Anna Voráčková – Buráček, 12. oddíl Orin, Prachatice
Šli jsme lesem, byla šílená bouřka. Nesla jsem stan spolu s mojí vedoucí, který jsme stihly jen odkolíkovat. Všechno se stalo tak rychle, že jsem se nestihla ani obout, takže jsem vrávorala přes trní bosa. Bála jsem se. Do nohou se mi zarývalo čím dál více trnů a chůze se tím stávala čím dál více bolestivou. Nést kovové tyče v bouřce nebyl nejlepší nápad, ale stan jsme tam nechat nemohly. Tmu občas prořízl ostrý blesk. Stan byl s přibývající vodou stále těžší, až mě z něj začaly bolet ruce. Připadalo mi, že jdeme už věčnost. Nakonec jsem přece jenom uviděla světla, která znamenala naši spásu.
František Chalupa – Klika, roverský kmen Sebranka, Brno
Jednoho krásného letního večera jsme se s kamarády rozhodli přespat v našem bunkru na stromě. I přes to parádní jméno bunkr to byl akorát starý kus posedu opřený o strom a nad ním jedna děravá celta, kterou jsme si tam, se šikovností nám vlastní, přivázali. Usnuli jsme v poho. V noci nás probudilo silné hřmění. Nám všem 8 let, umíte si představit, jak jsme byli připodělaní. Do toho si naše mozky uvědomily, že ten strom, na kterém to vlastně nocujeme, je uprostřed pole na nejvyšším místě široko daleko. A strom to nebyl malý. Inu položili jsme základy novému trojboji: sprint, přeříkávání útržků modliteb a vzývání maminek; a to vše směrem k chatě.
Tomáš Tkáčik – Rozum, roverský kmen Skrypta, Praha
Když mi bylo 14 let, šel jsem z tábora na nákup zásob do vesnice. Nákup nebyl moc velký, tak jsem vyrazil sám. Cesta z tábořiště vedla přes rokli a tmavý hluboký les. Najednou jsem z houští uslyšel zvuky, jakoby z něj vycházel člověk. Říkal jsem si, pohoda, to bude nějaký vtipálek z tábora. Když se vtom 2 metry přede mnou objevil divočák. Nevím, kdo se v tu chvíli lekl víc, jestli já, nebo on. Každopádně, zbytek cesty do vesnice jsem zaběhl v rekordním čase.
Anna Čámská – Wocass, 1. oddíl, Slivice
Že příroda může být i pořádně děsivá, jsem zjistila na podzim v Lotyšsku, když asi kilometr od našeho tábořiště začal řvát medvěd. To člověku poněkud naruší usínání. Venku lilo, oheň už skoro uhasl a nejbližší vesnice byla vzdálená několik kilometrů. Po pětatřicet minut trvajícím hovoru s tísňovou linkou a dvěma policejními stanicemi nám bylo sděleno nesmírně pobaveným policistou, že táboříme kilometr od informačního centra, které chová medvěda v ohradě.
Petra Frühbauerová, střed. Zlatá růže, Jindřichův Hradec
Mlžná rána, ticho v horách, západy slunce. Zážitky, skrz které se stane příroda součástí života. Z mých posledních bylo ale nejsilnější přespání u mostecké uhelné pánve. V té chvíli mi došlo, jak snadné je nás z toho posvátna přírody vyrvat.
