Všichni nakonec táhneme za jedno lano, chceme dělat co nejlepší program, vychovávat v duchu slibu a zákona. Vedení oddílu nás má všechny naplňovat. Protože ať už je nám 15, 21 nebo 50, chceme z toho získat pocit smysluplné činnosti, pořádně si to užít a něco se při tom učit. Aby tomu tak bylo, potřebujeme:
- společně vědět, kam směřujeme („o co nám jde a co budeme dělat“),
- mít prostor pro vyjádření se a osobní realizaci („dělat to, co nás baví, v čem jsme dobří, v čem se chceme zlepšovat, případně zkoušet něco nového“),
- mít odvahu přijmout odpovědnost za své úkoly a do určité míry i za počínání druhých a týmu jako celku (převzít iniciativu tam, kde cítím, že je potřeba).
Tyto tři předpoklady dobré týmové spolupráce se pokusím rozvést.
Společně vědět, kam směřujeme
Na začátku roku doporučuji vytvořit pro oddíl plán toho, co se bude dít (odvíjející se od určité vize, tradice a aktuálních potřeb). Je praktické ho mít sepsaný a uložený na jednom místě, kam budou informace přibývat. O tom, co nás čeká na výpravě, v zimě na horách nebo co se dělo na posledních schůzkách. O tom všem bychom totiž měli mít všichni možnost vědět, dočíst se a doslechnout se, být tak u toho. Ať už v dokumentech na cloudu (co je psáno, je dáno), či v živých rozpravách na radách a neformálních setkáních. Povídejme si o tom, co bylo, co je a bude. Jedině pokud se věci pojmenovávají, vtahují nás do děje, podněcují naše přemýšlení a činnost. S dokumenty a vším řešením to netřeba přehánět (v lese nebo při stavbě tábora nám třeba již nemusí být k ničemu). Měl by ale mezi námi být někdo (typicky vedoucí oddílu, nikoliv však nutně, můžeme se třeba střídat), kdo by měl upínat zrak k plánu „naší cesty“ a připomínat jej. Důležité je neztratit se, společně vědět, co je nyní třeba. Protože tým, který ví, co ho kdy čeká, kdo v něm má co na starosti, bude akceschopnější a jeho členové budou mít menší sklon k frustraci. Jinými slovy: sdílení společných plánů a informací vede k vyšší motivaci skupiny a její větší efektivitě.
Prostor pro vyjádření se a seberealizaci
Abychom byli super tým, je třeba, aby v něm všichni našli uplatnění a bavilo nás to. Jedině tak budeme maximálně úspěšní. Měli bychom vědět, v čem je kdo dobrý/á, co by rád/a dělal/a, co ho/ji naopak nebaví, a podle toho si rozdělit činnosti a úkoly. Všichni mají mít příležitost přiložit ruku k dílu a předvést, co v nich dřímá. Bude-li každý za něco odpovědný, všichni budou více vtaženi do činnosti.
Tam, kde je to možné, dejme prostor nápadům týmu. Je to společná činnost, tvůrčí podíl na něm si zaslouží každý z nás. Máme-li diskutovat, ať má na poradě každý možnost vyjádřit se k dané věci. Nápady a myšlenky jsou cenným bohatstvím otevírajícím nové možnosti. Kdokoli z týmu může přijít s něčím hodnotným. Vyřčené dojmy i postřehy jsou navíc dobrým ventilem, ulevují od toho, co nás tíží. Na to nezapomínejme u vyhodnocení a porad.
Odvaha přijmout odpovědnost
Běžně přijímáme odpovědnost za vlastní úkoly. Snad ještě těžší je však přijmout odpovědnost za svá rozhodnutí. Pro co se rozhodnu, co udělám? Co je a co není správné nebo spravedlivé? Některá rozhodnutí činí vůdce/vůdkyně z titulu svého postavení (záleží na nastavení oddílové rady) a ostatní z nás by je měli respektovat, pakliže jsou promyšlená (vždy je možné namítat) a poctivá. I ostatní v oddílové radě jsou vystaveni činění rozhodnutí přinejmenším v dílčích věcech. Zeptat se někoho, nechat si poradit, zeptat se na názor, to vše je pro tým cenné. Nesmí se však vytratit prvek rozhodnutí. S ostatními se poradit je moudré. O něčem pak rozhodnout (mít názor a prosadit jej, namítnout cosi zásadního, vzít na sebe určité riziko s tím spojené), je odvážné. Pokud vidím, že nerozhodne vedoucí nebo ten, kdo měl věc na starosti (případně ji na starosti vůbec nikdo neměl), měl by rozhodnout někdo další. Mám-li to promyšlené a nikdo jiný ne, budu to třeba já. Sdělím svou představu vůdci/vůdkyni a tím mohu rozhodnout; pak budu zodpovídat za jisté řešení, nápad, program. Pokud totiž nikdo z nás tíhu odpovědnosti nepřijme, nikdo neudělá, co je třeba, mohly by nám zbýt jen nechápavé či vyčítavé pohledy nad nenaplněným přáním.
Co s tím dál?
Pro začátek by stačilo si položit 4 otázky: Víme všichni, co budeme dělat? Kdy si řekneme navzájem svoje postřehy a nápady? Máme v týmu dostatek chuti a odvahy určovat náš směr? Víme, kdo je za co odpovědný?
