Malý velký vedoucí

Přechod člena do vedení oddílu je často pro obě strany náročná situace. Co všechno může hrát v tomto procesu roli, nám napovídá dopis jedné skautky – Aničky, který poslala po táboře svému kamarádovi Tomášovi. V dopise se ho ptala na spoustu otázek, líčila své nadšení i obavy. Zde uvádíme jen úryvky shrnující hlavní dilemata, která nám mohou pomoci zamyslet se nad tím, co nás může v souvislosti s příchodem nového člena do vedení oddílu potkat

Na táboře jsem měla takový zvláštní rozhovor s naší vedoucí, Knoflíkem. Vlastně pořád nevím, co si o tom myslet, a hlavně, co jí odpovědět. Prostě se mě přišla zeptat, jestli bych od září nebyla rádkyní jedné skautské družiny a jestli bych se nechtěla víc zapojit do vedení celého oddílu. Abych pravdu řekla, nebyla jsem schopná hned odpovědět. Naštěstí Knofla je dost v pohodě, takže mi dala čas na rozmyšlenou. Takže teď nedělám skoro nic jiného, než že si to rozmýšlím.

Příprava

Kdy začít potenciálního nového člena oddílové rady na jeho roli vedoucího připravovat?

Anička psala, že se o možnosti rádcovat bavila se svou vedoucí na táboře, která jí to přišla nabídnout. Tábor se zdá pro takovéto rozhovory jako velmi vhodná příležitost. Poskytuje totiž dostatek prostoru pro delší rozhovory, které nejsou ohraničené časovými nároky práce, školy a jiných běžných povinností vedoucího a mladšího člena. Tak je možné bavit se dlouho a do hloubky, dát prostor pro dotazy, čas na přemýšlení a vrácení se k tématu po pár dnech. Ale tábor by samozřejmě neměl být tím prvním místem, kde si vedoucí „vzpomene“, že by měl někdo příští rok vést nějakou družinu. Vedoucí musí s členy oddílu pracovat dlouhodobě a systematicky. Aby mohla Knoflík Aničce rádcování zodpovědně nabídnout, měla by mít už jistě delší dobu před táborem představu, že by Aničku pozice rádce mohla bavit; měla by vědět, proč oslovit právě ji a ne někoho jiného; být přesvědčena, že se na ni může spolehnout; znát ji z kontaktu s dalšími členy oddílu; vědět, jak moc je Anička důsledná, když je jí svěřen i drobnější úkol; znát, jak se Anička chová v pozici vedoucí menší skupinky – jak pracuje s autoritou; vedoucí by měla mít také v hlavě urovnáno, co by se od Aničky jako rádkyně očekávalo, jak moc by byla zapojena do přípravy programu pro družinu, a případně i pro zbytek oddílu např. na víkendových akcích atd. To všechno jsou témata, na která v rozhovorech o možném zapojení mladšího člena do vedení dochází a která není možné zjišťovat nebo důkladněji zvažovat poprvé až na táboře. Rozhovoru o rádcování by měla předcházet delší (byť i nenápadná) formace mladšího člena a poznávání jeho silných a slabých stránek.

Přiznávám, že jsem si přála, aby mi to Knofla nabídla, ale teď mám strach. Třeba z té zodpovědnosti, jestli na to budu mít čas – přece jenom nová škola. A taky, co na to řeknou ostatní holky? Kdybych teď začala vést, tak už nebudu „jedna z nich“, budu někdo jiný. A co když se mě budou pak stranit? A co když mě ostatní vedoucí nebudou brát? A jak to všechno skloubím se školou a atletikou? A taky si říkám, co na to asi budou říkat naši?

Myšlenky

Na co všechno může přecházející myslet?

Ve většině případů má přecházející spoustu otázek, na které se někdy bojí vedoucích zeptat nebo které ho v první chvíli hned nenapadnou. Důležité je dát dotyčnému dostatek času, aby všechno promyslel, být mu k dispozici na zodpovídání jeho dotazů, mít s ním dostatek trpělivosti a vytvářet takové prostředí, ve kterém uvidí, že je o jeho otázky zájem.

Často je také opomíjen názor rodičů na celou věc. I na to je potřeba myslet. Právě rodiče jsou jedním z našich nejdůležitějších partnerů a není tomu jinak ve věku dospívajících. Přecházejícímu je proto potřeba naslouchat a nezlehčovat jeho obavy.

Knofla je fajn, i s ostatními si rozumím, ale je něco jiného vztah vedoucí – starší dítě z oddílu a vedoucí – malá vedoucí. Přece jenom jsou ty holky ve vedení nejmíň o dva roky starší než já… Přijde mi, že by bylo lepší, kdyby se mnou do vedení přecházel někdo z holek, třeba Fík nebo Beru. Jsme stejně staré, tak bychom si měly co říct. Ale možná na druhou stranu bych se takhle musela víc bavit i se staršíma a nebyly bychom jako dvě skupinky – starší a mladší. Ale těžko říct.

Jednotlivec vs. skupina

Mají kluci a holky přecházet do vedení jednotlivě, nebo ve skupině?

Na takovou otázku se nedá jednoznačně odpovědět. Každý oddíl je specifický a má jiné výchozí podmínky. Zároveň věk, ve kterém noví vedoucí do oddílové rady přicházejí, je obdobím puberty, kterou každý prožívá jinak. Ne všichni jsou povahově nastaveni na to, že by už chtěli převzít odpovědnost. Také musíme počítat s tím, že každý dozrává jinak a že jsou rozdíly mezi tím, jak se k situaci budou stavět holky a kluci. Mnohé výhody a nevýhody přecházení ke „starším“ po jednotlivcích a družinách už jsme se snažily nastínit v minulém článku (odkaz v seznamu literatury).

Přechod k vedoucím ovšem přináší i další specifika. Jedním z nich je to, že přechodem k vedoucím může mezi přecházejícím a jeho vrstevníky vzniknout trhlina. Nový vedoucí se dostává k „interním“ informacím, které dříve věděli jen „ti velcí“. Najednou nový rádce stojí s nimi na stejném břehu a jeho vrstevníkům se může zdát, že se jich straní a „hraje si na velkého“. Nebo naopak chtějí svého kamaráda využít tak trochu jako spojence a špióna, který jim může prozradit, co se mezi vedoucími řeší, jaký program kdy bude, jestli v noci bude bojovka aj. Uvědomme si, jak obtížná je pak situace pro onoho nového rádce – jak se má chovat, aby neřekl něco, co nemá, ale zároveň „nezradil“ kamarády. Je velmi vhodné si už na začátku s novým vedoucím vymezit pravidla, že co se řekne mezi vedoucími na poradách apod., to mezi nimi také zůstane, a s tímto pravidlem seznámit i ostatní kluky a holky.

A… je to sice maličkost, ale víš, co mi taky vrtá hlavou? Pamatuju si, jak před třemi lety šel do vedení Honza, nezapomenu na zahajovačku, kdy si pro něj v noci vedoucí potichu přišli a šli s ním někam ven. My jsme si s holkama povídaly do noci, takže jsme ještě nespaly a Honzu jsme viděli. Ráno měl na kroji rádcovskou frčku, vlasy mu smrděly od ohně, ale když jsme se ptaly, co v noci dělal, trochu se usmíval, ale že prý nám to nesmí říct. Fakt by mě zajímalo, co to bylo za noční akci. Asi nějaký rituál, jako když jsem přecházela do skautek. Jenže o tomhle rituálu pro vedoucí nikdo nic neví, jen ti, kdo už vedou. Všichni vědí jen to, že vedoucí mají občas nějakou svoji vlastní výpravu – jednou třeba byli i lézt na skalách, byli v Norsku a tak. To bych taky chtěla…

Rituály

Máme mít v oddíle rituál přechodu člena do vedení?

Jako každý jiný rituál může mít i tento určitý motivační charakter podtrhující velikost zodpovědného rozhodnutí vstupu mladšího člena do vedení a nabídnutí svých sil, energie a nápadů ve prospěch ostatních členů oddílu. Pokud rituál k této příležitosti ve vašem oddíle máte, zkuste se zamyslet nad tím, jakou roli plní a zda je funkční. Pokud rituál nemáte, můžete popřemýšlet, zda nějaký (a případně v jaké podobě) do oddílu nezavést.

Pokud mladší členové předcházejí do vedení oddílu jednotlivě, rituál může být užitečným tmelícím prvkem celého budoucího složení oddílové rady. Máme-li fungovat jako jeden tým, pak musíme být schopni a ochotni vzájemně spolupracovat a naše vztahy stavět mj. i na společných zážitcích. Rituál nebo nějaká společná akce jen pro vedoucí může naše dobré společné působení podpořit.

Prostě mám obavy, abych to zvládla a abych si nezpřetrhala vazby s vrstevníky. Taky to případné rádcování a vedení nechci odfláknout, takže musím promyslet ty časové možnosti. Co když třeba budu mít každý den odpoledku nebo něco, že oddíl nebudu vůbec stíhat? Nebo tolik učení, že nebudu stíhat ani víkendy? Vůbec nevím. Teď, když ti to píšu, tak mi taky došlo, že ve skutečnosti nevím, co to rádcování a vedení vlastně obnáší. Tak nějak tuším, co ostatní holky dělají, ale vůbec nevím, jak na to.

Co když neví?

Co s holkou či klukem, který opravdu neví, jaké časové možnosti bude mít příští rok (změna školy aj.) a jestli a jak moc se bude moci a chtít zapojovat do života oddílu? Co s holkou či klukem, který do vedení nechce?

Tato otázka rezonuje v mnoha oddílech. Představme si, že by Knoflík Aničce nabídla rádcování, ale Anička by na to nekývla, protože by se na to ani po všech rozhovorech necítila. Co může vedoucí v takové chvíli dělat? Nerezignovat a nabídnout mladšímu členovi alternativní možnosti, jak může ve skautském světě dál růst.

Může mu doporučit nejrůznější kurzy – mnoho z nich má určité zaměření a některé by dospívajícímu členovi oddílu mohlo sednout, ukázat mu nové cesty, jak se v oddíle a mimo něj realizovat jinak než z pozice rádce/vedoucího. Měli bychom mít také pochopení pro to, že se může stát, že dotyčný člen se nebude dočasně moci/chtít účastnit všech oddílových akcí, družinovek aj. Pokud je však motivovaný v oddíle zůstat, bylo by škoda o něj zcela přijít. Proto je dobré si s ním na začátku nastavit, jak bude jeho fungování vypadat, aby obě strany věděly, jak bude následná spolupráce vypadat.

Klidně se ale může stát, že tento mladší člen nebude téměř vůbec aktivní a ani do vedení oddílu se nebude hrnout. To však neznamená, že by v oddíle neměl co dělat. Naopak. Je to normální stav, na který má každý člověk právo. Ne každý chce a musí být vedoucí. Měli bychom dát dotyčnému najevo své pochopení a ptát se ho, jestli a s čím se na něj případně můžeme obrátit, kde se cítí ve své kůži (např. nějaká pomoc s hospodařením, správou webových stránek, jednorázový záskok na družinovce aj.). Tedy i pro toho, kdo nechce oddíl opustit, jen netouží po tom být rádcem/vedoucím a neúčastní se pravidelně oddílového života, hledat cesty, jak se může do oddílové činnosti zapojit, a zároveň ho brát mezi sebe a nabízet možnosti, kde daný člověk může čerpat, rozvíjet se a hledat novou inspiraci.

Knoflík mi to sice při našem povídání vysvětlovala a zdůrazňovala, že na to nebudu samozřejmě sama, že bych mohla jet na rádcovský kurz, kde bych se toho taky mohla dost naučit a povídat si o tom i s dalšíma, kdo třeba s rádcováním teprve začínají, ale i se staršími instruktory, kteří to znají z pohledu vedoucích. Dokonce jsou i různé knížky, o kterých jsem ani nevěděla, na netu je toho taky milión. Ale stejně. Dokud si to člověk nezkusí, asi to nikdy přesně neví. Jenže to by znamenalo na rádcování kývnout. A co kdybych to pak nedávala?

Podpora

Co příchod nového člena do vedení bude znamenat pro mě jako vedoucího? Jak s novým vedoucím pracovat? Co mu můžu nabídnout?

Anička v dopise zmiňuje, že jí Knoflík doporučila spoustu materiálů, rádcovský kurz a slíbila jí, že v tom nebude sama. Právě to, že v tom nebudou sami, je pro lidi, kteří o rádcování a přechodu do vedení uvažují, asi nejdůležitější. Pomoci může třeba patron – člověk, na kterého se bude moci nový vedoucí obrátit. I Junák má spoustu nástrojů, která rádci mohou pomoci v jeho činnosti. Určitě můžete zvážit, jestli „Aničce“ nenabídnout rádcovský, čekatelský nebo (jiný) zážitkový kurz. Setkání s novými lidmi, kteřé jsou ve stejné situaci, i s instruktory, kteří dokáží zprostředkovat nový úhel pohledu, jsou vždycky inspirativní a užitečná.

Se začínajícím rádcem/vedoucím musíme mít také dost trpělivosti a nečekat, že bude hned vše dokonalé. Je dobré mít na mysli heslo „učím se tím, že to dělám“ a právě v jeho duchu rádce podporovat. Užitečné je zapojit i zpětnou vazbu. Čas od času se jít podívat na schůzku, ovšem nebýt tam jako na inspekci, ale zapojit se do programu, nabídnout pomoc. Povídat si s rádcem o jeho programech, o tom, jak pracuje s ostatními, ale bavit se i zcela neformálně o tom, jak se v nové roli cítí, co ho trápí, jak mu co vyhovuje, a dát mu dostatečný prostor pro jeho nápady.

Jak vyplynulo z dopisu Aničky, přechod do vedení není lehké rozhodnutí. Pojí se se spoustou výzev, ale i obav a nejistot. Rozhodnutí roli rádce/vedoucího přijmout je ovlivněno na prvním místě dotyčným členem oddílu, jeho povinnostmi a případně dalšími zájmy a koníčky – ale i jeho rodinou a v neposlední řadě vztahy s oddílovým vedoucím, dalšími členy oddílové rady, s vrstevníky a mladšími členy oddílu. Cesta budoucího rádce/vedoucího může být velmi krásná a obohacující, i když místy také trnitá. Nejdůležitější proto je s možným budoucím rádcem/vedoucím jeho pocity sdílet, být mu nablízku nejen ve fázi rozhodování, ale i poté, ať už novou roli přijme, či nikoli, a nabízet mu další možnosti rozvoje. Zkušenosti, které člověk jako člen vedení oddílu získá, jsou často nedocenitelné, a pokud je člověk může nabýt ve vstřícném prostředí dalších milých a nadšených vedoucích, může z nich těžit o to víc.