Po několika deštivých dnech konečně vykouklo nad alpským údolím červnové sluníčko. Družina skautů z Texasu sedí venku okolo stolu na tábořišti základny v Kanderstegu, na hlavách čepice a před sebou láhve s vodou. „Co je to biotop?“ ptá se vedoucí. Dva chlapci si tipnou. „OK, díky.“ Obr v kovbojském klobouku přečte z papíru správnou definici. „Co je to udržitelnost?“ Tak to jde dál celou hodinu, vedoucí se vrací k termínům, které chlapcům nešly, odpovědi jsou správnější, ale protože se zapojuje míň skautů, začne vyvolávat.
Sluníčko svítí a přeměňuje tuny vody vsáklé do půdy v páru, budníčci zkouší přehlušit ledovcovou řeku valící se opodál. Část chlapců se dívá do stolu, část obdivuje štíty nad údolím, zbytek pozoruje naši skupinu, která využívá sluníčka k testování různých typů solárních vařičů. „Odchod na oběd a příprava na odpolední výlet,“ zahřímá konečně vedoucí a natěšení kluci vyrazí, jako když do nich střelí.
Neměl jsem možnost se obra ve stetsonu zeptat, co tímto programem sleduje. Jistě neletěli přes půl zeměkoule proto, aby si ve švýcarských Alpách opakovali definice z ekologie. Jakkoliv nelze z malého výseku usuzovat na celý program, neubránil jsem se představě, jak by na tento výjev zareagovali Antonín Benjamín Svojsík nebo Miloš Seifert.
Změna pohledu na děti v přírodě
Oba zmínění proponenti skautingu u nás byli učitelé. V hnutí viděli protiváhu školních způsobů a přírodu považovali nejenom za prostředí pro skautování, ale pobyt v ní za výchovnou metodu a znak reformace výchovy a vzdělávání. Příroda pro ně byla protiváhou městu, lékem na vykořenění a další neduhy průmyslové společnosti, byla vychovatelkou i symbolem opravdového „živého“ poznání v protikladu k poučkám z „mrtvých“ knih. Ačkoliv ve své době byly tyto názory sdíleny různými pedagogickými proudy, masivní rozšíření skautingu v Českých zemích učinilo ze záměrného pobytu dětí v přírodě společenskou normu, na kterou v pedagogice navazujeme dodnes.
Odstup stovky let nám umožňuje širší úhel pohledu. Dnes máme za samozřejmé, že způsob interakce s přírodou souvisí s rozvojem dětské psychiky. Skaut vnímá přírodu jinak než benjamínek a program pro mladší věkovou skupinu nemůže být zjednodušením programu pro starší, musí stát na zcela odlišných základech. Také víme, že příroda nemá magickou moc a pouhý pobyt v ní neučiní člověka mravně čistším, nezmění jeho etické postoje ani nevede k pochopení přírodních procesů. Klíčový je rámec pobytu v přírodě, a ten vytváří převážně vedoucí.
Benjamínci: Příroda všemi smysly
Děti ve věku 5–7 let to mají těžké. Nejenom že si občas musí vymýšlet, aby jejich svět držel pohromadě, ale teprve se učí třídit množství podnětů, které k nim přichází skrze smysly. Často si tak všimnou detailů, které dospělý podvědomě přehlíží. Sebelepší herna bledne před potenciálem kousku lesa. Větvičky, kameny, listy, schovky – všeho je zde vrchovatě, vše je otevřeno benjamínkově fantazii. Zatímco autíčko zůstane při hře autíčkem, klacek nebo šiška mohou hrát stovky rolí.
Výzkumy ukázaly, že neurčitost hraček, které děti nalézají v přírodě, vede nejenom k většímu rozvoji představivosti a tvořivosti, ale hry v přírodě vykazují i méně genderových stereotypů než ty uvnitř. Americký pedagog Joseph Cornell doporučuje, aby dospělí nebyli organizátory, ale průvodci dětí světem přírody. Znamená to pozorovat interakci dítěte, a když jej něco zaujme, sdílet toto zaujetí a teprve poté je prohloubit o poznání konkrétního přírodního fenoménu. Zájem a hra však nepřichází samy od sebe, trvá několik měsíců, než si děti na přírodní prostředí zvyknou.
Zatímco v oblasti znalostí si nemůžeme u benjamínků klást vysoké cíle, je toto období důležité pro vytváření zkušeností z pobytu v přírodě. Ten se může stát běžnou součástí života stejně jako stresujícím zážitkem. Klíčovou roli přitom sehrává dospělý a to jednak svým zaujetím pro přírodu, jednak i nastavením měřítek: je v pořádku zabít ze strachu pavouka, utrhnout květinu, zašpinit se od bláta nebo chytit klíště?
Z hlediska vztahu k přírodě může skauting benjamínkovi doplnit důležitou zkušenost přímého zážitku přírodního prostředí vnímaného všemi smysly. Takovéto zážitky přináší nejenom hlubokou emoční stopu, ale vytváří obrazy, na kterých lze stavět poznání v následujících letech. Efektivní práce s benjamínky však vyžaduje porozumění jejich možnostem, tedy alespoň minimu z vývojové psychologie.
Světlušky a vlčata: Hry a bádání v přírodě
Není náhodou, že většina programů ekologické výchovy pro školy je zaměřena na děti do 11 let. S dětmi ve věku vlčat a světlušek je totiž radost pracovat: nechají se strhnout programem, rády poznávají přírodu a povětšinou udělají, co po nich vedoucí chce, protože je pro ně autoritou. I obyčejná louka, les nebo potok jim nabízí silné zážitky. Dokáží už přírodu nejen poznávat samostatně, ale díky rozvinutějšímu logickému aparátu i vyvozují závěry a zobecňují. Pokud je nějaká oblast přírodních věd zaujme, dokáží se překvapivě rychle stát „odborníky“ četbou knih, sběrem informací na internetu, dokonce i vlastním bádáním. Nemají problém naučit se všech 50 obrázků dřevin a rostlin v příručce ani těšit se, až jejich znalost prověříte.
Zaměříme-li se na znalost přírody, záhy zjistíme, že naše pedagogické úspěchy jsou pouze zdánlivé. Děti nejenom že ztrácí vědomosti často tak rychle, jako je nabyly, ale mají problém s jejich aplikací a propojováním. Ti, kteří bezchybně určí všechny stromy na obrázcích, je stěží poznají v terénu. Poskytují nám tím dobrou příležitost k úvaze, co je vlastně ve výchově „v“ a „o“ přírodě důležité.
Je to především vytvoření bezpečného prostoru pro poznávání přírody, možnosti získání zážitků, na které budou vzpomínat celý život (a nezřídka si je idealizovat). V tomto věku mohou děti ještě dohnat chybějící prožitky přímého smyslového kontaktu. Také se ukazuje, že pro rozvoj motoriky, sociální inteligence i tvořivosti je důležitá volná hra s málo specifickými pomůckami. Tzn. hra ve skupině dětí bez zapojení dospělého v prostředí s univerzálně použitelnými pomůckami, ideálně přírodninami doplněnými o kus látky, provaz, míček, síť apod.
Skauti a skautky: Hledání souvislostí
Náctiletým se svět jeví plastičtěji, začínají si alternativních možností a názorů nejenom všímat, ale přemýšlet o nich a konstruovat si, jaký by svět mohl být. Dokáží hlouběji přemýšlet o sobě i svých kamarádech, jejichž názor nabývá na důležitosti. Až na výjimky klesá s věkem zájem o poznávání jednotlivých přírodnin, avšak rozvíjí se aparát pro porozumění hlubším vztahům v přírodě, vlivu činnosti člověka, a to včetně vlastního podílu.
Pokud se rozhodneme tento potenciál rozvíjet, měli bychom nejenom jít příkladem, ale zároveň nabídnout příležitost pro konkrétní čin. Kromě osobních závazků tím myslím především práci, která vyžaduje sebepřekonání a zároveň její výsledek přesahuje zájem jednotlivce či oddílu. Může to být kosení trávy v přírodní rezervaci, vyřezávání náletových dřevin, péče o vysazené stromy, sbírání odpadků podél cest. V příkladech se držím vlastní zkušenosti, ale z výchovného hlediska je klíčový moment, kdy po teenagerovi něco zůstane a ví, že tady přispěl k obecnému dobru. Často je to jeho první stopa ve skutečném světě.
Každý, kdo zkoušel namotivovat třetí den v pořadí čtrnáctileté k vyřezávání trnek při údržbě stepní rezervace, ví, že největší díl práce zbyde na něj. Rovněž ví, že musí do detailu vysvětlit smysl společného úsilí tak, aby se s ním dokázali ztotožnit. Právě zde se totiž překračuje důležitá hranice mezi slovy a činy, dobrou vůlí a skutkem, sobectvím a obětí.
Roveři a rangers: Posouvání limitů
Že příroda je místem, které náctiletým umožňuje sebepoznání, si všimli již otcové skautingu.
Mám-li vybrat jednu metodu pro roverský věk, bude to puťák. Výzkum provedený ve Spojených státech ukázal, že putování s batohem na zádech nejenom rozvíjí fyzické a kooperativní schopnosti, ale také zprostředkovává intenzivní kontakt s přírodou, na jejíchž rozmarech jsme během cesty závislí, učí skromnosti a soběstačnosti. Ale zároveň katapultuje náctileté mimo jejich svět a každodenní starosti. Tento nadhled je ideální příležitostí k přehodnocení dosavadních postojů a hodnot a přemýšlení o vlastní životní cestě. Jako člověk, který strávil 162 dnů života vedením puťáků, mohu doplnit, že jsou tím nejlepším prostředím pro aktivity balancující na hraně mezi hrou s výchovným záměrem a skutečnou výzvou.
Blíží se šestá hodina, šlapeme po úzkém hřebeni. V pozdní odpoledne je již každý ponořen sám v sobě, mlčky ale sdílíme touhu po rovném plácku v závětří – domovu na jednu noc. A taky po vodě. Další kopec a další zklamání, proč jsme jen před dvěma hodinami nezůstali v sedle? Odpočinek: batohy i těla padají k zemi. Kdo má ještě vodu? Kdo rozbalí čokoládu? Zkusíme se podívat kousek pod hřebenem a něco najít. Půjdeš? Na rozdíl od krátkodobých kurzů „sebepoznání“ a „zážitkových aktivit“ nás na konci dne nečeká bezpečný debriefing a postel. Zkušenosti a reflexe přichází pomalu, ale důvěryhodně, protože jsou naše vlastní.
Oproti mladším dětem vychází autorita vedoucího z důvěry a důvěra ze zkušenosti. Vedoucí zážitkového kurzu si může na něco hrát, vůdce roverů ne, protože jeho osobnost prověřují měsíce a roky. To platí samozřejmě i o zájmu o přírodu: rovery a rangers nenadchne někdo, kdo sám nehoří.
Nadšení zapaluje
Zdá se mi, že dnes už od skautských vedoucích nečekáme hlubokou znalost přírody. Vždyť ta nezřídka chybí i učitelům biologie. Ne snad že by příroda nikoho nezajímala, ale na její poznávání nám chybí potřebný čas. Určit ptáka podle letu a rostlinu podle stanoviště vyžaduje léta pozorování a tréninku, zajímavě o nich vyprávět zase široké znalosti.
Výchovný program Junáka to reflektuje. Jsme si dobře vědomi, že pouhé pojmenovávání přírodnin se míjí smyslem, větší důraz se klade na ekologické souvislosti. Schopnost vůdců interpretovat přírodu je ale z výchovného hlediska nenahraditelná. Řekl bych, že dokonce čím dál potřebnější, protože ztráta kontaktu dětí s přírodou znovu patří mezi přední pedagogická témata. Jako by se opakovala situace ze začátku 20. století, pouze rizika urbanizace nahradil nakašírovaný virtuální svět malých a velkých obrazovek. Slova Baden-Powella o tom, že „pobyt venku je účelem skautingu a klíčem k jeho úspěchu“ tak pravděpodobně odkrývají jeden ze zásadních důvodů současné přitažlivosti skautování.
Jak dostát těmto očekáváním z pozice vůdce? U učitelů často pozoruji, že mají strach chodit se žáky ven z obavy o ztrátu autority z důvodu neznalosti přírodnin. Ve skautingu se od této bariéry můžeme oprostit, protože víme, že pro vykřesání jiskry zájmu je důležitější zápal než znalosti, stačí ukročit z pozice autority a poznávat přírodu společně:
- Sdílet nadšení s benjamínky.
- Nadchnout se pro pestrost života se světluškami a vlčaty.
- Motivovat vlastním zájmem o přírodu skauty a skautky.
- Posouvat horizonty roverů a rangers.
Pokud nadšení pro svět přírody nesdílíme, najděme si někoho, kdo nám s tím pomůže. Určitě to bude pro naše svěřence lepší než předčítat ekologické definice z papírku. Ošidit je o přímé poznávání přírody (třeba tím, že ji degradujeme na kulisu aktivit) znamená ošidit je o podstatnou část skautingu. Naštěstí na cestu poznávání a obdivu k přírodě není nikdy pozdě. Ačkoliv mám státnice z biologie a dvacet let se živím průvodcováním po Moravském krasu, nepoznám většinu zdejších druhů, nemluvě o jejich příbězích. Každým rokem doplním pár kousků mozaiky a pár jich ztratím. Ale jsem na cestě a to je, myslím, dostatečná kvalifikace pro to, abych na ni zval další a doufal, že po ní budou šlapat rychleji.
