„Čím víc tady uvažuji o tom, co je v životě nejdůležitější, tím víc se přikláním k názoru, že nejdůležitější ze všeho je, aby člověk neztratil naději a víru v život. Kdo tohle ztratí, je sám ztracen, i kdyby ho potkalo nevím jaké štěstí; kdo to neztratí, nemůže naopak nikdy dopadnout špatně.“
Tento citát Václava Havla nám napovídá, v čem tkvělo tajemství jeho nezdolnosti. Naději potřebujeme. A to zejména v těžkých dobách.
Důležitou otázkou zůstává, co si pod pojmem naděje představit. Znamená „očekávání dobrého konce“? Když jsem narazila na článek, který o tomto pojednává, rozhodla jsem se s vámi podělit o jeho podstatné myšlenky.
Autor článku Arthur C. Brooks upozorňuje na podstatný rozdíl mezi optimismem a nadějí.
Jako příklad paradoxního vlivu optimismu uvádí pozorování viceadmirála amerického námořnictva, který zažil sedmileté věznění ve Vietnamu. Všiml si, že ti spoluvězni, kteří patřili mezi největší „optimisty“, umírali ve větší míře. „Byli to ti, kteří říkali: ‚Do Vánoc jsme odsud venku.‘ A přišly Vánoce a zase odešly… A přišly Velikonoce a zase odešly. A potom přišly Dušičky a potom byly zase Vánoce. A oni zemřeli na zlomená srdce.“
Podobný trend (i když ne tak dramatický) můžeme pozorovat i dnes – zklamání a rezignaci u lidí, kteří byli skálopevně přesvědčeni, že pandemie bude do půl roku za námi.
Nejde o to, že by byl optimismus něco špatného. Jen si musíme dávat pozor na to, co psychologové nazývají pozitivní iluzí (krásným příkladem pozitivní iluze je přesvědčení mnoha kuřáků, že zrovna jich se přece rakovina plic netýká). A uvědomovat si, že pro šťastný život pouhý optimismus prostě nestačí.
Právě v tento moment nastupuje na scénu naděje. Respektuje realitu a přidává víru ve vlastní schopnosti – že mohu svým vlastním přičiněním změnit situaci k lepšímu. Výzkumy, které rozlišovaly optimismus a naději, ukazují, že naděje mnohem výrazněji přispívá k lepší kvalitě života.
Abychom nezůstali jen u teorie, pojďme se podívat, jak můžeme tyto poznatky využít ve svém životě. Pro některé lidi je nadějné myšlení úplně přirozené. Pokud do této skupiny ale nepatříte, nemusíte věšet hlavu. Naději (podobně jako statečnost, laskavost nebo pokoru) můžeme zařadit do silných stránek charakteru – ctností, a ty se dají záměrně rozvíjet.
Brooks navrhuje následující postup:
- Pojmenujte, co ve vás vzbuzuje pocity beznaděje. Představte si lepší budoucnost a prozkoumejte, proč vám tak připadá.
- Popřemýšlejte, co můžete konkrétně vy udělat pro změnu k lepšímu.
- Ze všech nápadů vyberte ten, který je pro vás realizovatelný, a uskutečněte jej. Když to nepůjde, přejděte k jinému nápadu z bodu č. 2.
Uveďme si ve stručnosti malý příklad.
Je tvrdý lockdown. Honza cítí velkou frustraci z omezení sociálního kontaktu. Vnímá také pocit bezmoci a nejistoty, neboť neví, kdy se zase život vrátí do starých kolejí.
- Představí si pocit radosti a zároveň smutku z kontaktu s přáteli a se svojí rodinou. Jaké to je, když vidí druhé lidi se smát nebo usmívat, i když na to sám zrovna nemá myšlenky.
- Může si s kamarády zahrát online hru. Nebo naučit své prarodiče používat skype a pokračovat tak v nedělních „návštěvách“. Také ho napadlo se podívat, jestli neexistuje online verze některé z oblíbených deskových her jeho mladší sestry, aby si ji mohli zahrát na dálku.
- Nakonec si vybral nápad vyhledání deskové hry. Po chvíli opravdu našel a s radostí zavolal sestře.
Podobný postup můžeme aplikovat na různé problémy. Ať už nás trápí klimatické změny, politická situace v naší zemi, nefungující oddíl, vážná nemoc nebo třeba neuspokojivý partnerský vztah. Nemusíme situaci vyřešit. Mnohdy to ani není možné. Ale můžeme drobnými činy měnit svůj život a svět kolem sebe k lepšímu.
Jak jsem začala, tak i končím – citátem Václava Havla, který kromě vložení vlastního úsilí přidává do konceptu naděje další rozměr.
„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Naděje nám připomíná, že nejsme bezmocní. Bez ohledu na fakt, jak se budou vnější okolnosti vyvíjet, zůstává něco, co má smysl.
