Připravili Tíťa a Boro.
Jako skautský vzdělavatel se setkáváš se spoustou mladých skautských vedoucích. Jakým způsobem tato setkání ovlivňují Tvůj pohled na skauting?
Již náčelník Břicháček říkal, že se na skautských kurzech stírá rozdíl mezi vychovávajícím a vychovávaným, že na sebe vzájemně působí. Na Jesenické lesní škole se setkávám s krásnými mladými lidmi, kteří se dokáží nadchnout pro myšlenku a ideály skautingu. Z účastníků vycítím, jak to na ně působí. Každopádně některým dovednostem, například oddílovému hospodaření, se dá naučit, ale o skautských ideálech je třeba rozjímat a vést dialog. Proto je také Junák – český skaut výchovnou organizací a ne vzdělávací. A posláním instruktora není jen vést vzdělávací programy, ale v tom čase mimo ně se s mladými lidmi setkávat a vzájemně se obohacovat.
Co se týče proměn ve skautingu v průběhu let, vidím pochopitelnou modernizaci, ale to podstatné zůstává. Skauting sdružuje lidi nejen různého věku, ale hlavně různých povah, zaměření i schopností. Právě tou rozdílností osobností je silný. Poněvadž jsme různí, vede správným směrem i více cest.
Proměňovala se nějak Tvoje motivace ke skautingu a to, co Ti skauting dává, v průběhu let?
V průběhu let se motivace opravdu hodně mění, vždy ale uvítám upřímné kamarádství, vstřícnost, obětavost, charakter. To zůstává stejné. Nicméně s postupujícím věkem u mne přibývá na vážnosti cena ideálů a jejich uskutečňování. Zatím se mi to daří sloučit u všech generací. Již nežijící bratr Čibi (Lubomír Kantor, člen SO) doplnil kdysi ono známé heslo „Povinnost, odpovědnost, kázeň“ o „svědomí, pokora, tolerance“. Nejde o disciplínu, ale o vnitřní oslovení, které je mi blízké. Skauting chápu jako způsob života a jeho ideály jsem ocenil i za totality, kdy jsem se setkal s různými lidmi, a fakt, že jsme si na sebe prozradili, že jsme skauti (což bylo často rizikové), usnadnilo sblížení a v některých příkladech dalo vzniknout doživotním přátelstvím.
Líbí se mi, že ve skautingu bylo vždy hodně nepsaného – například že v něm vynikaly osobnosti svou kvalitou, zcela nezávisle na jejich postavení v pavouku funkcí. Nejlepší skaut je ten, který jím je v každém momentě svého života.
Z Tvých životních zkušeností je zřejmé, že se v každé době snažíš reagovat na potřeby okolního světa bez ohledu na vnější podmínky nebo vlastní věk. Jak se Ti dařilo tuto odvahu a zápal udržet v průběhu celého života? Byly doby, kdy Ti tato energie chyběla?
Vždy jsem chtěl pomáhat těm, kdo to potřebují. Ostatně je to i smysl mého povolání jako lékaře. Ale dělal jsem to z vnitřní potřeby, neříkal jsem si při tom, který bod zákona a jak plním. Samozřejmě občas ani tak nedocházely síly jako spíše přicházelo zklamání a vztek, když nešlo prosadit dobro a panovaly poměry, se kterými jsem nesouhlasil.
Jsi známý svou úspěšnou službou potřebným. Jak jde podle Tebe služba bližním dohromady s péčí o sebe?
Měl jsem štěstí, že jsem měl povolání, které mne bavilo a kterému jsem se mohl věnovat i ve vysokém věku. Kdysi jsem chtěl být internistou, osud mi určil karieru praktického lékaře a nemyslím, že bych proto nebyl na svém místě. Z toho postu jsi k lidem blíže a poznáš je komplexněji. Jak jsem pečoval o sebe? Jsem nyní také sám neduh, nicméně pokud jsem sportoval, tak ne proto, že se to má, ale že jsem chtěl a že mě to bavilo. Dodnes hraju ping-pong a jezdím na kole. Běhat již nemůžu. Svého ducha jsem zase vždy řádně přiživoval četbou, výtvarným uměním nebo setkáváním se s přáteli. Občas dokonce i něco vytvořím – o skautingu nebo o ordinaci pro lidi bez domova.
Svou práci v první české ordinaci pro lidi bez domova, kterou jsi zakládal, jsi označil za svou osobní výzvu. Je pro Tebe důležité si před sebe takové výzvy klást? Co ti to přináší?
K lidem bez domova jsem se dostal skoro náhodou. Oslovili mne a já jsem to bral opravdu jako výzvu – do té doby to nikdo nedělal, mě vždy zajímaly osudy lidí a zde bylo něco nového: zajímaví lidé, jiné podmínky pro ošetření i možnosti léčby. Bylo třeba propojovat medicínu se sociální a někdy i právní problematikou – kromě léků nutnost sehnat pro pacienty oblečení, někam je umístit, osprchovat, odvšivit… Nakonec jsme i v nemocnici i u odborných ambulancí získali jakýsi respekt a pochopení. A pacienti poznali, že to s nimi myslíme dobře, náš přístup založený na respektování jejích lidské důstojnosti vděčně pochopili a dodnes mne někteří při potkání uctivě zdraví. Setkání s každou svým způsobem neopakovatelnou osobností pro mě bylo přínosem a obohacením, a bylo tomu tak i mezi lidmi bez domova – třeba i tím, že jsme se mnohdy na něčem neshodli. Byla zde těžko přístupná skupina lidí, bylo třeba využít medicínských znalostí a přizpůsobit je podle daných možností – jak jich samých, tak společnosti. Najít jim přístupný a srozumitelný způsob komunikace. Každý lék lze podat nejrůznějším způsobem, zde bylo třeba najít ten správný a získat spolupráci i pochopení, co po každém chceme.
Jakým výzvám podle Tebe současní skautští vedoucí čelí při naplňování svého poslání?
V prvé řadě respektuji modernost a přirozený vývoj věcí. Nepláču nad tím, že to bylo dříve jiné, což pro mě nutně neznamená, že to bylo lepší. Skauting je nyní dražší, hodně manažersky zaměřený, dokonce se mi u některých zdá, že za perfektně zpracovaným programem chybí to hlavní – kamarádství, romantika, dojetí. Zkrátka emoce. Snad by se takový manažerský přístup dal označit jako asertivně pragmatický. Možná je to ovlivněno dnešním digitálním světem, ale mohu se mýlit, většinu svého života jsem prožil v době předpočítačové. V realitě, kterou žiji při mezilidských setkáních, včetně těch na JeLŠ, však emoce nechybějí.
Jen bych připomněl, že znalosti a dovednosti nejsou vše – i hodně lumpů je chytrých i dovedných. Jde o rozvoj charakteru, prominu, když někdo nezná všechny kytky nebo si v dospělosti dá pivo a připomínám skautský zákon – žádný bod nezní „Skaut/ka umí nebo dovede“, ale „Skaut/ka je“. Vědomostem a dovednostem učíme, ale vlastnostem vychováváme. A skauting je výchovné hnutí. Věřím, že i při sebevětší modernizaci budou emoční prožívání skautského dobrodružství podobná, i když třeba vyvolaná jinými podněty. Možná právě to umožňuje mezigenerační porozumění.
Libor Kvapil – Sir
Skaut a lékař z Olomouce. Od devadesátých let působí jako instruktor na kurzech Jesenické lesní školy. V roce 2007 založil v rámci Charity první ordinaci pro lidi bez domova v ČR a dalších dvanáct let v ní působil. Minulý rok se stal držitelem Řádu stříbrného vlka. Svým dosavadním aktivním zapojením do skautského hnutí se snaží propojovat různé generace a vnímat potřeby mladých vedoucích.
