Když se řekne kutilství, vybavím si školní předmět Pracovní činnosti. Vyráběli jsme tam celý jeden školní rok stoličku a mně to vážně nešlo. A od té doby jsem si myslela, že nejsem zručná. Tento pocit přetrvával i v průběhu dospívání v dívčím oddíle. Vzpomínám si na jedno okresní kolo Svojsíkova závodu. Silně pršelo a v rámci jedné z disciplín jsme měli rozdělat oheň. Na stanoviště jsme přiběhly dva týmy, náš jen holek a druhý jen kluků. Byla mezi námi zřejmá nerovnoměrnost. Kluci znali ze svého oddílu techniky, jak rozdělat oheň i v dešti a my se snažily všemi možnými způsoby (včetně stříkání deodorantu, na to nejsem hrdá) zažehnout aspoň malý plamínek. Náš holčičí tým zkrátka neprošel dostatečnou průpravou. To je jedna ze zásadních chvil, kterou mezi prvními zmiňuji v souboru důvodů, proč jsem se už do činností vyžadujících manuální zručnost nehrnula.
Holka, nebo kluk? To by mělo být fuk
A to mě přivádí k myšlence, která se týká genderového rozdělení práce. Věřím, že tomu tak není ve všech oddílech, ale mé dospívání ve skautu toto výrazně ovlivnilo. Kdykoliv se šlo na dřevo, dříví sekali kluci a holky šly sbírat chrastí. Nebo když jsme si vybírali odborky, na Kutila/Kutilku se nepřihlásila snad jediná holka. Přemýšlím nad tím, jestli byl důvodem opravdu nezájem o danou odbornost, nebo spíš strach z posměchu. Bohužel jediné, k čemu to vedlo, je fakt, že doteď to dříví pořádně sekat neumím a hřebíky zatluču vždy nakřivo. A přitom by mi bývalo stačilo prostředí, ve kterém je v pořádku dělat chyby. Stačilo by, kdyby mi někdo řekl: „Pojď to zkusit, Atlo, nikdo se nebude smát. Všichni jsme se to museli nejdřív naučit.“
Jak si dovolit být nedovedný
V průběhu skautských let ve mně přetrvávala tendence velmi podceňovat své dovednosti a kvality. Raději jsem se vzdávala manuálních prací, přestože jsem si je chtěla vyzkoušet. Důrazně jsem říkala, že jsem spíš na vyšívání než na vrtání, sekání a šroubování. Jen kvůli strachu ze selhání. A myslím si, že tento strach brání nejednomu z nás učit se novým věcem.
Pro vysvobození z vlastní nejistoty se obracím ke slovesu bastlit. Pojem vychází z německého basteln a slovník ho vykládá jako: diletantsky (amatérsky) něco opravovat jako koníček. Význam tohoto slova vnímám jako osvobozující, jelikož už samo o sobě implikuje, že se jedná o něco, co člověk zkouší. Ten, kdo bastlí, nevyzdvihuje na své práci dokonalost výsledku. Vyrábění může být amatérské i profesionální, jako zdroj obživy i jen tak pro radost – ale bastlení si na nic nehraje. Možná když všichni, včetně mě, zkusíme změnit skrze slova, která používáme, svůj náhled na činnosti jako výroba stožáru nebo vyřezávání lžičky, budeme se i méně bát se do toho pustit.
Bastlíš, bastlím, bastlíme
A to je hlavní důvod, proč chceme bastlit i v našich oddílech. Jedním z cílů skautské činnosti je učit se nové věci a rozvíjet činnosti, které nás baví a naplňují. Je vysoce pravděpodobné, že holky a kluci se budou učit všechno postupně a mnohé úplně od začátku. Logicky nebudou umět provést vše sami od sebe. Ale právě skautský oddíl pro ně může být místem, kde si poprvé vyzkouší, jak vyrobit houpačku nebo si vyšít monogram na oblečení. A my jim k tomu můžeme vytvořit prostor, v němž je v pořádku říct si o radu, uříznout párkrát dřevěnou laťku nakřivo, učit se a inspirovat se navzájem. Únorové číslo představuje aktivity, které můžete i vy vyzkoušet úplně poprvé. Bude dobré počítat s možností, že to hned nepůjde podle představ. A také vědět, že je to naprosto v pořádku. Zkusme tedy být trpěliví jak s dětmi v oddílu, tak sami se sebou. A vytvářejme – v oddíle i ve vlastní hlavě – prostředí, ve kterém jsme svobodní a můžeme dělat chyby.
