Připravil Boro
Silvestr Jochec – Gibon, zástupce zlínského okresního roveringu
V našem okrese Zlín existuje něco, čemu se říká ZORO – Zlínský okresní rovering. Je to spolek roverů a rangers, kteří dělají akce pro jiné rovery a rangers. Cílem ZORa je seznámit mladé lidi, nejen z našeho okresu. A to pomocí akcí a zážitků, které nejsou pro většinu z nich denním chlebem. Naší nejúspěšnější akcí byl Amazing Race po Zlínském kraji, kde jsme účastníkům v menším měřítku zprostředkovali úspěšnou stejnojmennou televizní show založenou na cestování v týmech. Již jsme měli naplánovaný druhý ročník, říkali jsme si, jak bude„nadupaný“ a že bude motivovat rovery a rangers k vyhledávání dalších dobrodružství, ale přišla pandemie. Na tuto akci jsme vyhlásili dva termíny a oba jsme po několika týdnech příprav museli zrušit. Po této zkušenosti, a dlouhé odmlce se ZORO začalo rozpadat. Motivace se nedostávalo a každý si našel jinou činnost. Ještě jsme dokázali zorganizovat zahajovací oheň na začátku letošního školního roku, ale na další akci jsme se již nezmohli. Osobně mám pocit, že nám roveři a rangers unikají mezi prsty, a zasloužili by si nějakou činnost. Zvláště ti, kteří nemají vlastní roverský kmen. Myslím, že by stálo za to zase nakopnout fungování ZORa. Asi bychom potřebovali oživit tým novými nadšenými členy a třeba se brzy zase něco uskuteční.
Jakub Zoblivý – Makča, bývalý vůdce RK RRetalon, středisko Křtiny
Roverský kmen RRetalon je tvořen činovníky našeho střediska Křtiny. Máme vlastní stanovy s deseti základními pravidly. V nich máme v jednom bodě přesně definované, že každý rover či ranger musí vykonávat na středisku nějakou činnost. Členové kmene mají tak různé funkce: od vedoucího oddílu přes oddílové rádce, členy revizní komise až po správce klubovny. Ve vedení kmene máme roverského vůdce. Nováčci běžně přicházejí do kmene během přechodu ze základní na střední školu, ale již jsme přijali i jednoho nováčka, který začal skautovat až v pozdějším věku. Přechod však nutně neznamená, že odchází z funkcí a činností ve svém oddíle. Jako kmen máme své tradiční akce přes rok (zahajovací víkend v září, vánoční besídka a tábor), zimní i letní expedice. Kmen dostává finanční příspěvek od střediska za to, že organizuje některé střediskové akce a pomáhá s brigádami. Příspěvek se pak dělí tak, že jedna část jde na člena kmene, který si za tento příspěvek může nechat proplatit cokoliv, co souvisí s jeho skautskou činností (registraci, poplatek za tábor, výdaje za expedici), a druhá část pak putuje do společného rozpočtu kmene. V kmeni spolu komunikujeme na platformě Slack, máme vlastní sdílený disk a instagramový účet k propagaci. V posledním roce jsme členy kmene rozdělili na mladší a starší rovery. Mladší roveři mají pár setkání navíc, kde se s vůdcem baví o tématech, která jsou pro ně zatím neznámou, což jim pomáhá se do roverského kmene postupně více zapojovat. Také dostávají informace o různých vzdělávacích kurzech či dalších, spíše zážitkových akcích, o kterých do přechodu neměli ponětí.
Eliška Jonášová – Keliška, roverská zpravodajka Libereckého kraje
Když mi bylo třináct let, jela jsem jako účastnice poprvé na Meetro – krajské roverské setkání, které pořádá náš Liberecký kraj, a setkala se tam s dalšími osmdesáti rovery a rangers z celého regionu. Nebyla jsem sice ještě v roverském věku, ale má starší kamarádka nechtěla jet sama, tak jsem se k ní přidala. Bohatý program víkendové akce – seznamování se s vrstevníky, přednášky a hry, zážitky a inspirace pro naši skautskou činnost mě nadchly natolik, že jsem se o rok později, v roce 2016, zapojila do organizačního týmu. Nebylo to pro mě vzhledem k nízkému věku snadné, ale brala jsem to jako lákavou výzvu. Spolu s ostatními organizátory jsme postupně vytvořili dobře fungující tým, který pracuje z velké části doteď, a kromě Meetra organizuje také RRA – regionální roverské akce menšího zážitkového formátu. Pro naše fungování je podle mě zásadní, že můžeme stavět na práci lidí, kteří se na kraji roveringu věnovali roky před námi. Vedení kraje navíc podobné aktivity podporuje, protože věří, že má smysl se i na této úrovni podpoře roverů a rangers věnovat. Pomáhá tak vytvářet příležitosti pro skautování v roverském věku a nabízí tím alternativu lidem, kteří zjistili, že činnost v jejich domovském oddíle či středisku pro ně v tuto chvíli není to pravé. Ukazujeme společně dalším skautům a skautkám, že složit čekatelské a vůdcovské zkoušky, převzít oddíl a každý druhý víkend věnovat výchově mladších členů není naší povinnosti a nemusíme se do toho nutit, když nám výchova není blízká nebo zkrátka cítíme, že v této fázi svého života potřebujeme něco jiného – čímž může být právě rovering.
Kateřina Puzcoková – Káťa, zakladatelka a bývalá vůdkyně RK Sürius v Brně
Můj roverský život začal vstupem do střediskové roverské družiny, která měla své dospělé průvodce. Ti zorganizovali dvě akce a pak odešli. Po jejich odchodu snahy o udržování promyšlené roverské činnosti opadly – chodili jsme společně na koncerty, slavili Silvestra a hráli ufobal. Vedení střediska mělo ale ambice tuto situaci zvrátit a začali shánět někoho, kdo by kmen vedl trochu jinak. Tak jsme se toho s kamarádem Bulďou (a později Mitchim) chopili. Rozjeli jsme projekty, na které jsme si dlouho mysleli a ukázalo se, že právě společná touha projekty dotáhnout nás držela pohromadě. Fakt, že jsme na to byli dva, a že pro nás roverská činnost byla prioritou, považuji za zásadní výhodu. Co ale nefungovalo, bylo nabírání nových roverů a rangers do stejné družiny. Jelikož se některé naše projekty táhly i celé roky, bylo pro nováčky těžké se zapojit a tak se činnosti neúčastnili. Takto jsme promarnili dvě generace RS, než nám došlo, že tudy cesta nevede.
Dospěli jsme tedy k aktuálnímu formátu. Dorůstající RS se vždy spojí do nové družiny, kterou povedou společně kluk a holka. Ti se postarají o družinovou činnost, ideálně obsahující nějaké projekty, akce a také letní stmelovací akci. Zároveň budou mít podporu ve vedení kmene, kterým jsme se stali já a Mitchi s vědomím, že již ve své družině sami moc věcí na starost nemáme, protože jsou členové samostatní. Verbování vedoucích nových družin nebylo lehké, ale vždy se nakonec našli. Většinou byli sice aktivní i u oddílů, ale ve vedení kmene měli podporu a věděli, že to pro ně bude zvládnutelné. Největší výzva byla v hledání nástupců do vedení kmene. I to se ale nakonec povedlo, ač věřím, že to bude největší achillova pata našeho kmene i do budoucna. Nedaří se totiž to, co se povedlo u mě s Mitchim – najít někoho, kdo nebude mít zároveň povinnosti u dětských oddílů.
