Co pro tebe znamená pracovat s vnitřní motivací ve skautském oddíle?
Zásadní je dělat věci z vlastního přesvědčení a k tomu vést i děti v oddíle. Pokud je lidem v oddíle společně dobře, hrají si, pracují a učí se, tak tam je i vnitřní motivace.
Jak jsi tedy pracovala s ostatními vedoucími, aby i oni chtěli a uměli pracovat s vnitřní motivací, když jsi vedla oddíl?
Vždy jsem se snažila jít příkladem a vysvětlovat na konkrétních situacích, proč dítě nepotrestám nebo neodměním, že skvěle můžeme fungovat i bez toho. Z mé zkušenosti vím, že odměny a tresty často používali lidé, kteří měli pocit, že nemají u dětí přirozenou autoritu. Vnitřní autorita ale není něco vrozeného, vždy je to o vztahu mezi dvěma lidmi.
Jaké konkrétní kroky vedou k tomu, aby vedoucí uměl pracovat se svojí přirozenou autoritou?
Zaprvé musí být člověk spokojený sám se sebou, z toho pak plyne, že pro něj není problém přiznat chybu. Když umím říct „promiň, tohle se mi nepovedlo,“ děti to ocení. Také nesmím sršet příkazy a zákazy. Dítě zareaguje tak, že mě přestane vnímat. Pokud děti zbytečně nepeskuji a v krizové situaci vydám zásadní pokyn, děti zpozorní a zareagují na něj. Cítí, že se děje něco výjimečného. Důležité také je, aby se vedoucí nepovyšoval nad ostatní a nezneužíval své moci. Autorita je vztah, na kterém je potřeba pracovat, a můžeme jí budovat právě skrze partnerský přístup k dětem. Ve chvíli, kdy mám s dětmi nastaven kamarádský vztah, nemám potřebu trestat. Používání trestů naopak takový vztah narušuje.
Můžeš uvést nějaký příklad?
Když dítě za nějaký jeho čin potrestám, tak se stávám v našem vztahu nadřazeným. Něco jiného je, že je mi jeho chování líto nebo se zlobím. Zlobit se můžu já i dítě, na to máme oba plné právo a je to přirozený důsledek nějaké neshody. Nesmí se však stát, že bych vyjadřování svých emocí záměrně používala jako trest. Dítě musí vědět, že i přesto, že se nyní zlobím, jsme pořád parťáci.
A jak je to s odměnami? V čem vidíš hlavní problém s jejich používáním?
Dlouhou dobu jsem neviděla zásadní problém v používání odměn v rozumné míře. Nikdy to nebylo něco, co bych využívala moc, ale to, že může odměna i dost škodit, mi došlo teprve nedávno. Vlastně až jako máma jsem si uvědomila, že použitím odměny (především ve formě pochvaly) v podstatě vysíláme dítěti signál, že jsme nevěřili jeho schopnostem. To, že poděkuji, je jasné a normální, ale ve chvíli, kdy začnu jásat, chválit a odměňovat, tak říkám: já jsem to nečekala, nevěřila jsem ti. Vše je to o důvěře. Ve chvíli, kdy bych měla pocit, že děti budou dělat věci jen za odměnu, tak nevěřím tomu, že to zvládnou a snižuji před nimi hodnotu té činnosti samotné.
Často se setkávám s argumentem, že při vedení velkého oddílu je používání odměn a trestů někdy nevyhnutelné pro udržení řádu v jeho fungování. Sama jsi vedla velký, věkově smíšený oddíl, jaká je tvoje zkušenost?
Myslím, že důležité je zamýšlet se nad příčinou toho, proč je řád v oddíle narušen. Pokud například děti „zlobí“ při programech, je to pro mě signál, že něco je špatně. Mohou být unavené, případně pro ně není činnost v tu chvíli zajímavá nebo mezi sebou řeší nějaký problém… Trest je v tu chvíli pouze krátkodobým odsunutím problému, nepomůže mi ho najít a vyřešit, proto mám pocit, že tresty vlastně nefungují v žádné skupině.
Jak jste ve vašem oddíle přistupovali k mezidružinovému soutěžení a odměňování družin?
Odměnou by měla být činnost samotná. Často jsme družinám dávali na výběr z více činností, aby si mohly vybrat tu, která jim nejvíce sedí a my tak posílili jejich vnitřní motivaci úkol splnit. Pokud se výsledky nějakým způsobem hodnotily, nebylo to splnil/nesplnil, ale důležité bylo to, aby se každý člen družiny nebo družina jako celek zlepšili o určitý kus. Také jsme pracovali s tím, že každý je dobrý v něčem jiném a je důležité dát dětem prostor v tom vyniknout.
V souvislosti s tím mě napadají družinové funkce. Někdy bývají děti za jejich dobré plnění odměňovány v rámci bodování jednotlivců. Jak jste s tím pracovali vy?
Pokud jsou funkce nastavené tak, aby jejich plnění bylo důležité pro fungování družiny a každý dělal, co ho baví, členové jsou k jejich plnění motivováni vlastní radostí z činnosti, případně přirozeným následkem. Když kuchař zapomene vzít na výpravu vařič, družina nebude mít na čem uvařit, členové budou hladoví a špatně naladění. Kuchař příště nejspíš vařič nezapomene. Poděkování a slova ocenění za dobré plnění funkce od rádce družiny mají jistě větší hodnotu než kdejaké body.
Jak bys na základě své zkušenosti popsala klima oddílu, které podporuje vnitřní motivaci?
Vlastně je to úplně jednoduché – myslím, že se tam členové musí dobře znát mezi sebou a mít se rádi. To musí vycházet od vedoucích. Je to takový oddíl, kde jsou lidé spolu. Oddíl, ve kterém je každodenní život oddílu a to, co přináší, na prvním místě před nalinkovaným programem. Oddíl, který vnímá život jako nabídku.
Co si pod tím konkrétně představit?
To znamená, že vedoucí je schopen reagovat na aktuální situaci a na to, co přináší. Pod „obyčejným“ či každodenním životem oddílu se skrývá to, že je potřeba si uvařit, je třeba postavit tábor, na výpravě zmokneme na kost a musíme se někde usušit, do oddílu přijdou noví členové… Všechny takové situace jsou skvělou příležitostí pro učení.
Jakou roli v tom hraje možnost dětí ovlivnit to, jak vypadá život oddílu? Jak jste s jejich participací pracovali vy?
Participace je jeden z důležitých nástrojů pro podporu vnitřní motivace. Je však potřeba s ní pracovat cíleně od nejmenších a postupně rozšiřovat míru jejich zapojení. U těch nejmenších je to o tom, aby se uměli pro něco rozhodnout, vybrat si z více možností v maličkostech. Starším je zase vhodné dávat možnost výběru programu a později nabídnout i zapojení do jeho přípravy. Úměrně věku je dobré děti zapojovat i do tvorby dlouhodobého plánu oddílové činnosti.
Jak tedy vypadá cesta k oddílu, kde děti fungují na základě vnitřní motivace?
Mně se osvědčilo jít po malých krůčcích. Nejdůležitější je, aby se rozhodl vedoucí oddílu a ujasnil si představu toho, kam chce dojít, poté je třeba probrat to se zbytkem vedení a domluvit se na společném směřování. Pak už můžete společně vždy vybrat jednu konkrétní věc, kterou chcete změnit, a na té pracovat. Já jsem takhle začala se zrušením černé skříňky, kam se házela jména provinilců, kteří si poté losovali náhodné tresty.
Rozhovor vedla Anička
Hana Brožová – Klíště
Klíště vedla pět let Záři – velký, koedukovaný oddíl z Prahy 6. Poté se občas mihla na nějakém kurzu. Pracovala v mateřské škole a vedla kroužky vaření. Už rok a půl je na mateřské a při tom se snaží vypomáhat ve středisku s čím je zrovna potřeba. Ráda vaří, chodí pěšky a tráví čas venku se svou malou Zuzankou.
