Viděno ze dvou stran

Rozhovor vedla Anežka

Kdy a jakým způsobem jsi hledal svého nástupce?

O svém nástupci jsem přemýšlel, s trochou nadsázky, od prvního dne, kdy jsem začal vůdcovat. Tím nechci říct, že bych se vůdcovství chtěl hned zbavit, ale každý rozumný vůdce musí myslet na to, že oddíl jednou předá, a dobrého nástupce je potřeba dlouho vychovávat. Vůdce dříve nebo později dokáže vypozorovat, kdo má mezi členy vůdcovské vlohy. Svého nástupce Štěpána jsem vedl jako rádce už jako vlče, takže jsem ho znal poměrně dobře a věděl, že na to má. Otázku vůdce oddílu jsem však nikdy nepovažoval čistě za svoji záležitost, ale za věc celé rady starších. Nemůžu přece celému vedení ustanovit šéfa, kterého by nechtěli. U ohně v závěru tábora, pár dní před plánovaným předáním, jsem nechal celou radu starších v tajném hlasování vyjádřit, jestli chtějí Štěpána za svého nového vůdce. Mám obrovskou radost, že nikdo nebyl proti. Štěpán díky volbě věděl, že za ním celé vedení stojí a já jsem zase věděl, že jsem vybral správně.

Jak jsi ho připravoval na vedení oddílu?

Postupným předáváním odpovědnosti. To, že je vhodným kandidátem na vůdce, věděl už dlouho. Závaznou nabídku jsem mu dal asi půl roku před samotným předáním. Postupně jsem ho do toho zasvěcoval. Štěpán byl velmi schopným vedoucím, který už sám vedl spoustu akcí, takže tady nebylo potřeba ho nějak více připravovat. Mezery měl v oddílové „administrativě“, do které spadá registrace, skautIS nebo táborové papírování. Tyto věci jsem mu postupně začal vysvětlovat a v této oblasti spolupracujeme stále.

Jak vypadá tvůj vztah k oddílu po předání? Zapojuješ se nějak?

Jako vůdce jsem se postupně stal nejstarším členem oddílu, takže všechny ostatní kluky znám od jejich prvních týdnů v oddíle. Od těchto dlouhodobě budovaných vztahů se nedá ze dne na den odstřihnout a ani bych to nechtěl. Podle svých časových možností se nadále účastním oddílových akcí a porad. Má role je už ale pasivnější. Pokud to necítím jako nutné, tak se ve vedení o slovo moc nehlásím, abych neumenšoval prostor novému vůdci. Předpokládám, že postupem času budu ještě méně aktivní a stane se ze mě (snad) zvaný host na táboře nebo jiné oddílové akci. Občas mě to zamrzí, ale to vždycky hned zaženu, protože vím, že je to tak správně.

Máš v plánu nějakým způsobem dál skautovat?

Do skautského důchodu mám asi ještě daleko. Oddíl jsem nepředával proto, že by mě skautování nebavilo nebo že bych „vyhořel“, ale protože nastala správná doba. Jsem nadále velmi činný. Jsem členem střediskové rady, kde se podílím na přípravě různých střediskových akcí. Také jsem členem okresní rady, kde zastávám pozici výchovného zpravodaje pro chlapecký kmen. Společně s ostatními zpravodaji jsme letos na podzim organizovali okresní rádcovský kurz a na jaře nás čekají okresní čekatelky. Čerstvě jsem také členem instruktorského týmu Ekumenické lesní školy.

Kolik času jsi věnoval vedení oddílu?

To se velmi těžko zpětně určuje. Bylo ho hodně. Vedení oddílu mi vyplňovalo velkou část volného času. Především ze začátku, kdy jsem měl plno představ, co změnit nebo co nového zavést. Mnohokrát jsem oddíl upřednostnil před školou, což se nejvíce nepříznivě projevovalo v letním zkouškovém při přípravách tábora. Mojí slabší vůdcovskou schopností bylo delegování úkolů, takže jsem toho spoustu dělal sám. Přiznám se, že jsem si kvůli tomu prošel i syndromem vyhoření. Příprava tábora a samotný tábor mě tak „vysál“, že jsem ztratil veškerou energii a motivaci pokračovat. Nicméně jsem to přečkal. Hlavně díky Erasmu, který mě přinutil se na pár měsíců od skautu odstřihnout a vše nechat na ostatních. Zpátky jsem se vrátil s novou energií a hlavně poučen. Následující tábor jsem už vedl „na pohodu“ a více zapojil zbytek vedení. Ten tábor dneska řadím mezi nejlepší, co jsme v oddíle kdy měli.

Co bys chtěl vzkázat vůdcům, kteří plánují odejít nebo už odešli?

Těm, co to plánují, bych vzkázal, aby odešli pokud možno v nejlepší chvíli pro oddíl, který vedou. Mnoho vůdců/vůdkyň předává oddíl až ve chvíli, když se mají ženit/vdávat nebo když si najdou zaměstnání daleko od místa oddílu. Zkrátka jsou donuceni vnějšími vlivy a teprve tehdy si uvědomují, že schopný nástupce jim před rokem z oddílu odešel a další hypotetický nástupce vyzraje možná za další dva roky. Já jsem předával oddíl po čtyřech letech a nic a nikdo mě k tomu netlačil. Viděl jsem ale, že vedení se generačně obměnilo a jeho členové by si zasloužili někoho k nim věkově bližšího a taky někoho, kdo by přišel s novými nápady a elánem. Zároveň tu byl Štěpán, který šel čerstvě na vysokou školu, oddíl ho bavil a měl vůdcovské předpoklady. Dle mého názoru ideální doba na předání vůdcovství. Těm, co oddíl předali, bych vzkázal, aby zůstali aktivní a zkusili využít své zkušenosti ve skautském vzdělávání. Je všeobecně známo, že současná nabídka skautských kurzů zdaleka nepokrývá poptávku. A vzhledem k rostoucímu počtu členů v Junáku se to asi hned tak nezmění.

Jaká byla tvoje motivace pro převzetí oddílu?

Celé to vlastně začalo, když jsem ještě chodil na základní školu. Tehdy jsem se rozhodoval, co budu po základce dělat. A skaut mi ukázal životní směr. To, co mnohdy žákům základních škol chybí, vědět, kam jít na střední. Dík tomu, že jsem vedl skautskou družinu jako rádce, tak jsem si zvolil pedagogickou školu. Vrstevníci se bavili ve volném čase vysedáváním po hospodách nebo hraním her na počítači – já měl ale „svoje“ skauty. Tam se začal rodit můj malý sen – jednou se stát vůdcem oddílu. Jasně, na to, kolik mi bylo, to byla spíše utopistická představa, ale já tím žil, i když jsem se to mnohdy bál říct nahlas. Poprvé, když jsem to vyslovil nahlas, bylo až na čekatelském kurzu, kde jsme vedli debatu o tom, čeho vlastně každý chceme ve skautu dosáhnout. Skaut už pro mě pak nebyl jen volnočasová aktivita, ale životní směr a cesta… Takže mojí motivací byl sen, který teď žiju, ale i nová zkušenost, na kterou jsem se těšil, a zároveň jsem chtěl prosadit trošku svých názorů na činnost oddílu, a vlastně by se dalo říct, že i trošku nechat pracovat svoji schopnost pro organizaci, své praktické zkušenosti v oblasti pedagogiky a ukázat především mladým rádcům, že to, co dělají, MÁ SMYSL.

Jak probíhalo předání oddílu?

Celkově to byl dlouhý proces – samotné předávání před celým oddílem bylo až to poslední. Zásadní pro mě spíše byly otázky, které mi běhaly v hlavě. Jestli jsem schopen tuto funkci vykonávat, jestli budu morálním vzorem pro kluky a jestli budu dobrým vůdcem i takový, jaký jsem (kdo mě zná, tak ví, že jsem trošku atypický skaut a mám trochu jiný pohled na vzdělání a výchovu). Tohle trvalo asi půl roku. S Kúnhutem jsme spolu často diskutovali, uklidňoval mě slovy, že mi ve všem bude oporou a že bude stát při mně. Samotné předání oddílu a oznámení oddílové radě proběhlo demokraticky, chtěli jsme, aby se k tomu každý vyjádřil, aby měl každý možnost říct názor, jestli by tam vůbec se mnou vydržel. Na slavnostním zakončovacím ohni jsem to tedy dostal takříkajíc celé s hezkými slovy a darem od vůdce…

Jak se změnil tvůj vztah k členům oddílové rady?

Troufnu si říct, že nezměnil. Nechci a nebudu se povyšovat, chci vystupovat přirozeně, jako jsem vystupoval doposud, chci jim být vzorem, ale i kamarádem – kterému mohou říct vše, co je trápí, protože vím, jak je důležité mít možnost řešit v poklidu problémy s někým dospělým – a to by nešlo, kdybych vystupoval jako „superhrdina“ nebo kdybych jen stál a rozkazoval. Nechci dělat věci, co mi jako rádci vadily, například když mi někdo rozkazoval. Jen jsem teď v pozici, že je chci vést a umožnit každému jeho osobnostní růst, a to jen se slovy „nevadí, nic se neděje“ nebo „ono se to příště samo vyřeší“ nefunguje. Na začátku jsem řekl, že bych si přál, abychom spolu o všem mluvili, protože vím, že kluci o spoustě problémech mlčí, stejně jako jsem mlčel já jako rádce…

Proto jsem také obnovil činnost pravidelných roverských schůzek – zatím to je pro rádce a podrádce – tam se snažím s kluky bavit o čemkoliv, aby věděli, že jsem stále ten stejný Štěpán, kterého znají.

Jak se vyrovnáváš s odpovědností za celý oddíl?

Začátek byl celkem náročný. Najednou se mnou začala komunikovat velká spousta lidí, každý něco chtěl a já se snažil mít vše dokonalé, abych něco nepokazil. Pomohla mi ale Kúnhutova připravenost, skoro všechny otázky mi zodpověděl a já si uvědomil, že je potřeba klid. Teď, po půl roce v čele, už jsem v pohodě, vím už, o čem je řeč, a začínám si to užívat… Odpovědnost tu bude i nadále, ale já se toho nebojím, s tím jsem do toho šel!

Kolik času věnuješ vedení oddílu?

Všechno záleží na okolnostech, co se zrovna má organizovat nebo co cítím, že je potřeba změnit, zlepšit. Snažím se pracovat v týmu, dávat prostor novým nápadům, aby každý z vedoucích měl na starost „svoji“ oblast. Já se tak můžu věnovat věcem, které nejsou moc vidět a jsou stejně tak důležité. Jestli mám říct přesný čas, tak na hodiny to asi nedokážu převést a vlastně ani nechci, protože je to věc, kterou dělám rád a která mě baví.

Co bys chtěl vzkázat lidem, kteří uvažují nebo se připravují převzít oddíl?

Nebát se. Jestliže je to sen, který si chtějí splnit, ať do toho jdou, protože jiná příležitost už nebude. Hlavní je komunikovat a nebát se kritiky. Mnozí z vůdců ani neví, že mají při sobě tolik schopných lidí, že stačí jen tyto jejich schopnosti rozvinout. A úplně nejdůležitější je mít při sobě podporu. Tak jako je důležité být podporou pro rádce, je také důležité mít svoji vlastní podporu. A když není – jezděte na kurzy, setkání vůdců, bavte se, hrajte si s dětmi – nebojte se ukazovat svoji hravost…