Sejde se skaut, myslivec a malíř krajinek a jdou spolu do lesa

Ekolog, cyklista, myslivec, pytlák, skaut nebo třeba elektroinstalatér, který má na tapetě mobilního telefonu fotografii horských štítů z dovolené. Co všechny tyto lidi spojuje? Společným jmenovatelem je vztah k přírodě. Už esenciálně však můžeme cítit, že onen vztah se u každého z nich liší. A nemusíme chodit ani nikam daleko, i mezi skauty se vztah k přírodě a životnímu prostředí (dále jen ŽP) liší člověk od člověka. Do svého programu zahrnujeme hojně pobyt v přírodě, ať už jde o schůzku, výpravu či tábor, aktivně tak působíme na děti a jejich vztah k přírodě. Jaký vztah k ní ale máme my samotní a jdeme dětem správným příkladem? Co to vůbec znamená? A dokážeme si plně uvědomit, jaká jsou rizika nevhodného působení na tento vztah? Pojďme se společně ponořit do problematiky ekopsychologie, která nám pomáhá chápat vztah k přírodě a ŽP dětí, jejich rodičů, ale i nás samotných.

Psychologie a příroda – jde to dohromady?

Odpověď je snadná – ano, jde. Zkoumání toho, jak se lidé chovají a co prožívají ve vztahu k přírodě, krajině a ŽP, je úkolem vědeckého oboru ekopsychologie. Sice nejsou její poznatky diskutovány tolik jako jiná témata, i tak je ale velice významné se jimi zaobírat. Přestože úlohou ekopsychologie je hlavně empirické zkoumání, promítnout její zjištění do praxe můžeme my – lidé zajímající se o svět kolem sebe, skautští vedoucí. Abychom mohli správně působit na naše okolí, musíme si uvědomit, že o vztahu k přírodě nejde lehkovážně říci, že je prostě dobrý, nebo špatný. Ve skutečnosti jde o něco mnohem rozsáhlejšího. Kudy ven z takového černobílého uvažování? Ukažme si, jak na to!

Někdy zkrátka „dobrý“ nebo „špatný“ nestačí…

Skautským ideálem je mít k přírodě a ŽP dobrý vztah. Programy zaměřené na jeho prohlubování mohou mít ale tisíc podob a každý z nich míří jiným směrem. Může třeba psaní básniček o přírodě rozvíjet tento vztah stejně jako umění rozdělat oheň? Zohledňujeme uvědoměle v praxi různorodost pohledu na vztah k přírodě? Touto problematikou se dlouhodobě zabývá doktor Jan Krajhanzl, který je vyučujícím ekopsychologie na Katedře environmentálních studií na FSS MU v Brně, a také autorem konceptu pěti charakteristik vztahu k přírodě. Právě těchto pět charakteristik si teď přiblížíme. Rozumíme jimi potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj, etický postoj a environmentální vědomí. Každý přistupujeme k těmto charakteristikám odlišně, a právě to dělá náš výsledný vztah k přírodě a ŽP ryze individuální. Pojďme si každou z nich stručně představit.

Charakteristika vztahu k přírodě a ŽP	Návodné otázky k hodnocení vlastního vztahu v přírodě a ŽP
Potřeba kontaktu s přírodou	Jak často vyrážíš do přírody? Když to nejde, utíkáš do ní ve svých myšlenkách? Máš doma hodně předmětů z přírodnin?
Adaptace na přírodní podmínky	Cítíš se jistě, když zůstáváš v přírodě několik dní? Víš, co dělat venku za bouřky? Umíš se pohybovat v terénu a najít vhodné místo na přespání?
Estetický postoj k přírodě	Všímáš si v přírodním prostředí jednotlivostí? Umíš ocenit šumění listí? Dokáže tě příroda svou krásou pohltit?
Etický postoj k přírodě	Je v pořádku si z přírody pouze brát, ale nic nevracet? Jaké jsou tvé povinnosti vůči přírodě? Má pro nás příroda vůbec nějakou hodnotu?
Environmentální vědomí	Chováš se k ŽP odpovědně? Je důležité chránit ŽP? Uvědomuješ si, jak tvé chování ovlivňuje ŽP?

Když musíš, tak musíš!

Může se stát, že nás občas tíží pocity nespokojenosti, strádání a napětí. Je možné za tím hledat v některých případech spojitost s nedostatkem kontaktu s přírodou? Život v rychle se měnícím světě, který vyžaduje velké sociální zapojení, dále třeba sedavé zaměstnání u počítače nebo studium nás mohou od přírodního prostředí odtrhávat. U lidí, kteří jsou na kontakt s přírodou citlivější, to může vyvolávat těžkou nepohodu, proti které se snaží bojovat různými způsoby. Každého osloví jiný typ prostředí a aktivity – někdo vezme batoh a vyrazí na víkend pár kilometrů za město, jiný zase zakouší dobrodružství v divočině vysokých hor, někomu stačí jít si na chvíli zaběhat do parku nebo pečovat o svou pokojovou rostlinu. Musíme si uvědomit, že každý potřebu kontaktu s přírodou vnímáme jinak intenzivně a vyžadujeme ji v jiné kvalitě. Zatímco jednomu stačí procházka v parku, tedy kontakt s přírodou člověkem výrazně ovlivněnou, druhý musí vyrazit do přírody volné. Svou roli hraje i kvantita potřeby tohoto vztahu – buď je příroda pouhým prostředím, kulisou pro naše aktivity, nebo v ní chceme prožít silné zážitky, nechat se jí emočně unést.

Nejsme z plyše, ale…

Viděli jste náborové video Junáka, které nese název Nejsem z plyše? Na něm si můžeme názorně ukázat, čeho se týká naše činnost a jaké zážitky zakouší naše děti během táborů. Projít polem se vzrostlým obilím, zvládnout rozcvičku v lese, popasovat se s nepřízní počasí, sáhnout do bláta nebo se třeba vykoupat v rybníce, vypořádat se se setkáním s pavoukem či hadem, přespat pod širákem. Denní chléb? Pozor, tohle není ani zdaleka samozřejmost! Tím, co dělá z přírody nepřátelské prostředí, je náš pocit strachu, dále hnusu, který se může projevovat štítivostí vůči přírodě, a také pocit nepohodlí. Uvědomění si rozdílnosti adaptace na přírodní podmínky je zásadním faktorem především při práci s nováčky. Měli bychom se snažit o rozvíjení odpovědného vztahu k přírodě. Ale co se stane, když neodhadneme poměr nároků prostředí na jedince a jeho schopnosti a dovednosti? I když třeba s dobrým úmyslem „hodíme člověka do spárů přírody, ať si poradí“, snadno se postaráme o to, aby tahle léčba šokem zapůsobila naprosto opačně, než jsme chtěli. Zohledňujme proto individuálně nároky, které klademe na naše svěřence – ať jsou motivující a rozvíjející, v ideálním případě vedou k flow (= stav, pohlcení, kdy zaměřujeme nenuceně svou pozornost pouze na jeden podnět – třeba na přírodu), protože čeho je moc, toho je příliš.

(zdroj: Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí: pět charakteristik, ve kterých se lidé liší, Jan Krajhanzl, Lipka, 2014)

Jsme jedné krve, ty i já!

Obzvlášť pro vedoucí vlčat důvěrně známý citát z Knihy džunglí vystihuje samotnou podstatu estetického postoje k přírodě. Proč zrovna estetického? Pojďme si to ukázat. Považujete se za všímavého člověka? Tak schválně. Jezdíte vlakem, autobusem či autem do školy nebo práce? Procházíte někdy přes park? Bydlíte v ulici, kde roste alespoň pár stromků, nebo v domku se zahradou? V určité míře se s přírodním prostředím setkáváme všichni. Ptejme se sami sebe – jak velkou pozornost tomuto prostředí věnujeme? Příroda se stále mění, biologické cykly hýbou vším kolem nás a my jsme mnohdy hluší a slepí vůči té velkolepé kráse. Ve světě přehlceném informacemi stojí za to zastavit se alespoň na pár chvil a sledovat odstíny zelené barvy na listech stromů, prsty zkoumat strukturu jejich kůry, nechávat se unést ševelením dešťových kapek dopadajících do korun, až se úplně nechat strhnout rezonující energií, kterou je příroda protkána. Najednou není člověk vs. příroda, ani příroda na pozadí lidských aktivit, ale člověk a příroda jsou jedním – jedné krve – dojde ke splynutí. Vnímání estetična přírody můžeme vidět v básních, písních či krajinomalbách. I skautská praxe pracuje s tímto rozměrem vztahu k přírodě (oddílové aktivity, stezky, odborky). Každý v takových aktivitách prospívá jinak, je to dáno tím, že jsme různě všímaví k prostředí a dokážeme ho odlišně ocenit.

Kdo je víc?!

Pojďme se teď zamyslet nad tím, kde je naše vlastní místo vůči přírodě a ŽP. Stojíme na vrcholku pomyslné pyramidy a vše ostatní je nám zcela podřízeno? Nebo jsme dostali privilegia správců? Jsme si s přírodou rovni, nebo bychom se měli co nejvíce omezovat, aby kvůli nám příroda netrpěla? Prožíváme stejné emoce při úmrtí oblíbeného mazlíčka a násilné smrti zvířat z velkochovů? Když do pokoje vletí motýl, řešíme otázku zabít – nezabít? Vyměňme motýla za sršně, jaká bude odpověď teď? Mohli bychom zajít ještě dál a zeptat se, co bychom dělali, kdyby náš první pohled po probuzení patřil naprosto neškodnému pokoutníkovi sedícímu na zdi vedle naší hlavy. Stihne nám v mysli alespoň proběhnout myšlenka o tom, co je morální, nebo už je na stěně jenom skvrna a mrtvý pavouk leží na zemi? Jak o přírodě smýšlíme, jak ji vnímáme, co k ní cítíme i jak se k ní chováme – to všechno je ovlivněno naším vlastním etickým postojem. Je důležité zvažovat, zda jsme vůči přírodě dominantní, nebo submisivní, zároveň ale také to, jak jsme k ní přátelští, nebo nepřátelští. Člověk s dominantním a nepřátelským vztahem si bude z přírody bez problémů brát vše, co potřebuje, ani mu to nebude připadat jako něco špatného. Naopak submisivně a přátelsky orientovaná osoba bude jednat tak, aby přírodu svým bytím co nejméně zatěžovala. Jako partneři a správci se k ní budeme chovat, když náš vztah bude přátelský, lišit se ale bude v míře dominance. Jak moc je správné, abychom my lidé zasahovali do dění v přírodě?

O hluboké propasti v nás samotných

Pokud tedy máme rádi přírodu, jednáme tak, abychom ji zachovali krásnou? Poslední oblast vztahu k přírodě a ŽP, který si musíme přiblížit, je environmentální vědomí. Vezměme si běžný život – jízda autem do školy či práce, produkce množství odpadů, nákup v obchodech, které nejednají férově s výrobci, cestování letadlem, špatné zateplení domu, ale i „obyčejné“ večerní koupání. Každou svou činností ovlivňujeme přírodu nebo ŽP, uvědomujeme si ale následky našeho jednání? Odpovědné chování, ať už jde o třídění odpadu, nepoužívání jednorázových obalů, šetření energií, nákup prostředků šetrných k přírodě, angažovanost v aktivitách podporujících ochranu přírody – to jsou příklady jednání, které může praktikovat člověk s vysokým environmentálním vědomím. Přemýšlí o tom, jaké dopady má jeho činnost, snaží se uskromnit a hledat způsoby, jak se chovat k přírodě lépe. Kromě faktického základu vnímá i své pocity spojené s environmentálními problémy, dokáže být soucitný s trpícími zvířaty z televizních pořadů, ale také může mít obavy z toho, jak bude ŽP vypadat za dvacet let. Kde na spojnici mezi vysokým environmentálním vědomím a lhostejností vůči ochraně přírody stojíme my samotní? Jednáme tak, abychom dokázali náš propagovaný ochranářský vztah k přírodě?

Přírodě tváří v tvář

Jednání s lidmi je velice zodpovědná činnost, při které zohledňujeme naráz množství možných dopadů jediné vyřčené věty. V opačném případě můžeme mít velmi negativní vliv na psychiku druhého a spustit řadu reakcí, které zapříčiní naprosto protikladné jednání než to, které jsme chtěli vyvolat. Stejné je to i při komunikaci o přírodě. Jak to tedy uchopit?

⚜️ Zaujměte pozici průvodce – Snažte se přírodu ze všech pohledů odhalovat po malých krůčcích. Ze začátku mohou být programy zaměřeny na přírodu a prostředí, které je skupině blízké. Prohlubovat k ní vztah bude snazší.

⚜️ Mluvte srozumitelným jazykem! – Ať už s dospělými či dětmi, o vztahu k přírodě a environmentálních problémech mluvte bez zbytečných složitostí, zdůrazněte propojení lidského konání a jeho dopadů na ŽP, používejte názorné a člověku blízké příklady.

⚜️ Nenakládejte ostatním víc, než unesou – Zvažujte jejich schopnosti a dovednosti ve vztahu k obtížnosti úkolu. Když přestřelíte, můžete místo rozvíjení šetrného chování k přírodě a ŽP zapříčinit pravý opak.

⚜️ Netlačte na pilu – Nikoho do ničeho nenuťte. Nátlak, vyvolání pocitu strachu nebo zodpovědnosti snadno u druhých způsobí obrannou reakci a zapříčiní jejich odmítavý a uzavřený postoj. Tudy cesta nevede, navíc každá změna vyžaduje svůj čas.

⚜️ Mějte pochopení – Každý máme jinou startovací pozici. Samozřejmě se jednotlivé složky vztahu k přírodě a ŽP dají ovlivňovat, ale uvědomte si, že pracujete se skupinou lidí, ve které má každý jinou povahu vztahu k přírodě. Jeden úkol klade odlišné nároky na jednotlivce. Pokud někdo pohoří např. v psaní básně o přírodě, může být přeborník přes několikadenní pobyt v ní.

⚜️ Vezměte v úvahu individuální potřeby – Mimo rozmanitost vztahu k přírodě zvažte i to, že jsou různé způsoby, jak své nedostatky kompenzovat. Pokud má např. člověk problém s termoregulací a spí v létě pod širákem v několika vrstvách termo oblečení, není na místě nechat z něho dělat terč posměchu. Může se adaptovat na přírodní podmínky i tímto způsobem, aniž by získal negativní zkušenost s přírodou nebo byl vyloučen z aktivit, které všichni ostatní dělat mohou.

⚜️ Nepočítejte s tím, že ostatní vždy jednají racionálně – Nejednají. A navíc jejich chování rozhodně nevychází z větší nebo menší míry informovanosti o problematice.

⚜️ Čtěte mezi řádky – Kromě toho, že chování lidí nemusí být racionální, nemusí mít ani základ v touze pečovat o přírodu. Pokácet krásný strom za domem, protože přes něj nevidím z okna, nebo ho ušetřit, protože je důležitým prvkem prostředí? Ne všechny motivy jednání jsou na první pohled vidět.

⚜️ Vsaďte na optimismus – Nevědomě stáčíme své chovaní cestou našich představ. Odložte negativní motivaci a zdůrazněte to, že i za dvacet let můžeme žít v krásné přírodě oplývající krásou a hodnotou, pokud o to budeme aktivně usilovat.

⚜️ Jděte příkladem – Teď už víte, jak obsáhlý je vztah k přírodě. Každý program rozvíjí různé oblasti vztahu k přírodě. Vždy ale může přijít všetečná otázka: „A co děláš ty, aby ses k přírodě choval/a dobře?“ Koneckonců, k čemu otázky, jako vůdci a vůdkyně jste pod drobnohledem neustále. Je něco, co byste měli a chtěli zlepšit ve svém vztahu k přírodě? Odvažte se s tím pracovat.

Je to věda, ale my to zvládneme!

Možná jste se s pojmem ekopsychologie v tomto článku setkali vůbec poprvé. Je zřejmé, že nám poskytuje do skautské praxe další rozměr uvažování o tom, jak působíme na druhé. Přináší poznatky, které jsou velmi důležité pro to, abychom naše působení mohli vést tím správným směrem a rozvíjeli v ideálním případě uvědoměle všech pět oblastí, které dohromady tvoří vztah k přírodě a životnímu prostředí. Důležitost našeho zájmu o poznatky ekopsychologie je prohlubována tím, že příroda je součástí skautské výchovné metody. Kromě toho nám ale také umožňuje dozvědět se něco o nás samotných a ukazuje cestu ke zdokonalování nedostatků.