Hrajete si?
Možná si teď říkáte: „Proč bych si měl hrát, nejsem přeci dítě!“ Zkusím to tedy jinak: Snažíte se hledat zábavu a radost v tom, co děláte? To už by mohlo být dospělým dovoleno… Všímám si, že je hraní (si) často stavěno do pozice něčeho, co se pro dospělé nehodí a co je ztrátou času. A to mi nepřipadá fér. Vždyť nejde až tak o to, čemu náš čas věnujeme, jako spíš o stav mysli, se kterým činnosti děláme. Nabízí se nám tu možnost nebrat vše tak vážně a užívat si jakoukoliv činnost, jak to jen jde.
Pomůže nám například výzkum IKEA (bit.ly/vyzkumIKEA), který rozebíral hlavní charakteristiky hraní po celém světě. Hravost se podle něj vyznačuje bezstarostností, aktivitou, uspokojením a spontánností. Jinak řečeno, s hrou nebo hravostí nemají nic moc společného činnosti vážné, frustrující, povinné a nepřinášející radost. Možná vás překvapí, že tyto charakteristiky nijak neurčují typ činnosti, o který se má jednat, ale spíše o přístup k nim. Hlavně jde totiž o psychické nastavení, se kterým se „vrháme“ do činností, a o to, jak se rozhodneme je vnímat. Ano, zase jsme u pozitivního přístupu a víry, že si můžeme dovolit nebrat vše, a hlavně sebe, tak vážně.
Lidé, hrajte si! Ale jak? A proč?
Zpívejte si cestou na vlak, tančete v dešti, vymýšlejte slovní hříčky s kolegy v práci, lepte modely letadel, stavte domečky pro skřítky, zapojte do náročného rozhovoru s partnerem plyšáka, kreslete si při přednášce, běžte si začutat s míčem, zkuste si změřit dobu napsání dlouho odkládaného e-mailu, rozpoutejte polštářovou bitku, radujte se z nově napadaného sněhu, vizualizujte si umývání nádobí jako odměnu pro anglickou královnu, realizujte malé spontánní radosti…
Hra nám může přinést mnohé, pochopitelně každý typ hry trochu něco jiného, ale rozhodně není rozhodující náš věk. Hra uvolňuje napětí, zajišťuje duševní odpočinek, pomáhá zapomínat na svět kolem a přináší svobodu. Maluje úsměv na našich tvářích a pomáhá nám navazovat a prohlubovat přátelské vztahy. Navíc je také skvělým nástrojem pro náš rozvoj – podporuje proces učení a upevňuje vnitřní motivaci.
Lidé, pojďte si hrát!
Jako děti jsme si hru denně užívali a těžili jsme z ní. Postupem času se o tuto možnost ochuzujeme a hrajeme si méně. Pokud si ale uvědomíte, že i při činnostech, které děláte každodenně, lze hravost zapojit, určitě si pro hru zase čas najdete. Byla by přece škoda, kdyby nám společenské zvyklosti vzaly hravý přístup k životu, když nám může tolik dát. Proto odvahu, pojďte si hrát!
