„Ti mladí vedoucí už dneska neumí ani pořádně vypnout plachtu na týpí…“
„Když my jsme byli v jejich věku, tak byly tábory jako ze škatulky, a tááákhle vysokou táborovou bránu jsme mívali!“
„Ani škoťák uvázat neumí, tak není divu, že si potřebují na stavění tábora zvát rodiče…“
Možná už jste někdy od starších členů oddílu nebo střediska slyšeli podobné věty. Nebo se vám (později) stalo, že jste sami sebe přistihli, jak podobné soudy nedopatřením vypouštíte z úst. Starší vedoucí mohou mít někdy pocit, že mladší nic neumí a bez jejich rady, případně pomoci, nedokážou ani správně zatlouct hřebík. Mladší naopak cítí (taky často právem), že je starší nikdy k ničemu pořádně nepustili a radši si všechno udělali sami, aby to bylo rychleji a „pořádně“. Přitom to tak vůbec nemusí být – existují oddíly, kde nadšení roveři začali sami od sebe stavět stavby, které u nich nikdy nestály, oddíly, kde vysokoškolští nadšenci staví vodní turbíny, solární panely a další vychytávky, o kterých se dřív nikomu ani nesnilo, i oddíly, kde se na pravidelných brigádách potkávají všichni od vlčat až po oldskauty a společně vylepšují a opravují klubovnu. Jak podporovat děti, rovery i vedoucí ve společném kutění, vyrábění, vymýšlení, zlepšování a tvoření? A proč bychom to vůbec měli dělat?
Výchovný potenciál manuálních činností
Pokud jako klubovnu využíváme pronajatou místnost v centru volného času, na tábor jezdíme po jiném oddíle, takže přijedeme už na postavené tábořiště, a na výpravy jezdíme do cizích kluboven nebo škol, můžeme pochybovat o tom, k čemu je nám nebo dětem schopnost postavit táborovou postel, opravit protékající záchod nebo vymyslet nový systém samoohřívací sprchy. Přitom právě práce spojená s údržbou nebo přímo výrobou oddílového vybavení je skvělou příležitostí k rozvoji skautů a skautek, která obsahuje hned několik bodů skautské výchovné metody (kromě učení se zkušeností a dospělých průvodců je tu i velký potenciál pro zapojení družinového systému a k osobnímu růstu). Tvoření, kutění a vylepšování je zároveň program, který není přehnaně náročný na přípravu, dává dětem do života spoustu praktických dovedností (od zatloukání hřebíků a užitečných uzlů až ke schopnosti vymyslet kreativní řešení z dostupných zdrojů) a navíc učí děti přebírat zodpovědnost za to, jak vypadají a fungují věci v jejich bezprostředním okolí. V následujících odstavcích se blíže podíváme na několik principů, pomocí nichž můžeme rozvoj manuální zručnosti v oddílech podpořit.
Snažme se hledat rovnováhu mezi udílením pokynů a rad, jak by daná věc měla vypadat, a ponecháním prostoru mladším, aby si danou věc upravili podle svých potřeb nebo estetických měřítek.
Postupné předávání know‑how
I když ve vašem oddíle nemáte mezigenerační propast naznačenou v úvodu článku, můžete přemýšlet, jak to udělat, aby se ani nevytvořila s vaším postupným odchodem – tedy aby členové, kteří jednou převezmou váš oddíl, uměli kromě ostatního také postavit tábor nebo opravit drobnosti na klubovně.
Stejně jako vedeme holky a kluky k tomu, aby postupně přebírali zodpovědnost za svůj vlastní rozvoj, za výběr a přípravu programu (a obecně za chod celého oddílu), nezapomínejme na manuální zručnost. Dávejme dětem už od nejmladšího věku příležitost a prostor zapojit se do manuálních činností a prací, kterým se v oddíle věnujeme, ať už na táboře, na akcích nebo v klubovně – může to být vaření, uklízení, ale i stavba tábora, malování klubovny, stavba kadibudky nebo třeba oprava rozbitého nábytku. Nezahazujme tyto příležitosti tím, že všechno uděláme sami. Dělejme věci spolu, ale hlavní část práce a kus zodpovědnosti za danou činnost nechme na členech. A nebojme se jim nabízet i činnosti, které nám nepřipadají atraktivní – možná je to proto, že jsme je sami dělali tisíckrát, nebo proto, že nevidíme, jak by se daly vylepšit.
Také se snažme hledat rovnováhu mezi udílením pokynů a rad, jak by daná věc měla vypadat, a ponecháním prostoru mladším, aby si danou věc upravili podle svých potřeb nebo estetických měřítek (i když to třeba není ta nejpraktičtější varianta). Protože právě možnost vyrobit si danou věc trochu podle sebe je důležitou vnitřní motivací k dotažení práce do konce. Původně nudná práce přesně podle zadání se tak do jisté míry stane možností tvořit, vymýšlet, využít svoje nápady a fantazii, celá činnost bude mnohem zábavnější a zvýší se šance, že se členové budou chtít do podobné manuální činnosti pustit znovu. Zároveň když se budou moct před svými kamarády pochlubit, že tenhle stůl pomalovali oni sami, je možné, že se příští brigády budou chtít zúčastnit i ti, kteří tam poprvé nebyli.
Pravděpodobně ale ani my neumíme všechno. Proto se nebojme využít starších členů oddílu, kteří už nejsou pravidelně aktivní. Jejichúčast jednou nebo dvakrát ročně na oddílové brigádě nebo stavění tábora pro ně může být vítanou příležitostí k setkání s mladšími členy oddílu i se svými vrstevníky a zároveň šancí být užiteční jak po materiální a technické stránce, tak právě i po stránce předávání know‑how. Nebojme se jim to přesně takhle říct: že prostě neumíme vyměnit jističe v klubovně nebo postavit kamna, a aktivně přihlížet a ptát se, abychom to příště už uměli také a mohli nabyté zkušenosti zase jednou předat dál.
Pojďme se jako celé oddíly, od nejmladších po nejstarší, společně scházet na akcích, na nichž budeme společně zlepšovat, opravovat a zkrášlovat věci a místa okolo sebe a u toho se přirozeně učit jeden od druhého. Neomezujme zbytečně fantazii představami, které nemají funkční opodstatnění. A nebojme se přiznat, že se opravdu jedná o práci. Skauting nestojí (a ani by neměl stát) jen na hrách a zábavě, a navíc může být snaha udělat práci atraktivnější prostřednictvím hry nebo soutěže dokonce kontraproduktivní.
Aktivita, která není soutěží, dává větší možnost svobodně zkoušet nové věci, dělat chyby a z těchto zkušeností se poučit do příště.
Spolupráce místo soutěžení
Jako skautští vedoucí se snažíme, aby činnosti, které s dětmi v oddíle děláme, pro ně byly co nejatraktivnější, děti se na schůzkách a akcích nenudily a nevybraly si místo skautu jiný způsob trávení volného času. Teoreticky je to chvályhodné, ale pokud danou činnost zabalíme do takového množství omáčky, že se ztrácí podstata a smysl, může to být zbytečné, dokonce kontraproduktivní. Kuchařské soutěže, dřevorubecké olympiády nebo hry na sbírání dřeva jsou toho typickým příkladem – omezením času a tlakem na výkon nedáváme prostor pro fantazii a tvoření, které jsou důležitou součástí manuálních činností. Aktivita, která není soutěží, nehraje se v ní o body a která nemá striktní časové omezení, navíc dává možnost svobodně zkoušet nové věci, dělat chyby, prozkoumat, co funguje a co naopak ne, a z těchto zkušeností se poučit do příště. Víckrát jsem zažila, jak holky a kluci zcela spontánně nebo jen na základě drobného podnětu vytvořili, postavili, opravili nebo uvařili něco, do čeho by se jim během organizovaného programu nechtělo.
Jak takové aktivity zařadit do oddílové nebo táborové rutiny? Myslím si, že vlastně není potřeba dělat velké změny. Zkusme místo soutěže ve vaření nebo dřevorubecké olympiády uvařit s dětmi na oběd nějaké nové jídlo nebo je nechat postavit nějaké chybějící táborové vylepšení. Místo soutěžení, které nedává prostor dělat chyby a nutí jít pouze po vyšlapaných cestách jistě směřujících k vítězství, tak dáme prostor klidné a radostné spolupráci a experimentování.
Pokud nehrozí zranění nebo jiné nebezpečí, můžeme nechat i podle nás nefunkční věci tak, jak jsou, aby holky a kluci samy viděli, že daná cesta je slepou uličkou.
Práce s chybou
Co dělat, když se něco nepovede? Zkusme místo odsouzení nebo poučování pomoct členům odhalit, kde se stala chyba a proč dané řešení nefungovalo. Najděme si čas pro opravdovou reflexi; i když to může trvat déle, může to být nakonec ta nejcennější zkušenost, na které můžeme do budoucna stavět. Pokud jsou přítomny silné emoce, nechme děti se vypovídat, a případně je jen usměrněme, kdyby se snažily hledat viníka a svalovat vinu na sebe navzájem. Zaměřme se místo toho na konstruktivní popis situace a návrh řešení: co bylo špatně a jak to můžeme opravit nebo udělat příště lépe? Nakonec se soustřeďme na to, co budeme dělat dál: Jaké poučení si ze situace můžeme odnést? Jak danou věc opravíme – zvolíme jiné řešení, nebo jen zlepšíme provedení? Nebo se ukázalo, že daná věc vůbec nebyl dobrý nápad? Tak se pojďme domluvit, čím ji můžeme nahradit nebo čím jiným si zpříjemnit pobyt v klubovně nebo na táboře.
Co když děti nevidí chybu na první pohled, ale my o ní víme? Pokud nehrozí zranění nebo jiné nebezpečí, můžeme nechat i podle nás nefunkční věci tak, jak jsou, aby děti samy viděly, že daná cesta je slepou uličkou. Mohou si odnést mnohem víc, když samy uvidí v praxi, že na přístřešku s rovnou střechou se při dešti vytvoří lavor, zatímco když střechu zešikmíme, voda steče. Potom opět můžeme situaci reflektovat, věc společně opravit a zrekapitulovat, co jsme si ze zkušenosti odnesli.
Dostatek času
V neposlední řadě nezapomínejme, že na manuální činnosti a tvoření potřebujeme dostatek času. Pokud budeme mít každou minutu táborového harmonogramu naplněnou k prasknutí předem připraveným programem, nezbude čas na nic jiného. Práce se tak stane nutností, něčím nepříjemným, co je potřeba udělat ve spěchu, abychom mohli jít co nejdříve hrát hry.
Pokud necháme na táboře nebo výpravě například některé dopolední bloky volné a nabídneme jen širší paletu dobrovolných činností (které mohou zahrnovat třeba pomoc v kuchyni, opravování a tvorbu táborových staveb nebo zajímavé workshopy související s tábořením), bude dost času a třeba postupně i větší chuť pustit se do časově náročnějších projektů nebo drobností, které nám nejen zpříjemní táboření, ale také rozšíří výchovný dopad našich akcí.
Podpora vnitřní motivace
Co když se ale dětem nebo mladším vedoucím, přestože jsme jim dali prostor a čas a nabídli jim možnost podílet se na práci v táboře, do manuálních činností nechce a nepřipadají jim atraktivní? Stejně jako u jakékoliv jiné činnosti, problém může být v nedostatečné vnitřní motivaci. Jedna z teorií o vnitřní motivaci stojí na třech pilířích: autonomii, růstu a smyslu. Tedy pokud mladým lidem pod svým vedením dáme svobodu dělat si věci trochu po svém, zvolíme činnost tak, aby při ní mohli rozvíjet své dovednosti a zdokonalovat se v ní, a dokážeme najít a předat smysl dané činnosti nebo vybrat činnost, která jim dává smysl sama od sebe, je větší šance, že se jim do ní bude chtít a budou ji vykonávat s větším nadšením.
Autonomie spočívá v několika rovinách: jakou práci nebo činnost si vyberu, kdy ji budu dělat a jak přesně bude vypadat její průběh a výsledek. Nabídnout topení v kamnech v kuchyni vlčeti, které se bojí přikládat do ohně, chtít po družině skautek, aby šly stavět slavnostní oheň ve stejném poledním klidu, ve kterém se chtěly jít sprchovat nebo požadovat po skautech, aby vyrobili lavičky k ohni přesně podle mých představ – to jsou modelové příklady situací, kde je prostor pro větší autonomii. Když si uděláme na manuální činnosti dost času, budeme mít prostor s dětmi probrat, na čem by se kdo (nebo která družina) chtěl podílet, do kdy je danou činnost potřeba vykonat a jak přibližně by měl vypadat výsledek, a zbytek nechat na nich. Kromě toho, že podpoříme jejich vnitřní motivaci danou práci dělat, je také učíme přemýšlet o tom, co je baví, pracovat s časovým plánem, dáváme jim prostor svobodně tvořit a využít svoje nápady a také na ně převádíme přiměřenou část zodpovědnosti za chod tábora nebo oddílu.
Růst znamená dělat věci, které jsem ještě nedělal nebo je neumím úplně dobře, ale zároveň nejsou natolik za hranicí mých možností, abych při nich zcela selhal. V kontextu manuální práce a zručnosti růst spočívá hlavně ve výběru manuálních činností pro jednotlivé věkové skupiny. Když budu chtít po starších skautech, aby postavili jednoduchý přístřešek z plachty, nebo po vlčatech postavit celý tábor, ani v jednom případě nemohu uspět. Ti první budou otrávení, protože už zvládají mnohem náročnější věci, ti druzí to sami nedokážou. Když jim ale činnosti prohodím, získám pro každou věkovou skupinu aktivitu, která je pro ně výzvou, zároveň však není daleko za hranicí toho, co jsou schopni zvládnout. Pro růst je dále důležitá podpora od ostatních: ideální je, aby děti u sebe měli někoho zkušenějšího, od koho se mohou učit, kdo jim dá dostatek prostoru si danou činnost osahat a neudělá všechno za ně. Kromě samotné manuální práce můžeme tento aspekt podpořit například zařazením workshopů od členů oddílu, kteří umí něco zajímavého: postavit indiánskou saunu, vyřezávat lžičky ze dřeva nebo pájet vlastní elektrické obvody.
Smysl je velmi důležitým aspektem vnitřní motivace. Pokud mám něčemu dobrovolně věnovat hodně svého času a energie, potřebuju mít jasno v tom, že daná činnost má nějaký hlubší smysl a je k něčemu užitečná. Smysl se nejsnáze předává pomocí zkušenosti nebo prožitku: po prvním dešti nebo koupání v rybníce každý ihned vidí, že si někam potřebuje pověsit mokré věci, a smysl sušárny je tak hned jasný. Takovou zkušenost pak můžeme zreflektovat a zapamatovat si, že příště bude možná ještě o něco lepší postavit sušárnu v předstihu. Zároveň v každém oddíle určitě existuje aspoň několik věcí, které se tradičně dělají nějakým způsobem, ale nikdo si není jistý, jaký to má vlastně smysl (u nás to je třeba mimo jiné stavění extrémně vysokých postelí v týpí, které zabírají spoustu místa, jsou na ně potřeba dlouhé kůly a snadno se vyvracejí, ale stejně se to tak prostě pořád dělá). Podpora tohoto pilíře může spočívat v tom, že než po někom něco chci, zamyslím se, jestli to dává smysl aspoň mně. Pokud ano, měl bych se pokusit danou činnost předat i s jejím významem nebo účelem, ideálně co nejnázorněji. Když bude mít příjemce úkolu pocit, že to je opravdu důležité, je větší šance, že se mu do dané činnosti bude chtít samo od sebe.
Zručné ruce – čistá a tvůrčí hlava
Manuální činnosti, tvoření a vyrábění jsou důležitou součástí skautského programu – kromě toho, že holky a kluci učí praktické věci, které se jim v životě mohou hodit, podporují kreativitu, schopnost poradit si i v nestandardních situacích, učí trpělivosti a pečlivosti. Pokud v našem oddíle nejsou přirozenou součástí oddílového a táborového života, můžeme se zkusit zamyslet, proč: jestli na ni máme dostatek času a prostoru, jestli všem nabízíme možnost se na ní podílet, jestli neodrazujeme členy oddílu od jejich zapojení soutěžním prostředím, kde není prostor pro chybu a jestli dostatečně klademe důraz na autonomii, růst a smysl. Nenechme se zahltit množstvím věcí, které bychom měli dělat jinak; vyberme si drobnosti, které nám dávají největší smysl nebo jsou nejjednodušší v našem prostředí, a zkusme je zapojit. I jeden starší vedoucí na oddílové brigádě, jeden skaut, které nám v poledním klidu dobrovolně nakrájí cibuli nebo jeden netradičně postavený slavnostní oheň mohou přinést našemu oddílu – a především jeho členům – mnoho dobrého.
