Rozhovor vedla Atlantida.
Jsi rodič a zároveň vedoucí oddílu žabiček. Jak se – podle tebe – chovat, aby rodiče neměli pocit, že přicházejí o svou autoritu?
Rodičovská role je tak rozdílná od role vedoucího, že si nedokážu představit situaci, kdy by vedoucí zasahoval do rodičovské autority.
Na začátku svého působení v pozici vedoucí jsem často bývala zmatená ve svých rolích. Bylo pro mě těžké určit, zda jsem v pozici vychovatelské, vzdělavatelské nebo rodičovské. Určení toho, kde ta moje má hranice a kdy už „lezu do zelí“ rodičům. Jak bys v této situaci poradila mému tehdejšímu třináctiletému já?
Poradila bych mu, že se vůbec není čeho bát. Rodičovská role je vždy esenciální. Dítě miluje svého tatínka a maminku. Pokud máš jako vedoucí s dětmi dobrý vztah, z pohledu rodiče to vnímám vlastně kladně. Například když jsme s oddílem na táboře, pro rodiče je uklidňující vědomí toho, že utěšíš brečící dítě. O jejich potomka je postaráno. Zásadní je uvědomit si, že nepřebíráš roli rodiče, jakožto nejbližší osoby dítěte. V tu chvíli pomáháš dítěti a máš zástupnou funkci, kterou by mohl mít kdokoliv v podobné situaci, třeba paní učitelka ve škole.
Můžu jen souhlasit. Rodiče dělá rodiči ta specifická vazba a užíváním rodičovským forem (zvýšit na děti hlas, utěšit brečící žabičku… …) ji ani přebít nemůžeme. To, co společensky vnímáme jako rodičovskou funkci, zástupně dokonce máme zastávat. Stejně jako právě zmiňované učitelky.
Důležité je zohlednit i věkovou skupinu. Pro mladší vlčata, světlušky a žabičky je rodič ten nejmilejší člověk v životě. Kdežto u skautů a skautek je potřeba se vymezit proti autoritám a rodičům. Tam tedy vnímám, že je naopak přínosem, když oddíl vytvoří dětem bezpečné prostředí i mimo rodinu, aby si děti mohly odžít pubertu a revoltu proti rodičům právě tam.
Myslíš, že mohou mít rodiče pocit, že jim ve skautingu vykrádáme témata, která by rádi probrali s dětmi oni?
Tady mohu vystupovat v pozici rodiče i vedoucího. Jakožto vedoucí se nepouštím do témat, které hodnotím jako potenciálně konfliktní. Myslím tím témata, která obsahují komplexní názorovou škálu (války, covid, sexuální výchova, náboženské otázky). Vždycky v tomto ohledu mám úctu k rodičům a respektuji, že máme děti z různých názorových skupin. Sama s těmito tématy nezačínám. Pokud by se mě dítě samo od sebe zeptalo, tak mu samozřejmě odpovím, ale dávám si velký pozor na to, abych zmínila, že se jedná čistě o můj názor, a jeden z mnoha možných pohledů.
Z pozice rodiče bych byla vlastně nadšená, kdybych se dozvěděla, že se moje dítě ptalo na takto zapeklitější otázku svého skautského vedoucího. Řekla bych si, že jsem ráda za to, že mu na to někdo odpoví a dostala bych tím impuls to doma více rozvíjet. Brala bych to i jako známku toho, že má mé dítě ve skautingu bezpečné prostředí.
Které faktory jsou pro rodiče důležité v rozhodování, zda svěřit své dítě vedoucímu? Jak si získat jejich sympatie a být v jejich očích ohleduplný? Třeba i navzdory tomu, že ještě nejsem plnoletý/á.
Takové věci bych hodnotila skrze dítě. Pokud je spokojené a mluví o vedoucím hezky, tak je to pro mě v pořádku. Alarmující by pro mě bylo, kdyby si stěžovalo na chování vedoucího (kdyby třeba řeklo, že je na ně zlý). Děti mají trochu jiný pohled než já a primárně chci, aby tam bylo dobře jim. Tudíž pokud by to nebyla už od pohledu závadná osoba. Třeba kdybych ho potkala, a to je extrémní případ, očividně opilého na schůzce. Nedokážu si vlastně moc takových situací ani představit, a věřím tomu, že skauting má své regulační postupy. Záleží mi vždy nejvíce na pohledu dítěte. Pokud mé dítě není spokojené, pak já taky ne.
Je lepší přátelská atmosféra nebo profesionalita? Chceme s rodiči našich dětí být spíše přáteli nebo se k nim chovat jako např. ke kolegovi v práci? A preferuješ spíše tykání nebo vykání?
Tady záleží především na osobnosti rodiče. Někteří rodiče projevují živý zájem o dění kolem oddílu, jiní děti pouze přivedou a odvedou… Oba přístupy jsou v pořádku a my se jim přizpůsobíme. Považuji za důležité projevit rodičům přiměřený respekt, ale zároveň ho od nich vyžadovat, vůči sobě i vůči mým rádkyním.
Já si s rodiči svých žabiček obvykle vykám, ale snažím se vytvářet přátelskou neformální atmosféru.
Z pozice mladé studující holky je těžké vybalancovat hranice toho, co si k rodičům můžu dovolit. Kolegialita je pro mě, a troufám si říct, že se s tímto zvládne ztotožnit i dost dalších činovníků mého věku, takový ochranný obal, který mě chrání před tím „být nevhodná“.
Samozřejmě ta kolegialita přichází postupně a nestane se to u každého rodiče. Pokud se angažuje a jezdí třeba na stavěčky a bouračky táborů, tak ho můžu brát jako určitou součást střediska, a je pro mě přirozené se s ním přátelit.
Zároveň je v pořádku například tykání odmítnout. U některých rodičů to může být nepříjemné a tak to pomůže držet si odstup.
Jak už jsme tady dříve zmiňovaly, vedeš oddíl. Myslíš, že to, kolik let dělí tebe a děti, které vedeš, je spíš výhoda nebo nevýhoda?
To se mi těžko hodnotí nepředpojatě. V našem oddíle je právě skvělé to rozpětí, co máme. Od patnáctiletých rádkyň, přes dvacetileté hostující vysokoškolačky, až po mě, skautku, co začala jako dospělý nováček. Děti z toho můžou čerpat hlavně výhody. Můžou si vybrat kdo jim v danou chvíli lépe „poslouží“.
Kdybys přesto měla postavit vedle sebe, která je od žabiček věkově dál, a mě, která je jim věkově relativně blízko, která by podle tebe z nás vyšla jako lepší vůdkyně? Někdy mohou mladší vedoucí nabýt dojmu, že pro svůj věk nemají dostatek důvěryhodnosti u rodičů. Vnímáš to podobně?
Věk pro mě, jakožto rodiče, není důležitý faktor, a proto to u sebe ani jako výhodu nespatřuji. Důležité je právě rozložení celého týmu, které jsem zmiňovala dříve. Zajímá mě spíš, jestli si děti najdou kamaráda v oddíle, který sedí jejich osobnosti. A to nehledě na věk. Chtěla bych tedy vzkázat mladším vedoucím, že se nemusí děsit toho, že by nebyli dostatečně důvěryhodní. Tímto způsobem to totiž rodiče většinou nevnímají. Důležité je dávat vědět včas důležité věci, komunikovat otevřeně, jednat na rovinu, být vstřícný a říkat rodičům, co se dítěti povedlo, v čem se zlepšilo a jak se mělo.
Alexandra Kurfürstová – Alex
Nadšená skautka, maminka a člověk milující vědu, stromy, ptáky, kytky, výlety a ovoce.
