínek a další práce se rozjíždějí naplno. Mnoho dřeva polyká kuchyně, skauti tyčí mostky a pomalu se pouštějí do budování vlastních stanů. Stavba toho všeho trvá celý další týden. Nakonec dorazí vlčata (zapojená jen do jednoduchých úkolů, výroby poliček apod.), tábor se přehoupne do rytmu denního řádu a po dvou týdnech od prvního mávnutí kosou je symbolicky zahájen.

Za důležité Čmelák považuje, že vlastní tábor je s celým budováním plynule propojen. Nemá moc pochopení pro oddíly, které vyrážejí stavět předem a mezi tím se vracejí domů. Obývat tábořiště je dle jeho mínění nejlepší nepřetržitě od začátku až do konce. Když traktor vyhodí těch pár kluků se všemi věcmi na nepokosené louce, otočí se a odjede, kluci vědí, že jsou doopravdy odkázáni jen sami na sebe.

Soví tábory mají pokaždé jinou architekturu. Rozmístění stanů a dalších prvků je věcí tvořivosti a sladění s tvarováním krajiny. Co však zůstává, je snaha o lehkost a jednoduchost. Stavby jsou vzdušné, žádné těžké hangáry, jen lehká stříška a uzoučká lávka propojené s okolím.

Odstupňování věkových kategorií se projevuje ve způsobu táboření a stavby. Vlčata mají menší stany než skauti, široké namísto dvou metrů jen 180 cm. Hodí se to i prakticky, neboť dvoumetrové krajinky s poškozenými konci od hřebíků lze narok seříznout a použít pro stany vlčat. Skauti si staví celé stany sami a když dorostou do roverského věku a podsady jim začnou být malé a okoukané, čeká je nová výzva: ušít si vlastní týpí. Čtete správně, roveři táboří v týpí teprve tehdy, až ve dvojici či trojici nějaké malé ušijí. Dřou se na něm doma po několik víkendů, o to větší vztah pak ale k vlastnímu obydlí mají, zvlášť po letech, kdy jako ostřílení vedoucí přijíždějí vztyčit indiánský stan, který šili, když jim bylo šestnáct.

Aby si ze stavby každý odnesl co nejvíc, je potřeba účastníky podpořit v učení. Soví oddíl sice podobně táboří už celá desetiletí, dnešní vedoucí do něj ale vnáší nové způsoby organizace, směřující k osobnímu rozvoji. Práce probíhá ve věkově smíšených skupinách, vlčata se učí od starších skautů, kteří jednotlivé úkoly řídí. Nově bylo zavedeno, že s každým týmem vedoucí domlouvá časový plán dané stavby a následně společně hodnotí, jak se jej daří plnit a jaké si odnést ponaučení. Tradiční táboření se tak propojuje s promyšlenými pedagogickými metodami. Skauti se učí řemeslům, stejně jako měkkým manažerským dovednostem.

Nikde není psáno, že by ostatní oddíly ve svém pojetí táborových staveb musely kopírovat soví příklad. Dobrých cest jistě existuje celá řada, jedni milují vůni krajinek, zatímco druzí dávají přednost louce plné týpí. Podstatné je, aby nás táboření bavilo a něco nám přinášelo. Staveb, které na táboře opravdu nezbytně musí být, není mnoho. Soví oddíl třeba letos nepostavil žádnou bránu; nebyl důvod, tábor nemusí mít bránu a kluci si dost užili jiných staveb. Budování tábora vlastníma rukama nesmí být na sílu. Kdo chce začít, může postupně. Přijdou-li členové stavění na chuť, třeba jednou dostanou podobně šílený nápad jako letos soví starší skauti: příští rok chtějí na tábor sami dojet ještě o týden dřív a budovat, co je napadne.

Tip na článek: Tábor vlastníma rukama – podrobnější sonda do stavby tábora, plná dalších tipů na zapojení dětí (Skauting, červen 2015).

Kuchyně, zásobování a vaření

Na kraji kuchyně, dost blízko všem pracovním stolům, ale pořád bezpečně daleko, hoří oheň. Vyvýšen je konstrukcí ze dřeva a hlíny, překryt je železným roštem, na němž bublají hrnce. Okolo stojí náhodná sešlost kluků, kteří zrovna vaří nebo se jen k večeru přišli zahřát.

Zdejší kuchyně prochází v průběhu tábora dynamickou proměnou. Na začátku přežívá v polních podmínkách, vaří v ní kuchař, zatímco je kuchyně teprve stavěna. Jakmile stojí celá, začíná se v ní upevňovat stabilní chod a všichni přítomní se učí bezproblémovému provozu. Teprve až jej dostanou pod kůži, někdy v půlce tábora, přichází čas na náročná jídla a experimenty. Kluci se pouštějí do velkých projektů, vaří třeba svíčkovou s domácími knedlíky. A protože je kuchyně už zaběhlá, mohou se plně soustředit na pracné kulinářské umění.

Do vaření můžeme zapojit děti v každém věku. Předškoláky jako drobné pomocníky; světluškám a vlčatům svěříme různé krájení a menší pokrmy pod dohledem vedoucích; skautům a skautkám můžeme samostatně svěřit celá velká jídla. Snad nikde jinde v celém táboře se děti nenaučí tolik jako v kuchyni. Trénují dovednosti od udržování ohně až po plánování času. Zvlášť ve skautském věku se učí samostatnosti, týmové spolupráci, drobnému projektovému řízení. Odnášejí si poznání, že když chtějí, dokážou zorganizovat a uvařit jídlo pro celý tábor, dokážou se o sebe postarat. Kuchyně je tím nejlepším místem k naplňování skautské výchovné metody a není tak dobrou zprávou, kolik oddílů do ní dnes své členy pomalu ani nepustí a pod nos jim servíruje hotové jídlo. Vedoucí se možná bojí, že se děti pořežou nebo že se oběd nestihne a program nabere skluz. Ovšem nejsou to přesně ty chyby, které naši členové potřebují zažít a překonat? Je snad cílem tábora včas se nakrmit a honem běžet na táborovou hru? Zpožděné jídlo je důležitou událostí pro učení a stojí za to skautům vaření svěřit i s vědomím, že se občas zdrží. Na sovím táboře řídí kuchyni jako celek vždy někdo z vedoucích, ovšem snídaně a některá další jídla připravují družiny zcela nezávisle. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že když dobře fungujícím družinám vysvětlíme recept a vše potřebné, zvládnou pod vedením svého rádce samostatně uvařit téměř jakékoli táborové jídlo, aniž bychom jim v kuchyni museli překážet. Důležité je pak společně reflektovat, jak se práce dařila.

Od stravování je nakonec neodmyslitelná otázka zásobování vodou a potravinami. Ostrovní tábor ve své blízkosti žádný zdroj pitné vody nemá a kluci pro ni jezdí každý den s vozíkem 1‚5 kilometru daleko. Co by pro jiné byla komplikace, vnímá Čmelák jako výhodu. Služba si musí včas naplánovat, kdy pro vodu vyrazit; když si to nepohlídá, neuvaří oběd. Podobně se v dřívějších letech dovážely i potraviny a oddíl neměl na táboře žádné auto. Tahle cesta se ale ukázala jako příliš náročná, na nákup do civilizace tedy dnes jezdí jednou za pár dní vedoucí. Jejich auto však parkuje u lesa za táborem, do kterého jsou nakonec potraviny převáženy starým dobrým vozíkem, aby nebyla narušena táborová atmosféra.

Skautská metoda: Učení se zkušeností – při stavbě i v kuchyni můžeme děti naučit nejen mnoha dovednostem, ale též formovat jejich chování skrze přirozené důsledky. Úspěchy a nezdary jsou odměněny či potrestány zcela přirozeně, dobrým obědem a křivou postelí.

Tip na články: Skauting na téma „Jídlo“ – metodika výchovy vařením, návod na sestavení jídelníčku a celá řada dalších námětů (Skauting, prosinec 2017).

Služby a zapojení dětí

Ústředním prvkem zapojení kluků a holek do provozu tábora je zpravidla služba. Soví oddíl se při ní dělí do tří skupin (namíchaných napříč družinami), které se každý den střídají. Služby pracují v kuchyni, jezdí pro vodu, starají se o celý tábor a v noci jej hlídají.

Služba může fungovat i mnoha jinými způsoby (jednotlivé družiny se například mohou točit v různých činnostech a dělit se o práci každý den), podstatné ale je, aby si svou práci mohli děti a dospívající řídit sami. Nenajímáme je do služby jako držáky lopat a seker, které budeme neustále úkolovat. Služba by měla nést odpovědnost za své povinnosti co nejvíc samostatně.

Vhodným okamžikem kontroly a zhodnocení práce je moment předání služby, jemuž bychom měli věnovat náležitou péči. V prvé řadě se hodí, aby se nová služba přesvědčila, že je vše v takovém stavu, v jakém to hodlá převzít. Současně je dobré se službou reflektovat proběhlý den, vyříkat si případné neshody, ohodnotit úspěchy a odnést si ponaučení z chyb. Aby na to byl prostor, nabízí se takovému reflektivnímu rituálu přiřadit pevné místo v denním harmonogramu, stačit bude třeba 15 minut.

Přestože můžeme službě svěřit velký kus odpovědnosti, těžko bude sama řídit vše, co je na táboře potřeba. Soví oddíl si za tím účelem volí táborového rádce z řad mladších roverů, který trvale řídí chod dne, soustředí veškeré provozní informace a celkově reprezentuje táborový systém. Na jiných táborech se v takové roli často střídají jednotliví vedoucí či rádci, případně je řešena ještě trochu jinak. Podstatné ale je, aby hladký chod času v táboře řídil někdo jiný než vůdce tábora. Ten potřebuje volné ruce pro svou lídrovskou roli, práci s lidmi a řešení nečekaných situací.

Smyslem zapojení dětí do chodu tábora je vedle rozvoje praktických dovedností ještě něco hlubšího. Pracují-li několik týdnů na společném díle, ujímají se oprav rozbitých věcí apod., pak se učí určité starostlivosti o prostředí, ve kterém žijí. Na táboře se v takovou chvíli neodehrává nic menšího než výchova k aktivnímu občanství. Kluci na sovím táboře u jídla vymýšlejí, co by kolem sebe ještě mohli vylepšit; přijímají na chvíli odpovědnost za společenství a jejich vedoucí věří, že by jim to mohlo vydržet po zbytek života.

Skautská metoda: Družinový systém – dobře fungující družiny jsou hladkému chodu tábora velkou oporou. Pro kluky a holky jsou přirozeným týmem. Jejich rádci a rádkyně řídí práci a pomáhají vedoucím postarat se o potřeby všech účastníků, které jeden vůdce jen těžko stihne sledovat.

Délka tábora

Za táhlých tónů kytary se probouzím pod širým nebem. Je ráno, spacák mám orosený, slunce již naplno proniklo mezi stany. Utíká minuta za minutou a já se jich nemohu nabažit, kolem vládne klid. Užívám si své jediné ráno na tom podivuhodném ostrově a přemýšlím, jaké to je, prožít jich tady třicet v kuse.

Než za pár hodin odejdu, čeká nás povídání o nejtěžší výzvě, které Soví oddíl čelí. Je zřejmé, že stavba tábora a výroba stanů od nuly, celá ta pohoda zdejší ranní scenérie, vyžaduje čas. A aby zde mohli kluci strávit celý měsíc, musí za to zaplatit určitou cenu.

Čmelák přiznává, že je to občas velký boj. Vedoucí čelí tlaku rodičů, kteří se zajímají, jestli je opravdu tak dlouhý tábor nutný. V oddíle vydrží jen ti, kdo si mohou tak rozsáhlé dobrodružství časově dovolit. Vedení nechce uhýbat a oddílu proto vládnou striktní pravidla: všichni musí jet na celý tábor (možné jsou jen několikadenní výjimky), vedoucí totiž ze zkušenosti vědí, že větší výkyvy by narušily skupinu. Ovšem měsíc prázdnin je problém i pro ně samotné – kdopracuje, těžko si vezme měsíční dovolenou. Někteří vedoucí se tak na táboře musejí střídat a vedení tvoří prakticky samí středoškoláci a vysokoškoláci.

Přes všechny těžkosti je oddíl přesvědčený, že doba tábora mu za tuhle cenu stojí. Bývalý vůdce Mat tvrdí, že za tři týdny by tábor prostě nestihli. Ostatně si to před pár lety vyzkoušeli a uspořádali třítýdenní tábor dohromady s holkama. Byla to sice zajímavá zkušenost, ale rozhodli se zůstat u čtyř týdnů.

Na měsíčním táboře člověk nemusí nikam spěchat. Může si dovolit mnoho programu, může si dovolit mnoho volna a především si může dovolit měnit plán podle potřeby. Před pár lety Sovám na stavěčce šíleně pršelo, hromada věcí ležela dva dny v bahně na půl cesty k louce a celá stavba se o pár dní zpozdila. Na dvoutýdenním táboře si něco takového nemůžeme dovolit, tady to bylo úplně v pohodě. Čas zde běží jinak a táborový prožitek se zařezává hlouběji.

Pro mnoho z nás je měsíční tábor holou utopií, nápadem z říše snů, zcela mimo reálné možnosti. Příklad 301. oddílu ukazuje, že to jde, že je to náročné, ovšem nesmírně cenné. Délku tábora si ne vždy můžeme určit dle vlastních přání, stojí ale za to snažit se, aby byl co nejdelší a my jsme na něm mohli prožít opravdový kus táboření.

Další táborový program

Zazní signál a kluci se scházejí k nové etapě. Možná se v ní budou šermovat podobně jako včera. Pokud jste mysleli, že na tomhle táboře se pouze staví, vaří a pere, je třeba připomenout, že kdesi uprostřed dlouhého měsíce své místo zaujímají dva týdny běžného programu.

Jejich součástí je též celotáborová hra na motivy raného středověku, jejíž etapy probíhají během oněch dvou týdnů téměř každý den. Vedoucím hra přijde jako dobré zpestření tábora, nechtějí ale, aby v něm hrála hlavní roli. Téma celotáborovky volí pokaždé tak, aby se k táboru hodilo, třeba svou blízkostí přírodě, objevitelským duchem či obyčejnými dětskými kratochvílemi (naopak různé sci-fi či holywoodské motivy si na táboře představit neumějí). Každý rok se vrací debata, jestli táborovou hru vůbec dělat a zda ji nezrušit úplně. Tábor je totiž, světe div se, docela úplný i bez ní. Když to s ní někdo přežene, dovede celotáborovka zastínit samotné táboření a odsunout jej na druhou kolej. Pokud se ji ale daří držet v roli milého doplňku (a netrávíme kopce času přípravou kostýmů, cvičením scének a podobnými patáliemi, kvůli kterým pak nemáme čas na děti a táborový život), nemusí být na škodu.

Táborová hra je na sovím táboře jen jednou z několika programových linek. Vedle ní probíhají též pravidelné sporty a sportovní hry a navíc dvě speciální linie – Projekty, v rámci kterých každý účastník rozvíjí během tábora osobní projekt (např. vyřezávání) a Mistři, kdy každý připravuje druhým 20minutové dílny něčeho, v čem je dobrý.

Nejrůznější programy, včetně plnění stezky a odborek, mají na táboře nepochybně své místo. Sovy se je snaží zařazovat spíše přirozeně, bez nutnosti balit je do umělých hávů všudypřítomných symbolických rámců, soutěží či bodování. Soutěživost z jejich táborů vymizela samovolně. Ukázala se jako slepá cesta, kluci o ni přestali stát a měli tendenci spíš spolupracovat. Jednotlivé soutěživé hry je občas fajn zařadit; dělat z celého tábora soutěž už ale Sovy nechtějí. Bodování bylo zrušeno úplně – motivace umělými odměnami a tresty je pro děti spíš škodlivá a daleko víc jim prospějeme, snažíme-li se kultivovat jejich chování skrze popisované přirozené důsledky. Odstranění umělých systémů má pro soví vedení jeden podstatný důsledek – žádá si od nich věnovat klukům více vlastní pozornosti.

Skautská metoda: Symbolický rámec – k dětem je třeba hovořit jazykem, kterému rozumí, neznamená to ale nahrazovat přirozené příběhy těmi umělými. Skrze jemnou symboliku, hry a reálné příběhy spíš můžeme mládeži přibližovat hodnoty, z nichž skauting vychází.

Tip na článek: Od táboření k počítačové hře a zase zpět – úvaha o táborových hrách, symbolických rámcích a přirozenosti na táboře (Skauting, červen 2018).

Tip na článek: Potrestáni odměnou – proč a jak zrušit bodování a nahradit odměny a tresty rozvíjením vnitřní motivace a samostatnosti (Skauting, září 2017).

Svoboda a volný čas

Je sice teprve před obědem, ovšem dění v táboře připomíná polední klid. Pár skautů sedí kolem stolu a na něčem pracuje, vůdce Čmelák tiše plánuje další program. Na stole leží obrovský papír s nákresem ostrova a nejbližšího okolí, do něhož kluci zakreslují, co kde roste, žije či bzučí. Tu jsou slyšet kachny, tu cvrčci, u potoka rostou olše, všude kolem různé druhy trav. Stromy u tůňky jsou ohlodané bobrem, který opodál postavil hráz. V potoce plavou raci, nedaleko od nich právě něco samostatně kutí vlčata. A Píst, jeden ze skautů, zrovna kreslí, jak bude vypadat velký dřevěný gril, jejž po mém odjezdu postaví.

Jednou z největších chyb, které můžeme udělat při plánování tábora, je vyplnit každou chvíli času nějakým organizovaným programem. Nejcennější zážitky často vznikají zcela samovolně, stejně jako se děti mnohému naučí volnou hrou, nikým neřízeným objevováním a vlastním dobrodružstvím. Dnešní dětství není tak bohaté na volné běhání po venku, jako bylo dětství našich rodičů a prarodičů. O to víc může být pro kluky a holky tábor místem svobody – prostředím, které je nachystáno k uskutečnění nápadů, jež přinese den.

Když Sovy jedou na tábor, o plánu programu mají jen rámcovou představu. Vědí, co chtějí dělat, ale nechávají si dost svobody pro to, co teprve chtít budou. Takový přístup má ještě jednu skrytou, ovšem zásadní výhodu. Příprava tábora není příliš náročná. Když nechystáme složité rekvizity a neplánujeme každou hodinu, můžeme víc času naplno prožít v přírodě, místo abychom jej ztráceli doma. Dlouhý tábor najednou není tak časově nákladný, jak by se mohlo zdát.

Skautská metoda: Program osobního růstu – skauting usiluje nejen o přitažlivý program; podporuje i všestranný individuální rozvoj každého člena založený na jeho vnitřní motivaci a její podpoře. Volný čas, třeba v kombinaci s osobními projekty či plněním odborek, je tomu dobrou příležitostí.

Tip na článek: Tábor bez bodování a táborové hry – zkušenosti z České Skalice na zapojení dětí do volných programů a dílen namísto celotáborovky (Skauting, únor 2017).

Složení účastníků

Je čas přerušit pohodu kolem stolu a položit Čmelákovi a jeho klukům jednu z nejtěžších otázek: umí si představit, že by tohle celé prožívali s holkama?

Jejich sesterský dívčí oddíl jezdí na tři týdny a když jednou zkusili jet dohromady, tábor měl úplně jinou atmosféru. Ne snad, že by holky neuměly tábořit; smíšený kolektiv se jen prostě chová jinak. Téma je pro oddíl stále aktuální a zrovna letos jej v oddílové radě hodně diskutovali. Někteří vedoucí by společný tábor rádi zopakovali, vnímají ho jako výzvu překročit komfortní zónu, kterou nyní na ostrově vytvářejí. Zároveň je ale jasné, že by to úplně změnilo ráz tábora, patrně takovou měrou, jakou nejsou ochotní akceptovat. Jejich úvahy tak kopírují zkušenosti, které s koedukací máme obecně: ve smíšeném kolektivu nikdy nedosáhneme takové dynamiky jako na čistě dívčím či chlapeckém táboře. Platíme za to ale cenu vytvářením umělejšího prostředí. Svým způsobem je tak skutečně větší výzvou vést kluky a holky dohromady, nabídnout jim společnou atmosféru a učit se navzájem vycházet a žít.

Třebaže jsou tedy na ostrově jen kluci, potkávají se zde aspoň napříč různým věkem, od prvňáků po vysokoškoláky. V průběhu roku mají sice soví vlčata a skauti své programy dost oddělené, v létě se jim však otevírá příležitost navzájem se učit a starat jeden o druhého.

Volba osazenstva tábora není jednoduchá a silně vychází z naší oddílové tradice. Je dobré tvořit prostředí tak rozmanité, jak dovedeme unést; také respektovat věková specifika jednotlivých kategorií (světlušky nejsou menší skautky a rangers nejsou větší skautky) a zejména všem nabízet šance pro vzájemné obohacování.

Tip na článek: Táboření se světluškami a vlčaty – jak vhodně zapojit do táboření mladší děti úměrně jejich věku a potřebám (strana 12).

Náročnost pro účastníky

Možná jsem byl prostě příliš nudný, ale když jsem si se sovími skauty a rovery hromadně povídal, mladší skauti po pár minutách usnuli. Některá vlčata zas po ránu vypadala natolik bez energie, že kdyby jejich oči nezářily štěstím, skoro bych si je spletl se zombie. Tolik týdnů na táboře dá člověku docela zabrat, zvlášť když ten tábor nepatří zrovna k fyzicky nejlehčím. Že je to tady tělesně i psychicky náročné, potvrzuje i Čmelák. Bývalý vůdce Mat dokonce opatrně připouští, že by takový tábor zasloužil odbornější supervizi a dodává, že se ji vybraným vedoucím svou občasnou přítomností snaží nabízet. Během měsíce na ostrově přirozeně vznikají intenzivnější vztahy, může vypuknout ponorka a není na škodu uzavřenost tohoto prostředí přece jenom trochu narušit.

Co je tedy klíčem k tomu, aby účastníci nepřecenili své síly, nezbláznili se a navzájem nepozabíjeli? V prvé řadě samozřejmě dostatek odpočinku, tělesného i duševního. Zmiňovaný volný čas pomáhá odbourávat napětí, nepřítomnost bodování a soutěží zas nedává vzniknout zbytečnému stresu, stejně jako flexibilní přístup k programu. Nesvazuje-li vás našlapaný plán, může vládnout pohoda i tehdy, když se něco nestihne. Pro hladký chod tábora je také důležité, aby dobře fungoval výše uvedený táborový rádce. Nakonec je tu vůdce se svým týmem, který se snaží dát dobrým lidem v dobrou chvíli dobrou práci a když se něco nedaří, být druhým oporou a pečovat o jejich psychickou bezpečnost. Čím delší a intenzivnější tábory pořádáme, tím větším rizikům se vystavujeme – zpravidla se dají zvládnout, neměli bychom je však brát na lehkou váhu.

Skautská metoda: Dospělí průvodci – úkolem vedoucích je být dětem průvodcem a vzorem a podpořit je v nesnázích. Přistupujeme-li ke všem členům s respektem jako k partnerům a bez zbytečného stresování, snáz se nám podaří udržet je v pohodě.

Tip na článek: Na tábor alespoň jednou ročně – o dynamice tábora a její blahodárnosti pro naši duševní pohodu + konkrétní tipy pro harmonogram (strany 19–20).

Bourání a konec tábora

Už za čtyři dny prozáří zdejší noc závěrečný slibový oheň a začne poslední etapa tábora: bourání. V podání Sovího oddílu trvá necelých pět dní postupného rozebírání a zahlazování tábořiště.

Závěrečnému úklidu zpravidla nevěnujeme v dramaturgii tábora velkou pozornost. Často jdeme s programem až na doraz a hlavní emoční vrchol (závěrečný oheň) zařazujeme až na poslední večer před odjezdem, aniž bychom si uvědomovali, jak tím stupňujeme náročnost přechodu z týdnů skautského táboření zpět do reality. Úplnému prožitku neprospívá ani předávání postavených táborů mezi turnusy – u menších dětí nevadí, pro skauty a skautky je ale ideální, když si svůj letní domov vybudují i složí.

Pro soví skauty je bourání velmi silné. Loučí se spolu tím, že tábor krajinku po krajince rozeberou a celý ostrov uvedou do podoby, jakou měl před jejich příjezdem. Poslední noc, kdy už žádné stany nestojí, každý ulehá pod vybraný strom a při pohledu na prázdnou louku prožívá plynulou katarzi, postupný přechod. Pak je svolán poslední nástup a se složením stožáru oddíl vyráží na cestu domů.

Skautská metoda: Slib a zákon – poslední bod naší výchovné metody s tábořením zdánlivě nesouvisí. Tábor je však okamžikem nejen slavnostního skládání slibu, ale zejména společného hledání hodnot, které slib se zákonem reprezentují. Ideální čas prozkoumat je do hloubky.

Kudy dál

Loučím se po společném dni se sovími skauty a přemýšlím, kolik z něj lze vůbec přenést jinam. Laťka nastavená v bukových lesích Šumavy se pro některé oddíly jistě vymyká všem jejich možnostem, něco podobného je pro řadu z nás nereálné. Máme své vlastní zvyky a představy, omezené kapacity – a vedle nich tisíc důvodů, proč dětem tu kuchyni přece nemůžeme svěřit… Avšak! Kdyby přece jenom svitla malá naděje a my jsme si připustili, že i když to nejde všechno, v řadě věcí nám brání pouze vlastní vůle… potom nabízím ke zvážení možné první kroky, u kterých lze začít, jakési obecné principy, na nichž stojí za to táboření postavit, ať už jsou naše podmínky a náš styl jakékoli:

Samotné táboření a pobyt v přírodě jsou tím nejcennějším programem, jaký můžeme dětem na táboře nabídnout. Odřízněme se od elektřiny a internetu, najděme si krásný kousek přírody a osidlujme jej.
Dělejme tábory co nejdelší. Možná nezvládneme měsíc, ale tři týdny bychom u skautů mohli. Rozdíl mezi 14denním a 21denním táborem je obrovský, umožní nám být víc v pohodě a věnovat čas táboření.
Zapojme děti do práce a nepracujme za ně. Ony to sice udělají pomaleji a hůř, ale přijely na tábor právě proto, aby se tomu učily. Stavme s nimi tábor, pusťme je do kuchyně a dopřejme jim klidné společné bourání.
Neplánujme program do poslední minuty, nechme vedoucí vydechnout a dejme dětem volný čas. Nechme je si jen tak hrát a objevovat okolí, nabídněme jim možnosti něco tvořit, zrealizovat své nápady, malé i velké.
Prožívejme s dětmi skutečný společný příběh. Poznají, že je opravdovější než všechny umělé legendy, soutěže a tabulky bodů dohromady. Občasná soutěžní hra neuškodí, ale nesmí spolkout celý tábor.
Stavme na skautské výchovné metodě. Zrodila se na táboře a nikde nám neposlouží lépe. Podporujme jedince i družiny, nechme děti se učit zkušeností, rozvíjet a hledat hodnoty, prožijme příběh v přírodě.
Pojďme na to jednoduše. Ono to fakt není složité. Prostě připravme tábor a nechme na něm všechny svobodně žít a objevovat, postarat se o sebe, pracovat a tvořit, dělat chyby, učit se a radovat.

Naše tábory nemusí být po všech stránkách nejlepší, byla by ale škoda dělat věci hůř, než můžeme. Dítě si i z tábora, kde nesáhne na sekeru, nejspíš odnese velké zážitky, možná i takové, o kterých říkáme, že jsou na celý život. Jen je třeba dodat, že v momentě, kdy si s tou sekerou postaví nový domov, jsou výsledné zážitky daleko hlubší, opravdovější a na celý život zcela určitě. Takové zážitky nás totiž formují a posilují naši touhu prožít v životě ještě velká dobrodružství.

Tip: Všechny odkazované články lze dohledat a číst na našem webu.

Tip: Text je plný konkrétních zkušeností a doporučení. Pokud vás zaujal, projděte si jej ještě jednou a zvýrazněte či vypište si vše, co se vám bude hodit a čím se chcete inspirovat pro příští tábor.