Byl chladný duben, půl páté ráno a nad obzorem Jeseníků právě svítalo, když jsem uslyšel: „Majkle, byl bych rád, kdyby ses stal novým vedoucím našeho roverského kmene Rozbřesk.“ Hned mi to začalo v hlavě všechno šrotovat. Co všechno může takový roverský kmen dělat? Jaké akce a aktivity mohou posouvat jednotlivé členy i kmen jako celek? Jak to mám celé ukočírovat, když mám v kmeni rovery, kteří si ten program mají správně dělat sami?
Uběhlo pár měsíců a nastal začátek nového skautského roku. Do našeho nedávno založeného roverského kmene přišlo sedm patnáctiletých roverů a rangers, kteří byli plni očekávání, co je v roverském světě čeká. Já, jejich o 3 roky starší vedoucí, jsem měl v tu dobu jasnou představu, kam by měl náš RK směřovat a zároveň počítal s tím, že se na realizaci mých myšlenek budou všichni členové podílet, jak se to přece od roverů očekává. Jenže jak týdny a měsíce ubíhaly, žádné zapojení členů kmene nepřicházelo a co jsem neudělal já jako vedoucí kmene, to se nestalo. Tehdy jsem si říkal, kde se stala chyba.
V následujícím článku se vám pokusím představit, jak s mladšími rovery pracovat, abyste se nemuseli dostat do stejné situace jako já a z mých chyb se mohli poučit. Blíže se v článku podíváme na to, jak rovering ovlivňuje sebevýchova, průvodci nebo přístup k roverské kategorii jako takové.
Od výchovy k sebevýchově
Skautská výchova má pro rovery v dokumentu Rovering v 15 bodech (bit.ly/RS−15) stanovené dva hlavní výchovné cíle: rozvíjet se v konkrétních znalostech, dovednostech a postojích dle kompetenčního modelu Junáka a dále přebírat zodpovědnost za vlastní rozvoj. První úkol je vymezený přehledem projevů kompetencí pro roverský věk, které pojmenovávají konkrétní znalosti, dovednosti a postoje (souhrnně kompetence), jež má každý v roverském věku rozvíjet.
Druhý úkol se také týká rozvoje, je ale složitější, vyzývá rovery k objevování vlastních cest k cílené a systematické práci na sobě. Zatímco projevy kompetencí pro roverský věk jsou dané, cestu k sebevýchově a převzetí odpovědnosti za vlastní rozvoj si musí hledat každý sám. Nutnost převzetí odpovědnosti za svůj celoživotní rozvoj vyplývá mimo jiné z prostého faktu, že roveři a rangers jsou poslední výchovnou kategorií Junáka. Ukončením roverského věku dochází k opuštění cesty, kterou nás provází dospělí průvodci. Nekončí tím ale skautská výchova. Pouze již dospělého skauta cíleně neformuje skautský vedoucí, další rozvojové cíle si stanovujeme sami.
Pod sebevýchovou si můžeme představit systematický proces, pomocí kterého se snažíme formovat vlastní osobnost. Sami si přitom určujeme cíle, o jejichž naplnění usilujeme.
Skládá se ze čtyř etap:
- sebepoznání – poznávám, kdo jsem, co jsou mé silné a slabé stránky, učím se zhodnotit, jak na tom skutečně jsem;
- stanovení cíle – pojmenovávám, čeho chci dosáhnout, které kladné potřeby, návyky, vlastnosti chci rozvinout a které záporné potlačit;
- záměrné vytvoření seberozvojových situací – vymýšlím, co mě k cíli posune, a tomu se pak věnuji;
- zpětná kontrola – ověřuji, zda jsem dosáhl zamýšleného cíle.
Není rover jako rover
Stanovy Junáka – českého skauta říkají, že naším posláním je podporovat rozvoj osobnosti mladých lidí; jejich duchovních, mravních, intelektuálních, sociálních a tělesných schopností. U vlčat, světlušek, skautů a skautek nám to přijde samozřejmé a děláme pro to maximum. V roverském věku tomu tak ale často není. Velmi často necháváme vše na samotných roverech a podporu jim žádnou nedáváme, jako by dovršením patnáctého roku života měli na všechny překážky a výzvy okolního světa a dospívání stačit sami.
Abychom mohli sebevýchovy lépe dosáhnout, dělíme roverský věk na dvě období – mladší (15–19 let) a starší (20–24 let) roverský věk. Z pohledu vývojové psychologie se tato období překrývají s věkem adolescence (15–20/22 let) a mladé dospělosti (20–30 let).
Dříve většina z nás brala rovery jako jednu kategorii a s tímto pohledem dosud příliš nepracovala. Každý, kdo se pohybuje kolem práce s rovery, však musí uznat, že rover přicházející ze skautské kategorie je úplně jiný, než rover ve 24 letech. Roverský věk totiž trvá zhruba 9 let, což je stejná doba, jaká uplyne od začátku věku vlčat a světlušek až po konec skautského věku! Možná právě tohle uvědomění nám pomůže pochopit příčinu problému s přebíráním iniciativy popsaného v úvodním příběhu. U čeho konkrétně se to může projevit?
Tak třeba u nabídky možností roverského věku. Současné možnosti jsou tak široké, že je pro mladší rovery téměř nemožné se v nich zorientovat. Často praktikované „hození do vody“ nemůže dopadnout dobře a nemůžeme očekávat, že budou roveři fungovat podle našich představ. Tím narážíme na první velký rozdíl mezi mladšími a staršími rovery. Ti starší už mají větší povědomí o možnostech vlastního rozvoje. Znají taky daleko více sami sebe a mohou se tak lépe rozhodovat, jaké možnosti ve své činnosti využijí, jakým směrem chtějí svůj osobní rozvoj směřovat.
„Mladší roveři jsou nováčci v seberozvoji a potřebují mít lídra, který je učí, jak pracovat se svým rozvojem. Starší roveři už naopak spíše vyžadují co největší samostatnost a možnost volby. Klasický příklad můžeme vidět na roverské akci Korbo: Jedeš tam a zvolíš si, jestli uděláš program nebo ne. Proto se často říká, že to je akce spíše pro starší rovery. Ti mladší si tam jedou spíš užívat a zažívat samostatnost. Jenže to nemá nic společného se sebevýchovou. Kdežto ti starší si tam vyzkouší různé programy, které pak třeba použijí jinde a lépe,“ říká Pavel Martinek, bývalý vedoucí Slováckého RK z Kyjova a člen Roverského odboru.
Projevy kompetencí pro roverský věk
Jedním z hlavních výchovných cílů roverského věku uvedeném v úvodu článku byl rozvoj v konkrétních znalostech, dovednostech a postojích dle kompetenčního modelu Junáka.
Nástrojem, který nám k tomu slouží, jsou projevy výchovných kompetencí pro roverský věk (bit.ly/RS-projevy).
Kompetence jsou tedy jinými slovy výchovné cíle. Na ty navazují konkrétní projevy pro dané výchovné kategorie. V návaznosti na rozdělení roverů na mladší a starší, i projevy kompetencí jsou pro tato dvě období specifické.
Kompetence dbají na všestranný rozvoj osobnosti v duchu poslání Junáka – českého skauta. Jednotlivé součásti programu mladších členů (například aktivity v pěšince benjamínků, cestičkách světlušek nebo ve skautských stezkách) jsou vymyšlené právě tak, aby pomáhaly postupnému osvojování skautských kompetencí.
V roverském věku nastává změna v přístupu ke kompetencím. Výše jsem zmínil, že cílem roverského věku je cílený přechod od výchovy k sebevýchově. Neměli bychom se bát s našimi rovery otevřeně mluvit o jednotlivých projevech kompetencí a o směřování jejich rozvoje. Tím můžeme docílit lepšího postupného přebírání zodpovědnosti za jejich seberozvoj. Využijme projevy kompetencí jako další z prostředků, díky kterým dochází k přechodu od výchovy k sebevýchově. Nebojme se jako roverští vedoucí a lidé pracující s rovery si projevy kompetencí s nimi otevřít a diskutovat, v jakých oblastech mají rezervy, v čem se chtějí osobně posouvat, na co zacílit roverský program či jak využít výchovné nástroje pro roverský věk tak, aby došlo k rozvoji vytipovaných oblastí kompetencí.
Programové nástroje
Jaké další výchovné nástroje můžeme roverům při jejich cestě od rozvoje k seberozvoji nabídnout? Hlavními nástroji roverského věku k přebírání odpovědnosti za vlastní rozvoj jsou výzvy a projekty (více zde bit.ly/vyzvy-projekty).
Výzvy jsou osobní zkoušky, které rovery vedou k poznání sama sebe, překonání se a k dalšímu osobnímu rozvoji. Projekty jsou skupinovou obdobou výzev. Umožňují společně pracovat na větších úkolech a také vedle osobních dovedností rozvíjet i ty týmové. Zde může být významná role průvodce v pomoci výběru správných výzev a projektů, které budou cílit na konkrétní oblasti rozvoje.
Jejich struktura (hledej výzvu → připrav se na výzvu → překonej výzvu → ohlédni se) navíc přímo vychází z výše představeného modelu sebevýchovy. Někdy se ovšem výzvy mění na bezcílné hromadění kilometrů, dnů, stránek nebo slovíček. Jedině jejich ukotvením v procesu sebepoznávání, které dává člověku odpověď na to, kdo je a proč chce o něco usilovat, umožní nalézat výzvy, které rovera skutečně povedou na cestě osobního rozvoje. Nastavujme proto roverům zrcadlo na to, jestli si vybírají vhodné výzvy a projekty, jestli je skutečně rozvíjí v tom, v čem chtějí, nebo zdali jen bezmyšlenkovitě plní nějaké nesmyslné úkoly s představou, že to je přece drsná roverská výzva.
I v roverském věku můžeme využít odborek, konkrétně jejich 3. stupně. I zde je důležité roverům poskytnout podporu. Přínos staršího průvodce zde tak může být v představení možných odborek k plnění, sdílení inspirace k jednotlivým úkolům nebo motivování k dotažení práce na odborce.
Role průvodců
Jedním z bodů skautské výchovné metody jsou dospělí průvodci. I v roverském společenství platí, že zapojení starších je důležité a má v něm své místo. Pozice průvodce v mladším roverském věku je obzvlášť důležitá, protože přechod od rozvoje k seberozvoji vyžaduje podporu a čas. I tak nemáme zapomínat, že roveři na cestě k sebevýchově urazili nějakou cestu už v předchozích výchovných kategoriích.
Pokud roverům poskytneme nástroje pro dosažení výchovných cílů a necháme je objevovat vlastní cesty, jaká je pak role průvodce? O roverech se často říká, že už jsou dostatečně vyspělí a ve své činnosti žádného staršího vedoucího nepotřebují. Zvláště v mladším roverském věku to však zcela neplatí. Vedoucí u roverů stále hrají podstatnou roli průvodců, kteří pomáhají se směřováním osobního rozvoje. I pokud oddíly skautů a skautek úspěšně pracují se skautskou stezkou a zapojují své členy a členky do rozhodování nebo do přípravy a volby programu, jsou čerství roveři zvyklí si aktivity spíše vybírat, plánovat a hodnotit, než je tvořit. Zvažujme tedy využití nástrojů, které nám pomohou vést rovery k přípravě a vedení vlastních aktivit a popostrkovat rovery k účasti na vlastním rozvoji.
Kdo tedy průvodcem je a co se od něj očekává? V ideálním případě má být průvodce danému roverovi takovým „mentorem“ a pomocníkem – pomáhá mu s vytyčením rozvojových cílů, předává zkušenosti, dokáže rovera nasměrovat v těžkých okamžicích, motivuje, když je potřeba, nebo upozorňuje, že je třeba si odpočinout. V realitě našich oddílů se takovým průvodcem nejspíš stane někdo z vedoucích. Průvodci ale mohou být i starší roveři nebo bývalí aktivní roveři, kteří se podíleli na chodu roverského společenství a jsou ochotni roverům takovými průvodci být.
Role roverského průvodce také může být v usměrnění elánu, který často roverský věk nabízí. Člověk na prahu dospělosti hledá vlastní identitu a budoucí směřování, je proto ochotný zkoušet nové věci a pracovat na sobě. Roverský věk je také typický snahou posouvat své fyzické a psychické hranice. Role průvodce je v usměrňování této energie a reflektování jednotlivých kroků.
Vztah mezi roverem a jeho průvodcem
Ve vztahu mezi roverem a jeho průvodcem je důležitá vzájemná důvěra a respekt. Z představení fungování průvodce je zřejmé, že přístupem k roverům už se nejedná o klasického vedoucího, jak ho známe z předchozích výchovných kategorií. Tohle bychom měli mít na paměti při spolupráci s rovery. Na přerodu vztahu z vedoucího a člena na průvodce a rovera je potřeba pracovat vzájemně. Pro roverské vedoucí je velkou výzvou být právě těmi průvodci, kteří ukazují roverům možnosti, předávají zkušenosti, nastavují zrcadlo, to vždy jako nabídku, a ne jako jedinou správnou cestu. Na cestě od výchovy k sebevýchově roverů je potřebná vlastní zkušenost, díky které roveři zjistí, jestli jimi zvolená cesta je správná nebo chybná a mohlou se následně poučit. I pokud budete jako průvodci přesvědčení, že víte jak na to a budete chtít své rovery přesvědčovat o svém pohledu jako tom jediném správném, moc šancí na úspěch mít nejspíš nebudete.
Pokud jste v roli dospělého průvodce, nezapomínejte, že role staršího není tolik o vedení jako spíše o doprovázení, tedy ukazovat cestu, pomáhat, podporovat, povzbuzovat a nechávat mladší členy přebírat vlastní zodpovědnost. Jedním z prostředků k tomu může být cílená zpětná vazba umožňující roverům nahlédnout vlastní snahu z další perspektivy.
Přínosy dobré práce s rovery a rangers
Ze začátku článku jsem zmiňoval poslání Junáka hovořící o podpoře rozvoje našich členů. Pokud tak přijmeme fakt, že roveři a rangers jsou výchovnou kategorií, je roverský věk naprosto klíčový pro úspěšné dokončení skautské výchovy. V mladších výchovných kategoriích se nepochybně kluci a holky naučí a osvojí si spoustu přínosných znalostí, dovedností a postojů. V průběhu roverského věku je čeká obtížný krok – vše získané ze skautského prostředí přenést i do reálného světa. Vždyť v roverském věku je čeká spousta důležitých životních milníků – výběr střední školy, vysoké školy, nástup do první práce nebo první vážné vztahy, které přerůstají v založení rodiny. Tohle všechno jsou nepochybně zásadní kroky pro rozvoj jedince, které se dějí právě v roverském věku. Rovering tak nemá být o „ponechání roverů jejich vlastnímu osudu“ ve víře, že si sami přece nějak najdou cestu. Rovering je totiž o cestě od výchovy k sebevýchově, díky které jsou pak roveři soběstační i ve svém vlastním životě, mimo brány našich skautských kluboven.
Vědomá práce s našimi členy v roverském věku také nepochybně zvyšuje šance na udržení těchto lidí ve skautském hnutí. Pokud budou v období mladšího roverského věku cítit naši podporu, pokud jim pomůžeme se v široké nabídce zorientovat a najít smysl a cestu k jejich dalšímu rozvoji, zamezíme tím častému případu, kdy si mladší roveři přijdou po přechodu ze skautské kategorie ztracení, nedaří se jim najít svou další roli ve středisku a po pár letech se skautingem přestávají. To následně pocítíme v podobě personálních nedostatků, protože v současné situaci Junáka jsou právě lidé v roverském věku nepostradatelní pro fungování oddílů, středisek nebo vzdělávacích akcí.
Když už jsme věnovali neskutečné množství energie do výchovy těchto kluků a holek od vlčat a světlušek až do počátku věku roverského, bylo by neprozíravé a smutné v tom dál nepokračovat, nechat je napospas osudu a následně o ně přijít…
Poučení z vlastních chyb
Co bych v úvodním příběhu zpětně udělal jinak? Nesnažil bych se vést náš roverský kmen pevně podle své představy, i když jsem byl přesvědčený, že mnou vymyšlená cesta je ta správná. Snažil bych se být svým roverům průvodcem, který jim pomůže se v roverském světě zorientovat a nastoupit na cestu od výchovy k sebevýchově, namísto toho, že jsem představu o fungování kmene i jeho členů a členek měl jasně vymyšlenou bez jejich přičinění. A v neposlední řadě bych krotil svá očekávání, že všechno zvládnou sami, protože zpětně vím, že mladší roverský věk je právě o tom hledání a ne o držení vlastního seberozvoje pevně ve svých roverských rukou. Ale možná právě tato zkušenost mi pomohla potřeby mladších roverů lépe pochopit.
