Když jsem dorostl do vůdcovského věku, dorostla se mnou i jedna generace skautek a skautů do věku roverského. Roverský kmen jsme ve středisku v té době neměli. Byl jsem tedy pověřen jeho založením. Bylo mi tehdy dvacet let a následujícího dva a půl roku ve mě zoufalství čím dál řidčeji střídala naivní tvrdohlavá naděje. Kmen nebyl takový, jaký jsem si ho představoval. Nakonec jsem z něj prchnul. Tehdy jsem věděl, že za neúspěchem kmene stála lenost roverstva. Až později, kdy se hlavně díky vedení skautského oddílu rozvinula má sebereflexe, jsem si dokázal připustit, že vinit mladé, nanejvýš patnáctileté rovery z neúspěchu kmene, je nemístný alibismus.
Problémy zde, řekl bych, byly dva. Roveři nebyli ze skautského oddílu správně připraveni nastoupit na roverskou stezku, a já jsem nebyl dost vyspělý na jejich vedení.
Dnes si myslím, že úkolem výchovy ve skautském věku má být právě příprava dívky či chlapce na vykročení na roverskou cestu. Co to znamená? Je-li úkolem rovera vyhranění jeho osobnosti, co mu můžeme na tuto cestu dát? Snad hlavně vědomí, že je to on, kdo má odpovědnost za svůj život, a že opravdu spokojený nebude, když s ním bude spokojené jeho okolí, ale jedině až ve chvíli, kdy se spokojí sám se sebou.
Jediný prostředek, jak rozvíjet odpovědnost v dětech, je její předání. My jsme tehdy ale dětem příliš odpovědnost nedávali. Předáváním odpovědnosti ale nemyslím delegování úkolů typu uvař, ukliď, jdi a přespi někde. Opravdová odpovědnost, která má ambici charakterově formovat člověka, musí přijít ruku v ruce s důvěrou a autonomií. Kolikrát jste dětem něco svěřili, aniž byste měli představu o tom, jak to mají udělat? Kolikrát jste takto něco svěřili svým spoluvedoucím? Naše role vůdců skautských oddílů není v kontrolování, vymáhání a dotahování svěřené odpovědnosti, nýbrž v nabízení opory lidem, kteří se s odpovědností snaží naučit zacházet.
Na to jsme tehdy ale měli příliš konkrétní představy, jak má oddíl a děti v něm vypadat, a tyto představy jsme skrze oddíl do dětí projektovali. To vyvolávalo snahu přiblížit se ideálům u některých, ty jsme pak odměňovali červenými pečeťmi, a odbojnost u jiných, tu jsme si vysvětlovali jako nevychovanost a trestali ji pečeťmi černými. Za tři červené pečetě byla výprava za odměnu a za tři černé dočasné vyloučení z oddílu. Systém to byl pěkný a měli jsme k němu i hezký rituál. V kombinaci s bodováním a nezdravě konkurenčními hrami a vlastně i samotným přístupem, to byl vyložený mlýnek na sebevědomí. Bodování, jako zcela explicitní vyjádření spokojenosti systému s jedincem, který je v něm spíš objektem než subjektem, dítěti nemůže pomoct se se sebou spokojit.
Naopak důvěra v ně, respekt a pochopení k těm jejich stránkám, které se nám líbí, ale i k těm, které se nám příčí, pomůže rozvinout to samé u dětí. Hlavně ale musíme v tomto jít příkladem. Naše osobnost a prostředí v oddíle jsou stěžejními výchovnými nástroji. Do nich, tedy z velké části i do sebe, bychom měli investovat většinu našeho úsilí.
Já jsem ale své úsilí více vkládal do přípravy celotáborových her. Ideál skautské výpravy pro mě byl v excelovské tabulce s každým políčkem vyplněným zacílenými programy. Stejně tak roverský kmen jsem vedl víc pro sebe, než pro rovery. Já jsem si představoval, že budeme dělat kruté roverské akce, při kterých si sáhneme na vrcholy i dna svých sil. Mí roveři ale měli dost přeplánovaných akcí a toho, že po nich pořád někdo něco chce. Chtěli být spolu, povídat si a sdílet se. A já jsem jim to naštěstí nedokázal překazit. Prokecaná noc je totiž ten nejroverštější program. Při tom zkoumají a otevírají svou osobnost. Ač nám občas připadá, že se baví o nesmyslech.
Volnost, jakou jsem tehdy nechtěl dávat jim, jsem později začal dávat chlapcům ve skautském oddíle, když jsem ho několik let poté začal vést. Když jsem se dokázal vzdát své představy o tom, jak má oddíl vypadat, jsem ho postupně dal do rukou všem jeho členům. Z oddílu pro děti jsme za tři roky udělali oddíl dětí. Chlapce jsme rozdělili do družin. Neříkali jsme jim, jak mají družiny fungovat. Spíše jsme je stimulovali k tomu, aby se nebáli je budovat podle svého. Zavedli jsme oddílové sněmy a kruhy, kde jsme se s nimi bavili o fungování oddílu. Každý stejným hlasem mohl rozhodovat o chodu oddílu. To podpořilo zájem a odpovědnost za něj. Hlavně jsme ale v tom našem oddíle byli s nimi a v té volnosti, kterou jsme jim dali, a se kterou si ne vždycky uměli poradit, jsme se jim snažili být oporou.
Je-li naším cílem člověk, který je připravený převzít zodpovědnost za svůj rozvoj a vykročit na cestu plného rozvinutí svého charakteru a přijetí svých silných i slabých stránek, musí pochopit, že pádlo ve vodě má právě on. Máme ho naučit jeho pádlo používat, ne však mu ho brát z rukou. Uděláme-li to dobře, můžeme ho do roverského věku vyslat už jen se slovy našeho zakladatele: „Sám řiď svůj člun.“ Už ví, jak pádlo funguje. Teď je na něm, aby se řádně naučil používat to své jedinečné. Pokud se toto nepodaří, nechá se celý život nést proudem, který bude jeho nerozvinuté ego otloukat o kamenité dno a vtahovat ho pod vymleté břehy meandrů. Skautský a roverský věk je ten, ve kterém je možné tohoto dosáhnout nejspíše.
