Sněm jako nástroj pedagoga

Víme, jak dlouho může trvat v oddíle prodiskutovat téma a dojít k souhlasu, nebo většinovému rozhodnutí. Fuška to bývá mnohdy již při rozhodování o barvě, kterou vymalujeme klubovnu či o tom, jaké téma tábora budeme mít na letošní rok. Umět dojít ke společné domluvě mnohdy vyžaduje spoustu vnitřní energie, vlastního zájmu a odpovědné účasti všech přítomných, která neústí pouze ve společné rozhodnutí, ale v balík zkušeností, inspirace, nových schopností a odpovědnosti, se kterým účastník z diskuse odchází.

V tomto článku hovoříme o nástroji, který je, i přes svou dlouhou historii, v dějinách pedagogiky spíše novinkou. Ač je znám především jako nástroj demokracie a ve skautské činnosti jej používáme převážně jako nástroj politický, ve výchově nám nabízí značné kvality. Tímto nástrojem je sněm. U toho věříme, že může být „denním chlebem“ oddílové činnosti, do kterého se mohou zakousnout malí i velcí.

Sněm v praxi

Je pár škol, které staví svou filozofii vzdělávání na hodnotách demokracie, svobody a odpovědnosti a ve kterých je sněm pravidelnou součástí společného života žáků a zaměstnanců. Sněm na škole vytváří prostor ke společnému rozhodování o pravidlech, stejně jako o hledání řešení toho, co nás pálí. Například na brněnské základní škole Ježek bez klece (ve které je autorka psycholožkou), se sněm koná jednou týdně a je veden tzv. „šéfíkem“. Ten je volen vždy na tři týdny. Na začátku sněmu, na kterém jsou všichni přítomni, může kdokoli navrhnout téma, které chce zařadit do diskuse. Poté se každý rozhodne, zda na sněmu chce být a ovlivnit tedy výsledky daných témat, či přenechat rozhodnutí druhým. Každé téma se poté diskutuje – je prostor klást otázky a navrhovat úpravy. Pak probíhá hlasování a dostaví se výsledné rozhodnutí.

Sněm je nástroj:

přímé demokracie vedoucí ke společnému či většinovému rozhodnutí
rozvoje uvědomělého jedince s potřebnými kompetencemi pro aktivní občanský život
rozvíjející myšlení vyššího řádu (tvorba opodstatněných tvrzení, schopnost přemýšlet o důsledcích svého jednání, …)
rozvíjející sociální a emoční dovednosti (komunikace vlastních potřeb, ochotu naslouchat, …)
podporující férovost, rozdílnost a inkluzivní přístup, vzájemnost

Předat druhým jistý podíl na spolurozhodování o škole, zvláště pak o oddílu je možné i jinak, než jen sněmem. Nafotit s dětmi nejškaredější část klubovny a pak ji společně zkrášlit, společně tvořit jídelníček akce i vařit jídlo, diskutovat o tom, jak odměňovat a trestat, hledat pravidla společné práce a další. Demokratického ducha je dobré tvořit už ze vzájemné komunikace jednoho k druhému, nasloucháme-li potřebám druhých a respektujeme jejich prostor a postavení (doporučujeme článek „Aby byl oddíl bezva parta“ od Tuláka z listopadového Skautingu). Sněm jako nástroj demokracie s sebou však nese jistou příležitost:

Sněm nás učí o životě jiné věci než hra

Nabízí nám příležitost vykouknout ze své ulity, kterou často naplňujeme hrami o tom, jaký je život. Přináší nám samotné problémy světa, které můžeme řešit přímo v něm. Tento fakt nám žádná hra (jakkoli dobrá) nezprostředkuje. A to je rozdíl naprosto zásadní, protože pak jsou rozhodnutí a zážitky z diskuze spjaty s tou silnou motivací – vnitřní – ve vidině reálné změny. Společná úmluva a dohoda je pak mnohdy silnější, protože stojí na niterných přáních nás samých. Jestli tohle stojí za to, aby nám do toho „děcka kecaly“, posuďte sami. Třeba na sněmu.

Zásady sněmu: