Soukromí je jedno ze základních lidských práv. Je ustanoveno nejen v Listině základních práv a svobod, ale také v Úmluvě o právech dítěte: „Žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence.“ Jako dětská lékařka často vidím děti zbavené soukromí. V nemocnici odhalí nejen svoje těla, ale i to, co je bolí a trápí. V nemocnici je ztráta soukromí nepříjemnou součástí dění. Jak je to ale se soukromím dětí v našich oddílech?
Jako skautská vedoucí se totiž také dotýkám soukromí našich holek a kluků. Dokonce jsem jeho součástí, jsem svědek vítězství i nezdarů. Holky a kluci mi vypráví o škole, o svých rodinách, o svých přáních do budoucna. Vím toho o nich spoustu. Proto se někdy dostávám do situace, kdy řeším, zda postoupit získané informace dál. O čem můžu mluvit s rodiči? Co musím a co nesmím povědět? Jak se zachovat, když mě dítě prosí, abych neprozrazovala počůraný spacák nebo vědomě pořezané ruce? Kdy je přednější důvěra dítěte a kdy si nelze to, co se stalo, nechat pro sebe? Je to vždy tak, že když jde o zdraví, tak to musí rodiče vědět? Nebo jsou situace, kdy to neplatí?
Podobné otázky může přinášet i materiální stránka soukromí. Moc dobře si pamatuju, jak jsem byla ráda, když už můj stan na táboře nebyl předmětem bodování úklidu a já jsem konečně nemusela ukazovat svoje věci. Také si vzpomínám na ostych, když jsem poprvé bodovala úklid svých o něco mladších kamarádek, a ten mi zůstal. Nerada hodnotím úklid stanů a upřímně to nedělám moc pečlivě, ale pak stojím ve stanu, kde je cítit plíseň a vlhko, přestože je venku krásně. Co teď? Tady se nemůžu jen rozhlédnout, je třeba najít, kde se skrývá zdroj. Tak se do toho pustím. Z kufru vytahuju směs kalhotek, triček, ponožek, psacích potřeb, nějakých papírů, mokrých plavek a nakonec nacházím úplně vzadu zastrčenou plesnivou svačinu. Nic moc – ta plesnivá svačina i to hrabání se v cizích věcech. Tak si příště k podobné situaci přizvu majitelku a stojím nad ní, když vyndavá věci z kufru. Znovu vidím tu směsku, až konečně vytáhne, co jsme hledaly. Světluška po mě hodí zahanbený pohled. No, bohužel to pro mě nebyl o nic lepší pocit, ale snad to bylo správnější než minule. Příště to možná vymyslím ještě líp.
Pak je tu chrám soukromí, tělo, to se stává při skautské činnosti tak trochu věcí veřejnou. Hrajeme hry, kdy se po sobě válíme nebo se jinak dotýkáme. Za deště spíme namačkaní pod převisem. Převlékáme se do plavek u rybníka. Sprchujeme se po dvou či po více a ještě máme radost, že si děti zkontrolují, jestli nemají na zádech klíště. Nebo jim mám raději ta klíšťata na nedohlédnutelných místech zkontrolovat já? Možná je tu ale někdo, kdo nechce ukázat, jak vypadá bez trička, natož bez kalhot. Stydí se a je mu nepříjemné, že si ho ostatní mohou prohlédnout. Otázkou je, zda větičky typu: „Jsme tady samí kluci, ne?“ nebo „Nestyď se, stejně se na tebe nikdo nekouká.“ mohou pomoci ten stud překonat.
Pro mě jako lékařku je dalším silným tématem zdraví. „Proč Veverka nemusí na hlídku?“ Ptá se mě jedna ze světlušek a je evidentně nakrknutá. Veverka má totiž epilepsii, nesmím ji v noci budit na hlídku ani na hru. Jenže co můžu odpovědět: „Má epilepsii a nesmí hlídat.“ To asi ne, chci přece chránit její soukromí, tak raději: „Víš, ona to má zakázaný od doktora.“ To je trochu lepší, nebo možná spíš horší? „Co jí asi je?“ běží teď světlušce hlavou. Tak jo, poradím se s Veverkou, jak to řekneme ostatním. Skvělý nápad! Jenže Veverce je sedm a je hodně stydlivá, s nikým z vedoucích prakticky vůbec nemluví a já s ní teď mám probrat dost vážné téma. A vůbec, i když mi dovolí říct ostatním o epilepsii, co na to její rodiče a co na to Veverka za pár let?
Příkladů zásahů do soukromí bych určitě mohla vyjmenovat další hromadu. Mohly by se týkat třeba focení, ošetřování zranění nebo zadržování dopisů. Jednoznačné hranice soukromí neexistují a pohyb v šedé zóně je ošemetný a může přinášet různé situace a nutit k různým rozhodnutím. Co si ale odnést? Za mě to, že každý zásah do soukromí má být zdůvodněný a domluvený s tím, koho se týká. Domlouvám si s dětmi, proč to je třeba, jestli můžu a jak to bude probíhat. Neznamená to, že se pokaždé musím ptát. Někdy si prostě jen všímám jejich reakcí a řídím se podle nich. Tak se to snažím dělat já. A co vy?
