Úvodník bratra Bora k říjnovému číslu Skautingu (bit.ly/editorial−2021−4) mne přiměl k zamyšlení.
Zmiňuje se o výpadku činnosti, tím i o schopnosti realizovat připravený program, a dokonce i o možnosti se scházet během pandemie covidu. To všechno představuje překážky a výzvy, které bylo nutné, ale i obtížné překonat a zvládnout.
Dlouhodobé omezení, nebo dokonce zrušení pravidelných schůzek či výletů (s propracovaným programem), možnosti účastnit se her a společných dobrodružství, nemožnost plnit stupně zdatnosti, to vše znamenalo velkou ztrátu. Nejvíce pak chybělo setkávání v krásném, radostném sesterském a bratrském prostředí s těmi, jež máme rádi.
Na druhé straně nám ale nové podmínky poskytly příležitost využít tohoto času k hlubšímu zamyšlení se nad tím, čím pro nás skauting je a co pro nás znamená. Možná, že výuka skautských znalostí a dovedností nyní trochu zaostává za programem, výchova a její cíle však zůstávají. Skauting netvoří jen schůzky, dokonce ani tábory ne. Skauting bychom měli chápat jako způsob života, životní styl. Nejsme skauty jen na schůzkách nebo na táborech. Jsme jimi i doma, v rodině, ve škole, v zaměstnání, ve společnosti, prostě stále, dokonce i po odchodu z oddílu. A pořád platí, že „být vzorem“ představuje důležitý výchovný prostředek.
Omezení činnosti jistě znamená pro plánovaný program oddílu i pro komunikaci v jeho vedení ztrátu – velkou, nikoli však likvidační.
Máme ale přece mezi sebou skauty a skautky, kteří jimi zůstali i přes mnohaletý zákaz činnosti, kdy schůzky také nebyly možné a celá organizace byla zakázaná. Co je tedy přimělo k tomu, aby skauty zůstali?
Byly to skautské ideály, jež přijali za své, skautský slib, který dokázali dodržet, byly to vlastnosti, ke kterým je skaut vychoval.
Je totiž důležité nejen to, co umíme a co dovedeme, ale hlavně to, kým jsme. Žádný bod skautského zákona nezní „skaut umí, nebo dovede“, ale „skaut je…“
V životě je důležité, aby lidé nebyli lhostejní – k sobě navzájem, k dění kolem sebe, ve společnosti.
Nedávno jsem zažil jednu typickou příhodu, kdy k sobě lidé lhostejní nebyli. Šel jsem s dcerou po ulici a naproti přes vozovku jsme zpozorovali dívku, která klečela a skláněla se nad mladým mužem, ležícím bezmocně na chodníku. Domnívali jsme se, že jde o partnery, a přešli jsme ulici k nim s dotazem, zda můžeme nějak pomoci. K našemu překvapení jsme se dozvěděli, že o partnery nejde, dívka muže vůbec neznala, ale našla ho ležet na chodníku a chtěla mu nějak pomoci. Muž sice na oslovení reagoval tak, že se podíval směrem, odkud dotaz slyšel, ale neřekl ani slovo, dokonce nebylo ani zřejmé, zda rozumí tomu, co slyší. Neodpověděl ani na dotaz, jak se jmenuje. Opilý se nezdál, dýchal sám, ochrnutý nebyl. Rozhodli jsme se zavolat rychlou zdravotnickou pomoc. Záchranáři převzali dohled nad „pacientem“ a dívka, když zjistila, že je o muže postaráno, „odspěchala“. Ještě než přijela s houkáním sanitka, zastavila u nás nějaká běžkyně s dotazem, zda něco nepotřebujeme, byla ochotna přerušit svůj kondiční běh a pomoci, s čím by bylo potřeba.
Tolik tedy příklad, který mne potěšil, jako ukázka toho, že lidé dokáží nebýt lhostejní, nabídku pomoci nebrat jako zásluhu, ale jako samozřejmost. Jistě není ojedinělý. Nemusí jít vždy o život zachraňující dobrodružství, stačí být pozorný a ochotný pomoci.
Nenapadlo nás zjišťovat, zda ochotné ženy v popsaném případě byly skautkami nebo ne. Na to, aby byl člověk dobrý, nebyl lhostejný k dění kolem sebe, k lidem ve společnosti a byl ochoten pomoci druhému, není potřeba být skautem. Skauti by ale k takovým dobrým lidem, kteří nejsou lhostejní, patřit měli.
Není to tedy také jedna z možností, jak chápat skauting? Třeba tím, že přidáme k tomu desetkrát „skaut je…“ také jedno „není“? – „Skaut není lhostejný.“
Nebuďte tedy lhostejní ani vy, nebo lépe, nebuďme lhostejní my.
