Autorka si kvůli citlivé tematice, která se týká jejího skautského oddílu, přeje zůstat v anonymitě.
Jako dítě jsem vždycky vzhlížela ke svým vedoucím i starším skautkám. Uměly uvařit lepší guláš, zpívat víc skautských písniček, věděly, jak se staví hangár, zažily o tolik výprav a táborů víc – záleželo mi na každém jejich názoru, byly přece mými vzory.
Pocit, že se takto nekriticky možná dnes dívá nějaké dítě na mě, ale vyvolává řadu pochybností. Je vůbec možné nezklamat tak vysoká očekávání? A víme opravdu vždycky líp, co je pro děti „správně“? A i když jsme si nějakým názorem nebo postojem opravdu jistí, co když se dostane do střetu s tím, v čem dítě vyrůstá? Na mysli mi vyvstává hned několik událostí, které mě utvrzují v tom, jak důležité je si tyto otázky klást.
Když kluci chodí na dřevo a holky mažou chleby
Když jsem se v mladším rangerském věku dostala do čistě dívčího oddílu, nejdříve mě informace, že se v něm docela úzce spolupracuje s chlapeckým oddílem, upřímně nadchla. Kromě společných výprav nás v létě totiž čekal i společný tábor. Představovala jsem si velké propracované hry, do kterých vedení každého oddílu přinese inspiraci ze své celoroční činnosti, aby dohromady vytvořili pro děti nové, jedinečné zážitky. Představovala jsem si, jak skvělé bude dělat typicky „holčičí“ a typicky „klučičí“ činnosti všichni dohromady a tím je aspoň trochu zbavit genderových nálepek. Věřila jsem tomu, že náš koedukovaný táborový kolektiv (jak vedoucích, tak dětí) bude mít jen samé klady.
Brzy se ale ukázalo, že realita je docela jiná. Náš tábor se hned v prvních dnech rozštěpil na dívčí a chlapeckou část, které se spolu možná nechtěly a možná neuměly domluvit. Neustálé střety oddílových kultur i celkového postoje ohledně fungování tábora vedly nakonec až k oboustranné rezignaci a stereotypy se místo odbourávání začaly spíš upevňovat. Plačící světlušku si, holky, nějak vyřešte – ale plačící vlče neobjímejte. Naši výchovu nám nekažte. Chlapi přece nebrečí.
To se projevilo i při dělení práce – když jdou kluci na dřevo, holky pomáhají v kuchyni. Udělat to naopak by vyvolalo až příliš diskuzí. I program šel ve snaze vyhnout se neustálým hádkám cestou nejmenšího odporu – a jelikož odporu na obou stranách bylo mnoho, cíle se rychle omezily na „nějak zabít čas a co nejvíc utahat děti“. Místo vymýšlení komplexních a zábavných her jsme se dokola věnovali fyzicky náročným aktivitám, které většinou neměly hlubší myšlenku než že ten, kdo bude nejdříve támhle, vyhrál 5 bodů.
Nutno říct, že po této zkušenosti oba oddíly zažily velký odliv nejen členů, ale i vedoucích. A v našem dívčím vedení padlo rozhodnutí: na tábor už vždycky jedině samy. Toto už nechceme opakovat.
Kdo to vysvětlí rodičům
S docela jiným problémem se musel na táboře potýkat dívčí oddíl, ve kterém dlouhá léta působí i několik mých kamarádek. Dvě tamější rangers se totiž hlásí ke komunitě LGBTQ+, a jako vedoucí dětí v hluboce věřícím regionu se i v běžné činnosti oddílu vyrovnávají s mnoha překážkami. Před nikým svou orientaci sice aktivně netají, rozhodně se však nejedná o obecně známý fakt ani mezi členkami, ani mezi jejich rodiči.
Samozřejmě, během odpolední schůzky málokteré dítě napadne se něčím takovým vůbec zabývat, když ale přijdou letní tábory, nese to s sebou velké dilema – návštěvní den. Zatímco nikdo z dětí ani rodičů určitě nezpochybní fakt, že za některou vedoucí přijel její přítel či manžel, přítelkyně určitě vyvolá řadu otázek – a v některých případech bohužel možná i nepochopení a odsouzení.
Jedna ze zmiňovaných rangers se proto rozhodla svou partnerku na tábory a další akce raději vůbec nezvat, aby podobné střety nerozbíjely oddílové vztahy. Podle jejích vlastních slov: „I kdybychom to vysvětlily dětem, kdo to pak vysvětlí jejich rodičům?“
Jednorázové rozhodnutí nic neřeší
Od nevydařeného společného tábora uplynula už řada let a všechny další náš oddíl absolvoval striktně sám. Můj osobní dojem byl vždycky ten, že je to tak lepší. Zvládáme přece samy chodit na dřevo i mazat chleby a místo energie věnované na věčné rozepře ji můžeme investovat přímo do našich členek a přípravy smysluplných programů. Byla jsem proto trochu překvapená, když za mnou letos na táboře přišlo několik skautek s přáním, že by chtěly jet někdy na tábor i s dalším oddílem, třeba s kluky. Že s novými lidmi by přece mohly přijít nové zážitky, úplně jiné programy.
Tyto skautky totiž nikdy na jiném než plně dívčím táboře nebyly. A právě proto, že nezažily, jak špatně to může dopadnout, si umí mnohem lépe představit, jak skvělé by to mohlo být. Přemýšlím, co musím udělat pro to, abych to znovu začala vidět stejně jako ony, a také o tom, proč to vlastně tehdy neskončilo dobře.
Ani druhý příběh nekončí táborovým návštěvním dnem. S postupem času dospívají oddílu nové generace skautek, začínají si lépe uvědomovat svou sexuální orientaci – a až se některá z nich identifikuje s LGBTQ+, bude stát před stejným rozhodnutím jako obě rangers. Možná, že taková už v oddíle i je, ale protože se s touto tematikou nikdy otevřeně nepracovalo, může se stát, že rozhodování bude čelit úplně sama. Ve snaze vyhnout se kontroverzním reakcím se oddíl vzdává možnosti vytvořit svým členkám bezpečné prostředí, ve kterém budou přijaty. A právě to by možná v hluboce věřícím kraji potřebovaly víc než kde jinde.
Mohlo by to jít i jinak?
Když se nad oběma zážitky zamyslím, mám dojem, že by vlastně stačilo málo, aby dopadly úplně jinak. I dva velmi odlišné oddíly mohou jet na skvělý, inspirativní tábor, který nabije děti i vedoucí novou energií, když si svých odlišností budou předem vědomy a budou spolupracovat na tom, jak je překlenout. A když skauti a skautky budou vědět, že je pro nás jejich názor důležitý, spousta hádek o tom, co by chtěli, nemusí vůbec vzniknout – prostě nám to řeknou.
Stejně tak věřím, že v každém regionu může být oddíl otevřeně vstřícný k vedoucím a členkám z jakékoli menšinové skupiny. Nezáleží jen na tom, co říkáme, ale také jak. Obecně platné věty o vzájemné toleranci a respektu ke všem minoritám mohou být jak pro členky, tak pro jejich rodiče příliš velkým soustem. Ale na tom, že tuto konkrétní vedoucí máme rádi, známe ji roky a dělá přece super programy, na tom se nejspíš dohodnout dokáží. A to je vlastně vše, co oddíl pro svou činnost potřebuje.
Myslím, že zmenšování propasti mezi tím, co si přejí děti, a tím, co si pro ně přejeme my, se dá dosáhnout jedině trpělivou, ustavičnou komunikací, schopností dělat kompromisy a v neposlední řadě ochotou brát vážně každý názor a úhel pohledu – i kdyby to byl takový, který se nám nelíbí.
Cílem přece není vychovat ze všech členů malé verze nás samých, které zastávají tytéž názory. Cílem je vychovat zodpovědné, kriticky myslící mladé lidi, kteří si své názory chtějí tvořit sami. Snad jim k tomu dokážeme dát co nejvíce pozitivních podnětů.
