Komunikovat nenásilně

Takových rozhovorů jsme v našich oddílech, střediscích, kurzech zaslechli spoustu. Většinou vedly k nepříjemným emocím a narušení důvěry. V tomto případě nejen mezi Ječmenem a Hrnkem, ale i mezi všemi vedoucími, kterých se to bezprostředně týkalo. A možná i mezi skauty, kteří omylem rozhovor zaslechli. Situace byla o to závažnější, protože to nebylo poprvé, co se mezi nimi něco podobného stalo.

Naše komunikace, aniž si to uvědomujeme, je plná nedorozumění, která často vedou k tomu, že druhého hodnotíme či odsuzujeme. V komunikaci se členy našich oddílů se stavíme do mocenské pozice, používáme otřepané fráze, a často si neuvědomujeme, že nám samotným v tom není dobře, že tím můžeme narušit důvěru s druhými, kterou si složitě budujeme, a tím ohrozit vzájemný vztah.

I ve složitých situacích můžeme mluvit s druhými způsobem, který nám naopak může pomoct vztahy budovat a rozvíjet.

Co to je nenásilná komunikace?

Nenásilná komunikace učí, jak jednat s okolím tak, aby nedocházelo k nedorozuměním a konfliktům. Jedná se o model respektující komunikace, která se snaží nalézt řešení v pečlivě volených slovech a vyjadřovaných pocitech a potřebách. Pomáhá chápat mezilidské vztahy a tvořit je opravdovější a vyrovnanější.

Jejím stěžejním bodem je rozvoj naší empatie, kterou potřebujeme pro pochopení situace, ve které se druzí nacházejí. To se může ukázat jako klíčové v momentě, kdy druhý člověk neumí popsat své pocity, potřeby, a vlivem událostí či svých emocí může jednat agresivně.

Záměrem nenásilné komunikace je převzít zodpovědnost za své prožívání, rozvíjet schopnost vyjádřit, co se v nás děje a co je pro nás důležité. Cílem je také umět lépe naslouchat druhým, i když s nimi nesouhlasíme, a společně rozšiřovat možnosti toho, jak se domluvíme a co uděláme.

Nenásilná komunikace má čtyři složky, na které se dá zaměřit:

1. pozorování
2. pocit
3. potřeba
4. prosba

V prvním kroku situaci pozorujeme. To, co vidíme, popisujeme bez hodnocení či vytváření domněnek. „Vidím, že není donesené dřevo.“ Takové sdělení vede k tomu, že druhá strana automaticky nevymýšlí obrannou reakci, což jí umožňuje lépe naslouchat. Dále pojmenujeme pocity, které to v nás vyvolává, které si uvědomujeme, že máme. „Jsem naštvaná.“ Verbalizací získáváme nad svými emocemi větší kontrolu a druhá strana má možnost pochopit, jak se cítíme. Příjemné emoce (radost, smysluplnost, pokora, klid) jsou ukazatelem naplnění našich lidských potřeb. Pokud prožíváme emoce negativní (zklamání, nejistota, strach, žárlivost), značí to naopak, že naše potřeby naplněné nejsou. Dále proto pojmenováváme, co v této situaci potřebujeme: „Potřebuji spolupráci na zabezpečení chodu tábora, protože jsem se dnes starala o všechno a potřebuji si odpočinout.“ Cílem je pochopit naše nenaplněné potřeby a sdělit je ostatním. Komunikovat jiné než fyzické potřeby, které rozeznáme snadněji, je ale často složitý krok, který je nutné trénovat. Posledním krokem je nalezení způsobu, kterým můžeme své potřeby uspokojit. Chceme-li od druhého člověka pomoct s naplněním našich potřeb, použijeme prosbu: „Bylo by prosím možné, kdybys po zbytek tábora měl na starosti přípravu dřeva v kuchyni?“ Formulace prosby je důležitou součástí celého konceptu, protože druhý člověk nám pravděpodobně raději vyhoví, když ho poprosíme, než když mu budeme něco přikazovat.

Jednotlivé principy jsou ve výsledku jednoduché, a jak říká sám autor Marshall Rosenberg, nejde o nic nového. Jenže uvést je do praxe je velkou výzvou. Často je těžké komunikovat takovým způsobem, protože se cítíme zranitelní, bojíme se odmítnutí, jsme naštvaní, že ten druhý sám nepoznal, co potřebujeme. Chceme-li začít používat nenásilnou komunikaci, je potřeba začít u sebe, dělat to z vlastní vůle a s radostí, nebát se vytrvat. Prospěje to zdravějším mezilidským vztahům v našem okolí.

Nenásilná komunikace prakticky

Takto nějak by mohl vypadat úvodní rozhovor mezi Ječmenem a Hrnkem, kdyby se drželi principů nenásilné komunikace:

Změnou stylu komunikace se dá dostat k důležitým informacím, které bychom jinak nezjistili. Můžeme spolu mluvit tak, abychom druhého nezranili, a předcházet tak konfliktům.

V oddíle, ale vlastně i v týmech, jichž jsme součástí, usilujeme o to, aby tam děti i vedoucí chodili rádi, cítili se dobře a těšili se na společné akce. Snažíme se vytvářet bezpečné prostředí, protože věříme, že jen díky němu se můžeme vzájemně učit a naplno růst. Pomáhá nám, že máme na mysli respektující přístup a komunikujeme nenásilným způsobem. Tedy snažíme se o to.

S druhými mluvíme jako se sobě rovnými, vlídně a vstřícně. Popisujeme, co se právě stalo, co cítíme, co potřebujeme jinak. Ale taky přicházejí situace, kdy automaticky řekneme „to si snad ze mě už děláš srandu“ a jdeme dál. Nebo situace, kdy se na schůzce něco stane, ale máme kolem sebe dalších 10 světlušek, a tak nemáme prostor a potom ani chuť se k situaci vrátit a řešit jí. A taky jsme na výpravách a na táboře často unavení a konflikty neřešíme, necháváme je růst, a následně je řešíme agresivně a v tu nejméně vhodnou chvíli.

Pracujeme ale s tím, že jsme jenom lidi, kteří se to učí, a společně se snažíme o to, aby takových situací bylo méně. Třeba tím, že se snažíme si navzájem poskytovat zpětnou vazbu, hlídat vlastní hranice, a tím předcházet únavě.

Naučit se používat nenásilnou komunikaci může být náročné, je to běh na dlouhou trať a nejde to všechno naráz a dokonale. Ale z vlastních zkušeností doporučuji vydržet a zkoušet to. Vložené úsilí se vám postupně vrátí, třeba usměvavějšími lidmi ve vašem okolí. 

Jak skautům a skautkám vysvětlit koncept nenásilné komunikace?

Už několikrát se mi osvědčilo se členy oddílu (ale i vedení) cíleně pracovat na tom, aby dokázali formulovat své emoce a potřeby. Prvním krokem je učit se emoce a potřeby rozpoznávat a pojmenovávat a zjišťovat, že v některých situacích lze cítit více různých (někdy i protikladných) emocí. I proto jim prostřednictvím aktivity vysvětluji, co znamená nenásilná komunikace. Je možné k tomu použít například metaforu žirafy a šakala.

Aktivitu začněte evokací, ve které jim zahrajete nějakou situaci a představíte, jak by se zachovala žirafa, jak šakal. Potom skupinu rozdělte na dvě části. Jedné dejte flip s obrázkem žirafy, druhé s obrázkem šakala. Jejich úkolem je vymyslet jejich charakteristiku. Po dokončení nechte obě skupiny práci představit, společně doplňte další charakteristiky, které vás napadají. Následovat může aktivita, ve které si děti nacvičí scénky z oddílového života, kdy jeden bude vždy představovat žirafu a druhý šakala. Vhodné je aktivitu ukončit uvědoměním, že každý z nás má v sobě část žirafy a část šakala, a je jen na nás, kterou část budeme podporovat. Žirafí styl však zvyšuje schopnost porozumění a domluvy víc než ten šakalí.

Žirafa

• má ze všech zvířat největší srdce, naslouchá druhým
• vidí daleko, proto si uvědomuje důsledky svých slov a činů
• dlouhý krk vyjadřuje zranitelnost (ta vzniká, když člověk vyjádří své pocity a potřeby)
• cítí zodpovědnost za své činy
• kritiku si nebere osobně

Šakal

• nevnímá ani naše a ani cizí pocity a potřeby
• odsuzuje a hodnotí ostatní
• svět vidí černobíle (člověk je buď dobrý, nebo zlý)
• necítí zodpovědnost za své činy, vymlouvá se
• používá odměny a tresty, u druhých navozuje pocit viny a studu
• umí být agresivní

Aktivity, které můžete v oddíle zkusit:

1. Malba emocí 

Doprostřed skupiny dejte velký balicí papír a výtvarné potřeby (pastelky, vodovky, tempery, prstové barvy, pastely). Úkolem účastníků je poslouchat hudbu a po celou dobu, kdy písně hrají, znázorňovat emoce, které v tu chvíli cítí. Doporučujeme vybrat 3–4 písně různého charakteru – např. rychlou údernou hudbu, oblíbenou popovou píseň účastníků a končit pomalou a klidnou hudbou. Po ukončení aktivity by měla následovat reflexe. Dejte účastníkům prostor, aby pojmenovali, co ztvárnili a jak se během toho cítili. Zda pro ně byla aktivita snadná, nebo naopak složitá.

2. Popis karet

Na zem rozložte různé karty s postavami v různých situacích. Dobré je, aby karty nebyly příliš konkrétní (doporučujeme například karty ze hry Dixit). Nechte účastníky vybrat si jednu kartu, která se jim líbí, která je v tu chvíli oslovila. Pokud mají všichni kartu, jejich úkolem je zkusit si představit různé situace, ve kterých postava na obrázku může být, a vymyslet, jak se v nich může cítit. Po 10–15 minutách samostatné práce vytvořte menší skupiny po 5–6 účastnících, ve kterých si budou sdílet, co vymysleli. Ostatní účastníci mohou doplňovat – např. je napadne další situace, vidí úplně jiné emoce. Po skončení této části by měla následovat společná reflexe, ve které skupiny mohou představit, co je zaujalo. Na závěr by mělo zaznít, že aktivita vedla k tomu, abychom si uvědomili, že v odlišných situacích můžou různí lidé cítit různé emoce. U pokročilejších účastníků se dá aktivita obměnit, součástí zadání může být i popis potřeb.

3. Karty pocitů a potřeb

Karty pocitů a potřeb rozložte doprostřed kruhu, ve kterém sedíte. Úkolem účastníků je vybrat si karty dle zadání. To může být podle úrovně účastníků různé – např. vyberte karty pocitů, které jste během dnešního dne cítili, nebo si vzpomeňte na konfliktní situaci, zkuste vybrat pocity, které jste měli, a potřebu, která v tu chvíli nebyla naplněná. Následně je vhodné vytvořit prostor pro to, aby účastníci mohli mluvit o tom, co si vybrali a proč tak volili. Případně je můžete prostřednictvím otázek vést k přesnějšímu popisu emocí a potřeb, které možná zatím sami nedokážou rozklíčovat. 

Ve Skautingu již vyšlo

Co dětem nedělat. Únor 2020

Respektovat a být respektován. Únor 2020

Děti potřebují zažít respekt. Prosinec 2016

Další zdroje

Nenásilná komunikace, M. Rosenberg, Portál, 2016

Respektovat a být respektován, J. Nováčková a D. Nevolová, PeopleComm, 2020

Karty pocitů a potřeb: bit.ly/karty-potreb