Tradice může jednomu vonět, druhému smrdět

„Občas moje děti škemrají, hlavně v létě, když ležíme na zahradě ve stanu: ‚Tati, přečti něco ze svých deníků.‘ Je krásné vzít do ruky přes dvacet let starý skautský deník a připomenout si tradiční akce. Oddílové tradice jsou pro mě krásnou vzpomínkou na již neexistující oddíl.“ (Tomáš Vacek – Siky, Litomyšl) 

Tradici považuji za dědictví, za rodinné stříbro, za onu pověstnou babiččinu truhlu. A občas se k ní vracím, docházejí mi souvislosti, snad i lépe chápu, čerpám jak ze studně. Zároveň tuším, že pro někoho může být tradice naopak něčím zatěžujícím, či dokonce protivným.

Pojem tradice pochází z latinského trans (přes) + dare (dávat) = traditio, tradere (předávat dál). Tradice znamená nejčastěji mezigenerační předávání poznání, schopností, obyčejů či mravů v rámci kultury nebo skupiny. Slovo „tradice“ tedy pojmenovává jednak to, co se předává (obsah), a dále to, jak se to předává (forma).

A teď už raději otvírám Zapletalova Rádce skautské družiny: „Družinová tradice narůstá postupně, dlouho, přibývá tak neznatelně jako letokruhy na kmeni živého stromu. A družina s ní sílí, mohutní a zraje.“ Domnívám se, že v obdobné míře to může platit i o tradici oddílové: jméno, pokřik, vlajka, … kronika, závody, trofeje, … průběh schůzky s jejím zahájením i ukončením, celoroční program s výpravami a zvláštními akcemi, … snad i jedinečná charakteristika oddílového života, duchovní náboj a rituály, … a „živá“ tradice, kterou jsou sami členové oddílu – a nezapomeňme při tom na ty, kteří už oddílem prošli.

Jaké tradice mohou v oddíle existovat? A proč by mohly být pro oddíl užitečné?

Nejprve si zkus sám sepsat pár odpovědí bokem a pak je porovnat s tím, co přináším níže.

Oddíl se může vracet ke svým kořenům třeba skrze připomínání si výročí svého založení. Mnoho užitečného se můžeme dozvědět od svého zakladatele (pozvání do křesla pro hosta). Při přípravě schůzky, výpravy nebo při plánování celoročního programu můžeme navázat na vyzkoušené, osvědčené a užitečné programy. I díky tomu rodiče mohou nejen počítat s pravidelným „stacionářem“, ale mnozí se rádi zapojí do aktivní spolupráce. Vitrína s trofejemi nejen ze závodů, ale se zlatými valouny vytěženými při letním rýžování zase může připomenout vzájemnost a posílit sounáležitost (sám bych něco takového ani nedokázal, ani neprožil). Hlubokým světem ideálů, ačkoli jej nevidíme ani neslyšíme, nás může provést celá řada symbolů: totemová hůl se stuhami všech slibujících, zapalování slavnostního ohně, slibový večer, poradní skála. Zkouška tří orlích per i roverská vigilie nabízejí možnost duchovně růst, abych se jednou dokázal postarat nejen o sebe, ale i potřebné kolem apod. A do pokladnice jménem tradice vedle předmětů, gest i slov patří celá spousta velkých akcí i drobných aktivit: koledování v nemocnici, vánoční cesta k betlému s rodiči, benefiční ples pro obec, jarní lyžák, pletení pomlázek i s neskauty, úklid farního lesa, …

Tradice může ukazovat, že navazujeme na dobré snahy někoho z dřívějška. Může tím naznačovat hloubku toho, co děláme. Může otevírat tázání po inspiraci, jak to dělali dříve. Může představovat naději, že také po nás se do podobného úsilí pustí někdo další.

O pomoc při hledání odpovědí na tuto otázku jsem oslovil pár bratrů a sester. Názory nyní nabízím také čtenářům.

„Tradice jsou jedním ze základních stavebních prvků družinového systému a jsou důležitým prvkem nejen družiny, ale i oddílu nebo jiného společenství. Společně s dalšími prvky skautské výchovné metody pomáhají k utváření základních hodnot mladého člověka. Budování tradic pomáhá budovat vztahy ve společenství a posiluje pocit sounáležitosti a výjimečnosti. Tradice a rituály posilují takzvaného oddílového ducha a dávají zažívat sounáležitost s danou skupinou.“ (V. W., 48 let, Karlovarsko)

„Tradice v našem středisku nás všechny naplňují hrdostí a sounáležitostí. Obzvláště silně jsem měl možnost si to uvědomit na pohřbu bratra Charlieho (21. 1. 2017, pozn. red.), který naše středisko založil. V mnoha ohledech se jednotlivé oddíly odlišují. Ale středisková hymna, zvláštní způsob pozdravu a další „tradice“ nás okamžitě propojily, i když s některými jsem se roky neviděl a s jinými se v některých věcech neshodneme.“ (R. S., 46 let, Jizerky)

„Pokud by oddíl tradice neměl, není to důvod, proč by nemohl fungovat, ale bude existovat na daleko méně stabilních a pevných základech, které mohou rychle degenerovat. Oddíl bez tradic tak může momentálním otřesům a tlakům podlehnout daleko snáze než ten oddíl, který má nějaké ukotvení v tradici.“ (M. N., 35 let, Šumpersko)

Myslím si, že do tradice je potřeba uvádět trpělivě; vyprávět, ukazovat významy, neodbýt je stručně, ale třeba se opakovaně vracet k tomu, co z tradice je opravdu nosné. A to je velká výzva a příležitost tradic – hledat porozumění pro to, co bylo nosné a co nosným zůstává.

Jak s tradicí pracuješ? Vidíš i rizika při špatném použití?

O tradicích je vhodné občas promluvit, ale ne tak, aby to lezlo na nervy. Ještě lepší je tradicemi žít tak, aby to ostatní s chutí odkoukali a chtěli tím žít také. Tradice je určitě potřebné podrobit jednou za čas revizi a zvážit, které z nich jsou podstatné a které vedlejší, a proč. O některých tradicích se říká, že „to se tak u nás vždycky dělalo“, ale nikdo už neví, proč a jaký to má význam. Škoda: z tradice, kdysi bohaté na poselství, se stává prázdný sud, překážející životu. Někdy se musí upustit od něčeho tradičního pro nedostatek účastníků, prostředků či kvůli jiným okolnostem. A možná se ukáže, že to už nikoho ani nebolí. Žádná ztráta. Anebo to zamrzí a vyhecuje k probuzení, k nové formě. Skvělá obnova.

A co si o tom myslí někteří oslovení bratři a sestry?

„Jedním z rizik je právě zmiňované vyprázdnění. Nejde potom navíc jen o tu jednu konkrétní tradici, ale taky o to, že nový člen, který doposud neměl příležitost žádnou skutečnou a žitou tradici okusit, může při jejím špatném používání nabýt dojmu, že se jedná o věc nadbytečnou a formální a vytvořit si tak k tradici negativní postoj obecně.“ (M. N., 35 let, Šumpersko)

„My staří dědkové si na tradicích určitě potrpíme víc než mladá generace. Těm se musí „vnucovat“ především nenásilnou formou a nepřekrmovat je.“ (O. P., 75 let, Strakonicko)

„Některé oddílové tradice jsem dodržoval jen se skřípěním zubů, protože mi přišly nesmyslné. Skoro každý mívá chuť, když přebírá vedení, všechno změnit podle svých představ. V mnoha případech to vede ke zbytečným sporům a otrávení členů.“ (C. D., 26 let, střední Čechy)

„Největší riziko je nuda a povinnost, protože někdo kdysi řekl, že to tak bude. A nelze to měnit, protože ten dotyčný byl moc úžasný, skvělý a dokonalý a vděčíme mu za všechno. Takže i když nás to brzdí v rozvoji nebo nám je to nepříjemné, tak to stejně nezměníme.“ (F. G., 33 let, střední Čechy)

„Náš oddíl své tradice – a to ve všech rovinách: tedy od rituálů přes tradiční programy až po tradiční způsoby myšlení (to především) – za sebou vláčí jako kámen. Problém je v myšlení, které se už není schopné podívat na situaci z jiných úhlů a omezuje se tím až skoro k nule. Jakákoli debata vede k poslednímu argumentu „to se tak vždycky dělalo“. Náš oddíl nepovažuji za skautský zvláště pro přebujelou „tradici“, která z nás dělá hřbitov příležitostí.“ (U. V., 22 let, jižní Morava)

Rozlišuj mezi tradicí a konzervou, mezi podstatou a povrchem

I podání ruky se může stát dobrou tradicí. V jedné smečce jsme v září začali uměním zdravit se: zastavit se, přikleknout k vlčeti, pozdravit pravicí (ukázat, že nemám v ruce zbraň, ale že jsem připraven chránit slabšího), pozdravit levicí (kontaktně, přátelsky, bezelstně), dívat se do očí, mít na sebe čas, popřát „dobrý lov“. Pravidelný trénink se po třech měsících stal drobným rituálem, ostatním zúčastněným k obdivu. Bude-li vůdce moudrý, stane se takové přivítání dobrou tradicí. Rituálem může být oblečení žlutým šátkem. Někde tak činí až při slibu – prý je to tradice oddílu nebo střediska. Ano, v Rakousku, kde není tradicí slibový odznak, má tento obřad smysl. U nás jej považuji za ztrátový: jednak přebíjí význam slibáku další symbolikou, a pak je škoda nevyužít žlutého šátku při přijímání nováčka, když je uveden mezi ostatní na cestu dobrého skutku a společné radosti.

Něco se jako tradice jenom tváří. Někdy je potřeba udělat něco netradičně. Probudí to, zpozorníme, objevíme něco, co jsme dosud přehlíželi nebo to brali jako samozřejmost. A tak může být něco někdy hlubokou, vzácnou tradicí, a někdy „podivným dědictvím“. O odpudivosti mrtvého tradicionalismu a nebezpečí agresivního fundamentalismu se mi nechce ani psát. Raději se podělím o to, co ohledně tradic říká bratr Mukóki, vůdce ILŠ Collegium:

„Myslím, že v pochopení smyslu tradic je výzva a potenciální úskalí současně. Jde o to vyhmátnout to, co je z tradice podstatné, a nelpět na tom, co je povrchní.

Za důležité považuji rozlišování mezi tradicí a konzervováním. Tradice totiž může být chápána jako proud myšlenek, přesvědčení, činů, který se v nových podmínkách nově proměňuje. Zachovává principy, ale hledá jejich nové, aktuální vysvětlení. Žít s tradicí pak neznamená dělat to, co se vždy dělalo, ale hledat to, co dřív dávalo smysl, v dnešních okolnostech. To neznamená stále něco měnit, ale stále se ptát, jak tradici rozumíme.

Pro zacházení s tradicemi ve skautingu je proto důležité, aby byl zřejmý jejich obsah, poselství. Aby důvodem pro jejich pokračování nebylo to, že se to dělá dlouho, ale to, že nás to oslovuje.”

Nakonec nezbývá než se ohlédnout za tradicemi svého oddílu, jak s nimi pracuješ, jaký je jejich konkrétní smysl a v čem je potřeba učinit nutnou změnu k lepšímu. Přeji všem vůdcům a vůdkyním radost z oddílového života bohatého na nosné a nesoucí tradice. Pokud je budete užívat uváženě, věřím, že vám budou vonět.